Babinec, nebo lásky naše bývalé

Každé pondělí se scházíme v malé kavárničce, kde už s námi počítají a vymezí nám hezké místo u okna. Scházíme se babky věkovité a tlacháme. Neříkáme si ovšem babky, a protože se známe už dlouho, říkáme si děvčata, nebo někdy dokonce holky.

Náš věk je různý, ale opravdu značně pokročilý. Je zajímavé, že jsme pořád ještě všechny. No, někdy na našem sezení některá chybí, ale jenom pro drobné potíže, bolí ji noha, musí navštívit zubaře, pohlídat vnoučata atd.

Odsouhlasily jsme si, že naše tlachání nebude o nemocech, o soužití s naším protivným dědkem nebo o nevděku dětí. To jsou témata taková obyčejná. Politiku a televizní seriály vynecháváme vůbec. O čem si ale taková stará děvčata můžou pořád povídat? Rozhodly jsme se, že naším tématem budou dávné lásky, které nás potkaly, které bolely, nebo těšily, které jsou dávno pryč, ale vzpomíná se na ně hezky, pokud si ještě vzpomenout dokážeme.

Losovaly jsme tedy, která z nás začne vzpomínat a první to vyšlo na Libušku. Libuška se nás zeptala, kde má začít. Jestli u lásek školních, nebo snad pozdějších? Řekly jsme, že když vynechá mateřskou školku, může začít u lásek školních.

Daly jsme si dobré kafíčko a některé z nás, které se snesou se svým tlakem, i skleničku vína a zákusek. Pak jsme se pohodlně usadily a začaly se těšit na Libuščino povídání.

LIBUŠKA

Když jsem chodila na jedenáctiletou střední školu, bylo tam kluků sice pomálu, ale několik se do mne zamilovalo. První se jmenoval Karel. Nebyl moc krásný, ale byl velmi chytrý, vtipný a zábavný. Začalo mi s ním být hezky. Vždy jsem měla ve vztazích ráda humor. Aby jsme si byli ještě blíže, sedli jsme si do jedné lavice. No, původně jsme seděli úplně jinde, ale nám se tam nelíbilo. Když přišla naše třídní na hodinu, okamžitě si toho všimla a hlasitě nás poslala na původní místa s dovětkem, že máme počkat až do svatby.

Můj přítel byl také talentovaný na jazyky, ale hlavně dovedl napodobovat přízvuky. Když byl v kině s titulkama, kde mohl naposlouchat angličtinu, němčinu, ruštinu a další jazyky, začal mluvit tak, že si každý myslel, že tu řeč umí. Jednou, když ho vyvolala ruštinářka a chtěla aby něco vyprávěl v ruštině, spojil češtinu se slovenštinou a ruštinou s tak brilantním přízvukem, že i ruštinářka nepoznala, že vlastně rusky nemluví.

No, začali jsme spolu tzv. chodit a každý nás jako pár bral. Karel mě navštěvoval i doma a já jsem u jeho rodičů byla také. Moje maminka si ho velmi oblíbila. Naše láska kvetla, ale pořád tak trochu dětsky a nikam to nevedlo. Když chtěl se mnou chodit také Jirka, tak jsem se nebránila. Jednou se stalo, že jsem šla na rande s jedním, a když jsem se vrátila, přišel druhý a já jsem šla na rande s ním. No, bavilo mě to a oni o sobě nevěděli.

Když jsme měli před maturitou, chodili jsme se s Karlem učit k nám domů. Důvěřivá maminka nám věřila, že se opravdu učíme a byla ráda. Karel mě ovšem naučil i věci jiné a pak mě naučil i to, co jsem ani moc nechtěla, totiž zbavil mě panenství. Hrozně se mi to nelíbilo a hlavně jsem se bála, že se to dozví maminka, která byla hodně přísná, ale jak bylo vidět, i hodně důvěřivá.

Protože se mi to s Karlem opravdu nelíbilo, můj vztah k němu ochladl a rozešla jsem se s ním. Maminka plakala, protože si na Karla velmi zvykla a řekla mi, že už si nesmím žádného kluka přivést domů.

Libuška povídání ukončila, ale jenom zatím. Určitě se s jejími láskami posuneme dál. Další povídání si vylosovala Míla a už se moc těšíme na další setkání a její povídání.

Babinec, nebo lásky naše bývalé

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více