Příběhy starých fotografií: Cesta snů aneb za totáče stopem po Švajcu

V našem domě bydlela nějaká Helenka, která mě jako malou vozila v kočárku. Když mi bylo deset, ona už byla slečna na vdávání. Pracovala v hotelu International, kde se do ní zamiloval jeden fotbalista. Za rok byla svatba, Helenka se odstěhovala do Švýcarska a já začala chodit na VŠ v Praze.

S kamarádkou jsme občas zašly do vinárny U zlatého hada, kde jsme se seznámily s jedním postarším pánem. Vedl docela zajímavé řeči a tak jsme se s ním párkrát sešly. Slovo dalo slovo a my si postěžovaly, že bychom se chtěly podívat na Západ. Psal se rok 1979, absolutně nemožné dostat devizový příslib.

A co se nestalo. Tak trochu se chlubil, že to pro něj není vůbec žádný problém, že je poslanec, že to zařídí. Tak jsme ho chytily za slovo. Dost dlouho se vytáčel, ale my byly neoblomné. Po pár sezeních nám příslib fakt sehnal. Pak už jsme ho nikdy neviděly.

A začalo velké plánování naší cesty. Sehnala jsem od rodičů adresu na Helenku, spojila se s ní a bylo rozhodnuto. Švýcarsko. Okružní jízda stopem, tak na 3 týdny, 2-3 dny u Helenky. Kamarádka trochu stopem jezdila, já jen párkrát trasu Praha - Brno po dálnici. Bylo nám třiadvacet a moc jsme to neřešily.

Všichni naši známí si klepali na čelo, že nás nikdo ve snobském Švýcarsku nesveze. Opak byl pravdou. Maminka mé kamarádky nás zavezla autem až za Plzeň a se slzami v očích se s námi rozloučila.

První stop byl kamion. To jsme sice moc nechtěly, ale řidič byl sympaťák, tak jsme to riskly. Jel až do Frankfurtu a bylo to v pohodě. Přes hranice jsme šly pěšky. Když jsme čekaly, až mu zkontrolují kamion, dal se s námi do řeči starší elegán s německou SPZ. Hovořil třemi jazyky a my lámanou angličtinou. Sice jsme se vždycky domluvily, ale fakt jsem se styděla, že jsme s jazyky na tom tak slabě. Proto jsme ho požádaly, aby řidiči kamionu vysvětlil, že nás do toho Frankfurtu vezme. Ten se usmál, že rozumí a popřál nám šťastnou cestu. A my vyměnily tirák za Saab turbo. Pan řidič nám předvedl, že jeho miláček umí i 240 km/hod. Rychleji jsem už nikdy nejela a ani nepojedu. Zavezl nás k metru, koupil lístek a dal nám adresu Jugendherbergu. Takže začátek výborný.

Pár pěkných dnů jsme strávily u kamarádky Helenky ve francouzské části, kousek od Neuchatelského jezera. A Helenka nám ještě domluvila nocleh u své švagrové v Ženevě. Ta nás se svým mužem dva dny provázela po městě. Takže zase super.

Na stopu se to vyvíjelo báječně. Např. nás vzala jedna studentka, že sice jede kousek, ale že se s ní můžeme jet vykoupat do lomu a že nás pak odveze zase na tu silnici. Úžasně strávené dvě hodiny.

Další bezva stop byl z Martigny směrem na Sion. Vzal nás opět jeden velmi elegantní stařík. Byl to ředitel jakési továrny na sklo. Prý od nás z Jablonce odebírá nějaké skleněné kuličky. Vzal nás na exkurzi a pak, že nás zve na večeři k sobě domů. Seznámil nás se ženou, dcerou a vnučkou. Služebná nám dala věci do pokoje pro hosty. Po večeři jsme chvíli poseděli, povykládali a náš hostitel se omluvil, že je unavený a jde spát. My že si máme jít klidně zaplavat nebo dál zůstat u vínečka a pěkné hudby. A že nás ráno hodí na stopa. Po cestě jsme se zastavili v malém obchoďáku, kde nám nakoupil nějaké dobrůtky a odvezl nás, jak slíbil, na výpadovku. Úžasní a vstřícní lidé, a pak že jsou Švýcaři snobi.

A ve stejném duchu to pokračovalo. Třeba v Churu jsme měly kontakt na kamaráda naší spolužačky. Když jsme svačily rohlík s paštikou před domem a čekaly na kamaráda, který nešel a nešel, tak se nás ujala jeho mladá sousedka. Ať jdeme spát k ní. Vogel je prý noční pták a že kdoví kdy přijde. Přemlouvat nás nemusela. Byla úžasná. Udělala nám večeři, povykládaly jsme a ona, že se jde vyspat naproti do školy, kde má v ateliéru pohovku. Byla učitelkou hudby. Ráno nás vzbudila tím, že v kuchyni už připravovala snídani. Bylo to jako ve snu.

Další zajímavý stop byl, když nás vezl jeden opět starší pán. Byl tak trochu zvláštní. Chlubil se, že má továrnu na vlnu a že nám ji ukáže. Malinko jsme znejistěly když odbočil z hlavní silnice, ale dobře to dopadlo. Vzal nás do skladu té vlny, co s ní obchodoval. Každá jsme si mohla vybrat balík, asi tak 1 kg vlny. No a tak jsme si vybraly melírovaný mohér a doma si upletly ohromné svetry.

A tak bych mohla popsat ještě několik zajímavých příhod. Třeba dojemná setkání s českými emigranty nebo když nás jeden mladý fotograf povodil po Curychu, pak vzal na nocleh k sobě domů s tím, že ráno jede brzy na služební cestu a že můžeme zůstat a klíče pak hodit do schránky. Jen tak mimochodem, když měl cestu do Čech, ozval se a my ho provedly po Praze. Zdá se to až neuvěřitelné, jak se k nám všichni chovali báječně. Jako by s námi soucítili, když jsme jim řekly, odkud jsme. Po cestě téměř vždy zastavili v nějakém bistru na občerstvení a kromě jednoho podivína nás nikdo nenechal zaplatit.

Tedy jednou jsme měly docela nahnáno. V jednom tiráku se nám řidič zdál nějaký divný. Řekly jsme mu, ať zastaví na parkovišti. Bylo to navečer a tam samé náklaďáky. Připadaly jsme si jako lehké děvy. Naštěstí se k nám blížilo osobní auto a zastavilo nám. To jsme si oddychly. Řidič, sympaťák, nás zavezl až do města k Jugendherbergu.

Když to shrnu, projely jsme Švýcarsko křížem krážem. Ono zas tak velké není a my měly 3 týdny. Zážitků máme tolik, že na tuto cestu budeme vzpomínat až do smrti a musím říct, že ji už žádná nemůže překonat.

Přiložené fotografie jsou velmi různé, však jsou 43 let staré. Některé fotila Helenka nebo naši cestovní přátelé, pokud je tak mohu nazvat.

Ve Švýcarsku jsem byla potom ještě několikrát a myslím, že je jasné, že je to moje srdcovka.