Královská zahrada mezi zimou a jarem

Březnový den, kdy jsem se vydala na procházku, byl přímo ukázkou vítězícího jara a neochotně ustupující zimy. Po nočních sněhových přeháňkách ještě ráno pokrýval sníh střechy a trávníky.

Pod jarním sluníčkem ale rychle mizel.

Měla jsem namířeno do Chotkových sadů a na Letnou, ale po vystoupení z tramvaje jsem zjistila, že je i v zimním období otevřena Královská zahrada. Moc mě to potěšilo, protože dříve jsme v zimě do tohoto krásně upraveného prostoru s mnoha cennými památkami mohli jen smutně nakukovat přes mříže. Hned jsem svoje plány změnila a vchodem u Letohrádku královny Anny zamířila do zahrady.

Vždy mi přijde líto, že Anna Jagellonská se dokončení této nádherné renesanční stavby, kterou pro ni manžel nechal postavit podle návrhu Paola della Stelly, nedočkala. Když se ale zamyslím nad jejím osudem, tak si říkám, že byl vlastně přívětivější, než v případě mnoha tehdejších královen a šlechtičen. Její sňatek byl sice politický, ale s Ferdinandem I. si prý byli povahově i zájmy blízcí a prožili ve vzájemné lásce přes dvacet společných let. Z jejich patnácti dětí jen dvě nepřežily dětský věk, což také nebylo v té době běžné. Při patnáctém porodu bohužel Anna ve věku 43 let zemřela. Myslím, že málokdo ví, že poddaní si ji pro její povahu i skutky oblíbili a dokonce jí říkali Matka národa.

Na vyhlídce pod Štursovou sochou Vítězství historii letohrádku zrovna zaníceně líčil průvodce hloučku zaujatých mladých návštěvníků.

Já jsem si z této vyhlídky vyfotila mírně zamžené panorama města i několik pohledů na budovy Pražského hradu za Jelením příkopem.

Zpívající fontánu jsem si samozřejmě poslechnout nemohla, byla ještě pečlivě zabalena, aby ji nepoškodil mráz. Jen bronzoví bůžci na stojanu se mi šklebili do objektivu.

Vázy, zdobící giardinetto, byly v tuto dobu prázdné, mnohé odpočívaly dnem vzhůru. Na pečlivě sestříhaných koniferách ještě ležely zbytky sněhu.

Po několika schůdcích jsem vystoupala do další části areálu, která je koncipována jako anglický park s cizokrajnými stromy a keři. Některé z nich jsou i 150 – 300 let staré.

Alej vedoucí středem mě dovedla k pískovcové kašně. Sochař Jan Jiří Bendl ji vyzdobil sochou Herkula, bojujícího s tříhlavým Kerberem. Ozdobou zahrady se stala v roce 1670.

Období vrcholného baroka připomíná alegorie Noci z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Zpodobnění Dne tu stávalo také, ale nepřežilo obléhání Prusy v roce 1757.

Dalším renesančním skvostem je Míčovna, jejímž architektem byl známý Bonifác Wohlmut. V nádherně vyzdobené budově se pánové oddávali tehdy velice oblíbeným míčovým hrám. Míč prý metali buď dřevěnou pálkou, nebo vlastní botou! Tu zutou variantu bych tedy ráda viděla! Hra to asi bývala dost tvrdá, stejně jako kožený míč, kterým se hrálo. Když oblibě této hry odzvonilo, nastěhovali do budovy koně. Praktický Josef II. konírnu nechal předělat na vojenské skladiště. 9. května 1945 objekt po zásahu střely vyhořel a zůstaly z něj jen obvodové zdi. Po válce byla provedena dostavba a ve dvou etapách zrestaurována sgrafita.

Císař Rudolf II. prý zahradu často navštěvoval a staral se o její rozkvět. Vášnivý sběratel všeho neobvyklého vytvořil i úctyhodnou sbírku zvířeny ze všech koutů světa. Jeho zvěřinec byl vyhlášený po celé Evropě. Pro lvy a další choulostivá zvířata nechal zřídit vytápěné pavilony, dnešní Lví dvůr je jejich pozůstatkem. V zahradě nechal zřídit bažantnici, rybníčky pro chov ryb a vodního ptactva. Jelení příkop obývalo za jeho panování několik početných stád těchto ladných zvířat. Za Rudolfa byla vybudována také oranžerie, kde se pěstovaly citrusy, fíkovníky a další exotické rostliny. Do dnešních dob se bohužel nedochovala, zničili ji na třicetileté války Švédové. Na jejím místě vyrostla tzv. Nová oranžerie, postavená za prezidenta Václava Havla podle projektu architektky Evy Jiřičné.

Několik žlutě rozkvetlých dřínů svítilo na dálku a oznamovalo blížící se jaro. Pomáhaly jim bíle kvetoucí keře a statečné macešky na záhonech.

Po schodišti zdobeném z obou stran balustrádami s roztomilými putti jsem prošla do další části zahrady, které dominuje rozlehlý trávník s ornamentálním záhonem a fontánou.

V empírovém skleníku z roku 1820 bývají pořádány výstavy jarních květin s názvem Předjaří na Pražském hradě. Bývá to úžasná přehlídka barev a vůní.

Významnou stavbou v této části je Prezidentský domek. Někdy se mu říká také Benešova vila, či Husákův domeček. Původně barokní budovu přestavěl architekt Janák jako sídlo pro prezidenta Edvarda Beneše. Později zde bydleli všichni komunističtí prezidenti.

Nad touto částí Jelení příkopu se nabízí několik úžasných výhledů na chrám sv. Víta, baziliku sv. Jiří a další hradní objekty.

Hlavní vchod s krásnou tepanou bránou, který směřuje k Prašnému mostu, byl v době mojí návštěvy uzavřený. Pokud jsem chtěla vyjít na této straně, musela jsem projít brankou s povinnou bezpečnostní kontrolou, protože jsem vyšla již v chráněném areálu Hradu. Tam jsem tentokrát nechtěla, ale s příjemným zážitkem a foťákem plným snímků jsem zamířila na tramvaj a domů do tepla.