O královi v klobouku

V nemocnici v Praze na Karlově náměstí stojí v malém parčíku socha. Je to socha „Krále v klobouku“, jak se mu prý říkalo a „Přítele prostého lidu“. Stála jsem tuhle před ní, dívala se mu do tváře a vzpomínala, co všechno o něm vím.

A pociťovala jsem respekt, obdiv a úctu. Napsalo se toho o něm hodně, že ne všechno se mu povedlo (jak jinak), ale jeho práce a skutky mluví dodnes za něj.

Pražská Všeobecná fakultní nemocnice, sídlící na Karlově náměstí, vděčí za svůj vznik císaři Josefu II. Jeho majestát brzy po svém nástupu na trůn – v r. 1781 – vydal tzv. direktivní pravidla, v nichž bylo stanoveno, jakým způsobem mají být vybudovány zdravotní ústavy. Všeobecné nemocnice měly pečovat o chudé nemocné, v porodnicích měly rodit nemajetné rodičky. Součástí nemocnice měly být i nalezince, sirotčince, chorobince pro chudé, chronicky nemocné pacienty a blázince.

Josef II. byl vymodleným synem Marie Terezie po třech dcerách, tedy synem pokrokové panovnice a navzdory tomu, že byl v době svého dospívání považován u dvora za slabomyslného, dokázal prý už jako šestiletý číst a psát v několika jazycích a v mnohém předčil své učitele. Stal se skutečným osvícencem na trůnu a některé z jeho reforem ho natrvalo zapsaly do učebnic dějepisu, i když do smrti své matky žil vlastně v jejím stínu.

Potom se však pustil s vervou do práce. Snad si tak vynahrazoval soukromý život, který pro něj nebyl příliš příznivý, spíš smutný - zemřely mu totiž obě jeho manželky i dvě dcerky. Jako by tušil, že i jemu nezbývá mnoho času na jeho reformy, pracoval denně spousty hodin. Sám totiž zemřel brzo, zřejmě na tuberkulózu a přepracování.

Byl monarchou, který podnikal spoustu cest, poznával zemi i prostý lid, byl v chudobincích, sfáral do šachty, nechal se údajně zavřít i do vězení a zažil hladomor v Čechách. Přesto, že prosazoval germanizaci a odmítal se stát českým králem, jako první Habsburk se naučil česky. Během deseti let jeho vlády prošla habsburská říše větší proměnou než za celé století. Pracoval až osmnáct hodin denně a v průběhu své vlády vydal přes 6000 výnosů.

Své reformy začal prosazovat u církve. V roce 1782 nechal zrušit nepotřebné řády a kláštery. Ponechal jen ty, které se věnovaly charitě, vědecko-pedagogické činnosti nebo péči o nemocné. Pouhé rozjímání bylo pro Josefa zbytečné. Mezi jeho další významné reformy patří zrušení cenzury a nevolnictví nebo vydání tolerančního patentu, který byl prvním krokem k nastolení náboženské svobody. Celkově přispěl k hospodářskému rozvoji monarchie, posílení armády, centralizaci moci, přeměnil trestní právo, zavedl reformy školství a zřídil sítě nemocnic.

Pro některé byl prý ale idealista s despotickou povahou, který toužil napravit svět…opět zde platí ono okřídlené rčení : Není na světě člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem.

Ale tento idealista zajistil i další změny, například zlepšení postavení Židů, kteří se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu.

Provedl například reformu trestního práva, jíž v podstatě zrušil trest smrti. Zavedl nové úřady a úřední hodiny, zřídil síť nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformoval školství. Díky němu bylo zrušeno nevolnictví a nahrazeno mírnějším poddanstvím a nadále byla zachována robota, prakticky až do roku 1848. Poddaní již nepotřebovali souhlas vrchnosti k odstěhování z panství, nebo když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, či když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat. Z poddanství rovněž bylo možné se vykoupit.

Nepřímým důsledkem tohoto opatření byl nárůst vzdělanosti a podnikatelské činnosti, což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v českých zemích. Možnost stěhování do měst podpořilo i český živel ve městech. Takže i díky tomu vlastně naše země začala vzkvétat.

Mimoděk mne napadá: To se mu to reformovalo, když byl vládcem, co rozhodl, to muselo platit a nikdo mu do toho nesměl „kecat“. Štěstím samozřejmě bylo, že byl vladařem osvíceným a evidentně rozumným.

Josef II. byl na sebe velmi přísný. Chtěl stihnout vše. Běžně prý pracoval 18 hodin denně. Sám při svých cestách poznal realitu života v říši. Často cestoval na zapřenou pod jménem hrabě Falkenštejn. Nasadil laťku příliš vysoko a zvolil tempo, na jaké společnost nebyla připravena.

Devět let před svou smrtí (v únoru 1781) napsal arcibiskupu solnohradskému:"Říše, kterou spravuji, musí býti spravována dle mých zásad; předsudky, fanatism, stranictví a otroctví ducha musí býti potlačeno, a každý poddaný musí býti dosazen v požívání svobod občanských."

Josef II. zkrátka viděl do budoucnosti, to je umožněno jen málokomu, to je dopřáno jen opravdovým vizionářům a je to vlastně dar.

Po staletích se ovšem něco nezměnilo, či změnilo ? V pamětním spisu Josefa II. z roku 1771 si můžeme přečíst následující řádky:

"A tak byly mezi ministry pořádány hotové dražby na královské milosti, na zvýšení platů, na čestné tituly, postupy a řády. Každý z ministrů nutně potřeboval svých podřízených jednak k zvýšení své vážnosti a k vykonávání prací, jež pak vydával za své, jednak k vyhledávání malých a tajných intrik. Z toho pak vznikl úmyslný úskok na státní pokladnu; v tom byla příčina, že všechny úřady byly rozmnožovány, zřizována místa nových zbytečných prezidentů, neschopní lidé podržováni a povyšováni, a jim po bok ustaveni jiní, aby za ně pracovali…"

Škoda, že takových „osvícených“ se nerodí víc…

O královi v klobouku

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více