Sedmdesát. A co dál?

Jsou prázdniny. Jsem doma sám, vařím masopustní guláš a topím vepřové sádlo. Ten guláš je pro chlapy. Je totiž „mocný“, jak říkají Poláci. Jeho hlavní suroviny jsou krkovička, vepřová játra, klobásy a špek. Chystáme se s mladýma na dovolenou. To jídlo je pro zetě, mě a vnuka.

Jinak jsou ženy u nás v převaze. Je jich pět. My držíme spolu, ať nás ty feministky nepřeválcují. Manželka je v práci. Do důchodu to má ještě 2,5 roku.

Jak vařím, tak přemýšlím. Vlastně já si mozek namáhám i v noci. V únoru mi bude sedmdesát. Co bude dál? V září budu již doma. Pracoval jsem 6,5 roku navíc. Co v důchodu, když teď stíhám minimálně pětkrát týdně sportovat, číst, psát a užívat si zbylý čas? Jak naložím s tím novým volnem? Určitě budu i tancovat. Hlavně džajv, walz, valčík a polku. Dal jsem si předsevzetí, že pokud tu ještě deset let budu, žádný den neodfláknu! Na ten další se budu těšit. Myslím si, že mě to bude držet při životě. Určitě budu žehlit. Kromě košil. Vařit mám zakázáno. Peru si jen tenisky a batohy. Prát, žehlit a vařit není žádná velká práce. Dá se to naučit. To umím, ale jinak jsem na opravy nešikovný. Ještě, že mám zručné děti. Bydlíme ve svém bytě.

Pečlivě si rozmýšlím, čím těch případných deset let nakrmím. Ještě neznám Brdy, Chřiby, Novohradské hory, Krušné hory, Slovenský kras, Bukové hory, Vtáčník, Slovenské Rudohorie. Možná ještě dám Rysy z polské strany či obtížnou Orlí stezku v polské části Vysokých Tater? Co festivaly a hrady? Nejde mi angličtina. S ruštinou a němčinou nemám problém. Štve mě, že Angličané každé písmeno čtou jinak než my. Možná, že to naposled ještě zkusím.

Co vím určitě, nebudu vysedávat v hospodě. Čekat na oběd a na večeři a čumět z okna. Pomlouvat druhé a kvákat nesmysly. Závidět mladým, že jsou mladí. Také jsme byli! Zdravým, že jsou zdraví. Vychutnávám si svůj podzim. Byl jsem u lékaře diabetika, který mi povídá: „Pane Berka, vy máte těch nemocí." Já na to: „Pane doktore, právě prožívám období, kdy jsem nejvíc šťastný." Sestra se smála. Jsem spokojen. Peníze? Nechci. Kazí charakter. Moc jich nemám a vůbec mi to nevadí. Krásu, lásku? Ano. Bílé smrčky pokryté prachovým sněhem, lesklé vodní plochy, rozkvetlá louka, svěží koupel v zatopeném lomu a barevný podzim? Ano. Ano. Ubrblané lidi? Ne. Křižování městem prostředky hromadné dopravy a tlachání na zastávkách? Ne. Nahánění slev? Ne. Co se mi nelíbí? Stěžování. My důchodci se máme dobře. Politika mě sice zajímá, ale nerozčiluje, protože vím, že já nic nezměním.

Čeho bych se ještě chtěl dožít? Vidět vnoučata v tanečních nebo jim držet palce u maturity. Třeba, abych mohl dětem od vnuček koupit kamion jednorázových plenkových kalhotek. Také se dožít své zlaté svatby a oddat se potom znovu v kostele. Církevně. Určitě by to provedl synovec, který je kněz. Také, aby mě manželka přežila.

Sedmdesát. A co dál?

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více