Kasos je řecký ostrov, který zná málokdo. A to je dobře

Možná by se o něm vůbec nemělo psát, mluvit. Aby se o něm nevědělo. Protože jen tak nadále zůstane jedním z mála míst v Řecku, kde ještě turistický byznys nepřeválcoval normální život. Ale snad to místní lidé nedopustí. Však oni se umí bránit.

Slyšeli jste někdy výraz kasosský masakr? Ano, nezačínáme moc příjemně. Jde o jednu z nejtragičtějších událostí doby, kdy se Řekové snažili zbavit turecké nadvlády. Právě hrdí a sebevědomí obyvatelé tehdy bohatého ostrova Kasos poskytli útočiště bojovníkům z Kréty. Jenže na ostrov zaútočila turecká armáda ve spojenectví s Albánci a Egypťany a proti mnoha bitevním lodím už neměli šanci. V roce 1824 byl ostrov téměř zničen lodním dělostřelectvem, domy shořely, muži byli vyvražděni. Drsně se chovali především Albánci, vraždili i děti, ženy, mnohé pak odvlekli.

Místní nezapomněli, každý rok se scházejí u jednoduchého památníku. Je bílý a vlaje u něj žlutočerná vlajka, symbol ostrova.

Je těžké si nyní představit, co se tam tehdy dělo. Až nemožné. Protože když se blížíte ke Kasu nyní, cítíte naopak klid, až jakousi blaženost. Třikrát do týdne tam loď přiváží turisty. Vyplouvá z města Pigadia na ostrově Karpathos. Blížíte se, díváte se na modrobílou nádheru vystupující z moře a tají se vám dech. Tak takhle nějak si představujete Řecko z dob, kdy ještě ostrovy nezničily hotelové komplexy připomínající paneláková sídliště.

Panoramatu hlavního městečka vévodí bílomodrá věž kostela. Tedy pardon, ona je to spíš vesnice. Přesněji pořádná díra. Jmenuje se Fri. Mísí se tam stavby poměrně nové i staré výstavní domy z doby, kdy Kasos býval sídlem bohatých obchodníků a námořníků. Některé jsou opravené, některé naopak zdevastované, nikdo v nich nežije.

FOTO: Scarlett Wilková

Přístav ve Fri je ráno plný rybářských lodí. Muži rozplétají sítě, vyndávají z loděk své úlovky. V několika málo tavernách posedávají místní pánové, pokřikují na sebe, smějí se. A pozorují: Tak kdopak nás to dnes zase přijel očumovat? Loď právě vyplivla skupinku turistů. Na některé čeká několik postarších místních gentlemanů. Přijeli obouchanými starými auty, křičí jména špatnou angličtinou, v ruce mají cedulky, snaží se tak najít odvážlivce, kteří si u nich zarezervovali bydlení a chystají se pobýt pár dnů i déle.

Většina turistů přijela jen na otočku, večer se pro ně loď zase vrátí. Ti se ztratí v uličkách a po deseti minutách zase skončí v přístavu. Vždyť tady nic není, říkají. Nikde nic. Žádné krámky s turistickými cetkami. No dobře, dva tam jsou, ale zboží v nich vypadá, že by mohlo oslavit tak desáté narozeniny. Obchody tady jsou se zbožím, jaké potřebují místní: jednoduchý malý supermarket se základními potravinami, ovoce, zelenina, prodejnička s domácími potřebami, takže je možno koupit třeba židli, smeták, lavór.

Jedna dáma prodává kameny nabarvené na modro s bílým nápisem Kasos. Cena je pět euro. Když si jeden koupíte, krásně ho zabalí, popovídá si s vámi a děkuje, děkuje moc, je to rituál jako byste kupovali třeba diamantový prsten.

Skupinku zmatených turistů mezitím odchytává paní z budky s nápisem turistické infocentrum, pak přijíždí mikrobus. Kdo má zájem, může se svézt na některou pláž. Kdo chce brouzdat městečkem a je mu vedro, může se okoupat na místní plážičce nedaleko přístavu. Jsou u ní dvě příjemné kavárny. Slunečník a lehátko zdarma, stačí si dát něco k pití, vše je o euro, dvě levnější než na jiných ostrovech. Pláž je pěkná, tichá, příjemná.

Z taveren to voní. Ubrusy jsou kostkované, jídla jednoduchá, typicky řecká. Tak ano, objevily se už kavárny, které se tváří drobátko moderně a světácky, ale jsou milé, plné květin, dekorací, takže srdce každého, kdo rád fotí malebná řecká zákoutí, zaplesá.

Je slyšet dětský křik. Na plácku u kostela hrají místní kluci a holky fotbal.

A pak je poledne. Všichni zmizí. Zavře i to málo krámků a kaváren, v provozu zůstává jen pár taveren. Siesta. Psst, spinká se. Vypadá to najednou, jako by na ostrově nikdo nežil. Slyšet je jen křik racků, kteří tráví polední pauzu pěkně seřazeni na okraji mola v přístavu.

Před pátou odpoledne se blíží krásná bílá loď. Kasoská princezna se jmenuje. Nabere skupinku turistů, rozčílí racky a odjíždí.

Až se setmí, místní vyjdou ze svých domečků. Zasednou do taveren. Budou jíst ryby, které ráno nalovili, poslouchat racky, dívat se na hvězdy, malovat kamínky na modro a psát na ně nápis Kasos.

Tak snad to tak bude ještě dlouho, ideálně navždy. Snad budou obyvatelé Kasu dál hrdí, sebevědomí a nenechají si svůj ostrov vzít.