Schody, co nikam nevedou

Stala se mi taková zvláštní příhoda. Měla jsem dojem, že v životě ještě nějaké schody vyjdu a že se budu zase dostávat nahoru, kde mě možná ještě něco hezkého čeká. Myslela jsem si, že mě ty schody ještě někam dovedou. Že by do nebe? No, to nevím. Bylo to takové divné, že ty moje schody najednou nevedou nikam a že končí zdí, když mi zemřel můj pejsek Matýsek.

Prostě jsem se u té zdi ocitla a chtěla ji prorazit svojí hlavou. Někdo mě však zachránil a nenechal mi tu hlavu rozbít. Dostala jsem radu, že si musím pořídit zvířátko jiné, aby ta bolest trochu polevila.

Věděla jsem, že je to rada dobrá. a že to musím udělat. Tentokrát si ale pořídím kočku. Nebudu muset ven, budu se s ní mazlit a čekat, že vyplní moji samotu. Přinesla jsem si tedy domů krásného kocourka, nalezence. Byly mu tři měsíce a byl opravdu krásný. Nakoupila jsem mu celou výbavu, včetně hraček a kočičího jídla. Myslela jsem si, že mi bude vděčný. Bude si hezky hrát a mazlit se se mnou. Jeho však hračky vůbec nezajímaly. Bavil se tím, že na mne pořádal útoky, skákal na mne a bohužel vždy do mne zatínal drápy. Začalo to být neúnosné. Nohy i ruce jsem měla podrápané úplně hrozně. Jelikož mám špatnou srážlivost krve, tak jsem neustále krvácela a musela být celá polepená náplastí.

Ještě ke všemu jsem zjistila, jak mi chybí procházky s pejskem. S divokým kocourem jsem seděla stále doma. Samotné se mi na ulici nechtělo. Všude jsem viděla Matýska. Rozhodla jsem se, že kocourka vrátím. Paní, která mi ho dala do opatrování, to chápala a vzala si kocoura zpátky. Už je v další rodině, kde je ještě další kočka, a tak si ho možná usměrní. Má se dobře, i když je to pořád ďáblík.

Sama jsem ale zůstat nechtěla, tak jsem si šla vybrat do útulku zase pejska. Malé pejsky neměli a ten, co byl trochu přijatelný, se mi moc nelíbil. Ještě ke všemu měl osm a půl kila, strašně táhnul, že bych měla co dělat ho udržet. A vůbec nebyl přítulný.

Už jsem začala být hodně zoufalá a zase jsem stála u té zdi. Bohužel, procházet zdí neumím. No, trochu to zkrátím. Nakonec jsem našla na internetu malou čivavu. Jeli jsme pro ni až do Berouna a už ji mám doma. Je úžasně přítulná, šikovná a dělá mi radost. Na Matýska nikdy nezapomenu, ale Amálka mě dělá opět šťastnou.

Schody, co nikam nevedou

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více