Książ – největší zámek Dolního Slezska

Vnučka miluje návštěvy hradů a zámků. Plno našich českých a moravských už s námi nebo rodiči navštívila. Když jsme letos o dovolené v jednom informačním centru na Broumovsku listovali sešitem s informacemi o polských památkách v blízkém příhraničí, padl její zrak na obrázek zámku Książ.

Od té chvíle s ní bylo k nevydržení. Vysvětlovala nám, že všechny české zámky a hrady v okolí jsme už viděli, že tento polský vypadá přímo pohádkově, že není od hranic a místa našeho pobytu daleko, že by si moc přála ho navštívit a že by se tam i nám určitě moc líbilo. No řekněte, mohli jsme ji nevyslyšet?

Tak se stalo, že jsme jedno ráno vyrazili autem směrem k polskému městu Valbřich (Wałbrzych), blízko kterého se zámek, s námi nevyslovitelným jménem Książ (Kníže), nachází. Navigace nás spolehlivě dovedla na parkoviště. Vybrali jsme si jedno ze vzdálenějších, bylo levnější a navíc jsme se chtěli projít parkem a prohlédnout si cestou zámek z jedné z vyhlášených vyhlídek.

Při průchodu ozdobnou branou nás sledovaly dvě půvabné kamenné sfingy.

Po krátké procházce lesoparkem se před námi vynořil úžasný pohled na pohádkově vyhlížející zámek na protější straně hlubokého kaňonu říčky Pełcznice. Jeho červené střechy svítily v zelené záplavě listnatých lesů. Okolní nádherná příroda byla v roce 1981 prohlášena za chráněnou krajinnou oblast - Książański park Krajobrazowy.

Książ, hrad přeměněný během staletí na zámek, je největší v Dolnoslezském vojvodství a třetí největší v Polsku (po Malborku a Wawelu). Navštěvují ho tisíce domácích i zahraničních turistů. Abychom se vyhnuli případnému návalu, stáli jsme u okénka pokladny hned v otevírací hodinu. Z nabízených tras jsme si vybrali vstupenky do zámeckých prostor, na parkánové zahrady a do skleníku.

Za vstupní budovou s dvěma věžemi nás okouzlilo nádvoří lemované řadami soch a velkolepé průčelí zámku.

Za slavnostním vchodem dostal každý z nás audioprůvodce se sluchátky. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili polský pokyn, abychom si zavěsili batůžky na břicho. Příjemný hlas českého průvodce nás provázel labyrintem chodeb a místností. Vyprávěl o historii zámku, zajímavostech jednotlivých místností a podrobně se věnoval příběhu posledních majitelů z rodu Hochbergů.

Během existence hradu Książ se jeho historie několikrát prolnula s děním v sousedních českých zemích. Opevněné hradiště stávalo na zdejším ostrohu podle legendy již v 10. století, později je tu doložen hrad, chránící obchodní stezku mezi Slezskem a Čechami. Ten byl v roce 1263 zničen vojsky českého krále Přemysla Otakara II. V roce 1288 nechal na jeho místě Piastovec Boleslav I. Surový zbudovat mohutný hrad. Od 14. století se zde vystřídala celá řada majitelů. Patřil například českému králi Václavu IV. Pár desítek let poté ho dobyli husité. Spor o jeho vlastnictví vedli i Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín. Doba klidu a rozkvětu nastala až po roce 1508, kdy panství zakoupil Konrád z Hochbergu, představitel významného pruského šlechtického rodu. Sídlem jeho potomků byl po čtyři staletí. Během té doby bylo provedeno několik přestaveb, během nichž se ze strategicky důležité pevnosti stal reprezentativní zámecký areál. Poslední a nejrozsáhlejší proběhla na začátku 20. století.

Pak bohužel přicházela rána za ranou. První světová válka, hospodářská krize, finanční problémy Hochbergů. Tou největší byl nástup fašismu a konfiskace zámku Velkoněmeckou říší. Měl se stát hlavním sídlem Hitlerova válečného velitelství. Během této přeměny byla odvezena nebo zničena velká část vybavení interiérů. V podzemí začal vznikat obrovský komplex - protiletecký kryt pro nacistickou elitu a další prostory nejasného určení, možná továrna či vojenská laboratoř. Za nelidských podmínek tu dřeli vězni z koncentračního tábora Gross-Rosen. Když se přiblížila Rudá armáda, Němci část tunelů odstřelili. Spekuluje se, že zasypané chodby mohou dodnes ukrývat některé ztracené zámecké sbírky. Část zachovaných podzemních prostor je v současnosti zpřístupněna návštěvníkům.

Po válce dokončila devastaci zámeckého areálu sovětská armáda. Území připadlo po válce Polsku. V 50. letech byl Książ prohlášen za kulturní památku a v 70. letech se začalo s prvními opravami.

Po vyslechnutí těchto informací nám bylo jasné, proč je v zámeckých interiérech jen zlomek autentického vybavení. Stylovým nábytkem z různých období je zařízena jen část místností.

Další fungují spíše jako výstavní sály, z nichž je značná část věnována rodině posledního majitele zámku, zejména jeho anglické manželce, charismatické kněžně řečené Daisy.

Nejvelkolepější místností je barokní Maxmiliánův sál.

Výzdobu tanečního sálu navrhla kněžna Daisy.

Na parkánech kolem zámku vytvořili mistři zahradníci nádherné terasovité zahrady ve francouzském stylu s mnoha půvabnými fontánami a kašnami.

V bývalých hospodářských budovách byl zřízen hotel, fungují tu restaurace, občerstvení a prodejny suvenýrů.

Parkem je možno dojít k mauzoleu Hochbergů, romantické umělé zřícenině nazývané Starý Książ či rozsáhlému hřebčínu, který je dosud v provozu.

My jsme se přesunuli asi 2 km na okraj města Valbřich do Palmového skleníku (Palmiarnia). Kníže Jan Jindřich jej nechal zřídit pro svou manželku Marii Tereze Cornwallis-West, což je pravé jméno již dříve zmiňované Daisy. Výdaji na stavbu vskutku nešetřil, utratil horentní sumu 7 milionů zlatých marek. Například na zídky a umělé jeskyně si nechal přivézt sedm vagónů sopečné horniny ze samotné Etny. Daisy byla velkolepým darem nadšená, starala se o jeho zvelebování a dokonce ho zpřístupnila turistům.