Bramborová brigáda s bonusem

Přelétla jsem aktuální denní zprávy. Válka na Ukrajině, půtky o konsolidační balíček v poslanecké sněmovně, rozchod známých celebrit, jejichž soukromý život plnil stránky bulvárního tisku několik měsíců, seriálový propadák TV Prima, podzimní stříhání hortenzií.

Realita současných dnů filtrovaná medii. No nic, mám vlastní zdroje pozitivních zpráv a zážitků a dnešního rána to byl email.

„Ahoj Janinko, při hledání nějakých prázdných sešitů jsem narazila na pár školních sešitů, schovaných na památku. V technologii jsem našla založený obrázek. Kromě pisatelského nadání jsi uměla i pěkně kreslit, jak dokazuje Tvůj výtvor, který přikládám v příloze. Připomněla jsem si s lítostí, omylem vyhozené básničky, které jsi mi složila. Přeji hezký den,“ psala spolužačka z průmyslovky.

V příloze byla moje kresbička kocoura. Dojalo mě to. Nejen fakt, že moje nejlepší kamarádka schovávala obrázek tolik let, ale i neočekávaně intenzivní příval teskné touhy po návratu zpět do dne před více jak šedesáti lety, kdy jsem si z povinné bramborové brigády vezla domů kotě. Kocourek dostal jméno Moura podle krásného šedo-černého kožíšku.

Ilustrace: Jana Kollinová

Maminka z nového přírůstku velkou radost neměla. Chovala v té době kanárky, které občas nechávala volně létat po bytě, což příchod malé šelmičky dost zkomplikoval, ale Moura velmi brzy pochopil, že ptáčci doma jsou „zakázané ovoce“ a jejich existenci ignoroval. Někdy, když si myslel, že ho nikdo nevidí, seděl před klecemi, hypnotizoval opeřence a rozčileně švihal svým mohutným pruhovaným ohonem o podlahu.

Nikdy se z něj nestal líný kocour domácí. Užíval si svobody a volnosti kdy se mu zachtělo. V té době jsme bydleli v přízemí starého činžovního domu a právě přízemí umožňovalo prakticky celoročně vyskočit pootevřeným okénkem na záchodě na střechu přilehlé sousedovy kůlny a odtud zmizet do okolních zahrad. Když byly mrazy, seděl na střeše kůlny a čekal, až ho někdo pustí domů. Stalo se pravidlem, že někdo z nás se šel před spaním podívat, jestli kocour nechce domů. Někdy se neobjevil i několik dnů a když se vrátil byl na něj žalostný pohled. Špinavý, vyhublý, špička ouška pryč, jindy brok v kožíšku, ale sebevětší útrapy jej neodradily od dalších několikadenních dobrodružství.

Jednou nás vyrušily zvláštní rytmické zvuky v předsíni. To Moura tlapkami obalenými asfaltem jako kastanětami vyťukával příběh předešlé noci, včetně stížnosti na zákeřnou přeměnu lepenkové střechy v dehtovou past. Trvalo dlouho, než se nežádoucích bačkor zbavil a to díky potírání tlapek rozpuštěným máslem, což přijal jako chutný doplněk syrové potravy z vlastních lovišť.

Doma se prakticky nestravoval, vzal si od maminky jen kousek syrového masa a potom jeho díky nebraly konce. Třel se jí o nohy, vrněl a lísal se, i když vůbec nebyl mazlivý. Byl to jejich rituál. Maminka pootevřela dveře do předsíně, ale jen takovou malou škvírku a smála se, když se Moura doslova propasíroval do chodby a po střechách kůlen zmizel do tmy.

Jak to některé volně pobývající kočky dělají, tak i náš dobrodruh přinášel z nočních toulek úlovky. Nevím, zda se chtěl pochlubit nebo podělit, ale chutě měl prapodivné. Zakousnutá myš, okurka, kousek párku, vajíčko nebo pořádný kus bifteku. Postupně různé přílohy zredukoval a nosil nám jen biftek. Později jsme se dozvěděli, že v blízké suterénní bulharské restauraci vyšetřovala VB krádeže masa ve větším rozsahu. Nemyslím si, že by to zvládl náš kocour spolu s kočičím bratrstvem z širokého okolí, spíš byl jen dalším zjodějíčkem. Restaurace zamřížovala okna, opatřila je sítěmi a mi měli doma na výstavce už jen myši.

S kocourem jsme se nenudili do posledního dne. Šelma žila svůj nádherný dobrodružný život naplno, byla součástí rodiny. Těžce jsme nesli, když jednoho dne silný a zdravý vyšel do noci a už se nevrátil.

Bramborová brigáda s bonusem

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více