Jak zacházet se svým stářím

Jak zacházet se svým stářím? Kašlat na něj. Něco mě bolí a nemůžu si dojít ani do koupelny? No a co! Když se budu hodně snažit, tak se to možná povede. Jakou radost z toho potom mám. Zjišťuji totiž, že ještě žiji, i když mi stáří hází překážky pod nohy.

Pokud se vůbec dostanu ven, jsem ráda, že potkávám lidi a na každého se usmívám. Jim je to ale docela jedno. Říkají si, že má stará baba nějaký tik. Že operované nohy už neudží směr, tak mám radost, že dokáží některým lidem, co se mně snaží pomoci,vysvětlit, že jsem nezatížená alkoholem, ale stářím. Snažím se dostat k nejbližší lavičce a sedám, když je dostatečné teplo, abych neprochladla. Sedím a dívám se okolo sebe. Kolem chodí mladí lidé a možná se jim nelíbí, že jim lavičku zabírám.

No nevadí, stejně je mám ráda. Vím, že jednou budou, pokud se toho dožijí, svoji lavičku také hledat. Snažím se lidem i pomáhat a dělat jim radost. Zapředu hovor jak jim to sluší a když vidím, že jdou ve dvojicích a že se mají rádi, moje staré srdce plesá. Přijdou totiž vzpomínky. Ty nehezké potlačuji a těmi hezkými se kochám. Jak ráda bych některé prožila znovu, protože v mládí jsem byla blbá.

Když přijde hlad, tak se snažím došourat domů. Vařit se mi nechce, protože moje tělo se sotva drží na nohou a nebo se stane, že úplně zapomenu, že vařím, až mi to připomene požární hlásič. Sousedé se sejdou, aby se podíval, co se děje, a tak mám možnost si s nimi popovídat.

Zjišťuji, že mám skříně plné docela hezkého oblečení. Je to smutné, protože mé tělo už je odmítá nosit a kdyby vůbec, připadala bych si směšně.

Abych se nenudila a snad i něco pěkného vytvořila, koupila jsem si modelovacÍ hmotu. Před lety jsem modelovala velmi hezky a také malovala obrazy. Ruce ale odmítají se s takovou prací vůbec zabývat. Pro koho bych to vlastně dělala? Rozdávala bych to babám v parku, ony by mi ze slušnosti poděkovaly a hodily to do nejbližší popelnice.

Tak vidíte, že mám pořád co dělat a snažím se lidi dělat šťastnějšími, i když o to nestojí. Tím, že všechno musím dělat pomaleji, mi ten den rychleji utíká. Jak já se těším do postele, abych se možná opět zítra mohla radostně probudit. Nikdy nevím, jestli k tomu vůbec dojde, protože je mi už 80 let, ale tím jsem šťastnější a opět si další den užívám.

P.S.: Jestli dovolíte, ráda bych věnovala tento článek panu Čepelkovi, který umí tak hezky poradit, co se stářím a jak on s ním perfektně vychází.