Podzimní zen

Příroda nám namíchala nový parfém Podzimní zen. Vůně země, která je naplněná až po okraj všemi svými odvedenými sliby. Sametově hladká i drsně vroubkovaná. Odrážejí se v ní barvy temně fialové, tmavě rudé, zářivě žluté, tmavě zelené i oranžové.

Vůně, která nás zavede na místo, které důvěrně známe, ale přesto ho každý rok znovu objevujeme. Na cestu nám do ruky vtiskne větvičku mochyně. Oranžový lampionek nám bude ukazovat směr.

Abychom nesešli z důvěrně známé cesty. Vydáme se přerostlou a usychající vysokou trávou, která nás bude lechat až v podpaží. Šustěním, které vydávají naše kroky, vyrušíme zajíce a koroptve z odpoledního šlofíčku. Posilníme se posledními sladkými žlutými bobulemi z keřů. Pod drsnou slupkou mirabelek se skrývá sladká chuť ananasu. Zrakem spočineme na kůře okolních stromů a když pohledem vyšplháme po kmeni až do jejich koruny, pokocháme se stejným výhledem jako ony. A když nám vrzavě křupne pod nohama slupka z ořechu, zvědavě se sehneme a rozemneme ji v prstech. Hořká vůně ani hnědě zbarvené prsty nás neodradí od hledání vlašského jádra. Přesvědčíme zvědavé chuťové pohárky, že i chuť ořechu na jazyku je stejně hořká, jako jeho vůně. A když se nám náhodou připlete mezi zuby písek z cesty a z boty, kterou jsme vlašáku papírovou krustu rozšlápli, vyplivneme z pusy do trávy dlouhou zelenohnědou slinu.

Ale od hledání dalších pokladů matky země nás to neodradí ani na chvíli. Zvednout oči od země nás znovu přinutí až kombinace zvláštní vůně vzduchu a světla padajícího z oblohy. Nasáváme vůni, která se na nás pojednou hrne odevšad. A my pátráte po příčině toho kouzla, které nás proměnilo hluboko uvnitř. Rozpustilo tu naši tuhou bodlinatou skořápku a vyloupl se z nás krásný lesklý kaštan.

Nebo snad jsme to byli my, kdo otevřel dveře podzimu dokořán? Vůně se na nás valí z pole i z cesty z lesa. Je každý rok stejně intenzivně krásná, ale přesto nás vždycky překvapí. Směs těžké podzimní vůně matky přírody, která splnila své poslání. Do červena zbarvené zapadající slunko se jí hluboce klaní a my se skláníme v duchu s ním. A v tu chvíli jsme v cíli. Jsme doma. Na místě poznání, ze kterého jsme přišli a nikdy jsme na něj nezapomněli. Klidní a důvěřiví a oddaní kolu času přírody. Jsme zabarvení do červena slunečními paprsky a voňaví a barevní jako rozprostřené listy na trávě pod prvními opadanými stromy.

Opatrně v těch znovunalezených pocitech přešlapujeme jako pes, který si připravuje pelíšek na spaní. Pokládáme se ještě hlouběji do krásy, kterou jsme znovu objevili. Nacházíme nové cesty a vůně a zapomínáme na ty staré. Opouštíme vyšlapané chodníčky, abychom na nich po čase mohli znovu objevit sami sebe. A usušený lampionek z mochyně nám bude celou zimu až do jara připomínat naši splněnou objevnou podzimní misi.

Podzimní zen

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více