Babi, postaráme se o tebe. Děkuj a hlavně neříkej, že nechceš

Příliš péče škodí. Zvláště pokud jde o péči nevyžádanou. Ne všichni lidé v nemoci či ve vyšším věku vyžadují pomoc nejbližších. Někteří jim nechtějí být na obtíž a dávají přednost profesionální péči. Problém je, když to rodinní příslušníci odmítají pochopit.

Nechtěli jsme být na obtíž. Tuto větu často zmiňují obyvatelé domovů seniorů či podobných zařízení pro lidi, kteří jsou více či méně odkázáni na pomoc druhých. Někteří tím zakrývají skutečnost, že se o ně jejich blízcí nechtěli či nedokázali postarat, jiní naopak takové nabídky měli, ale rozhodli se je odmítnout a vsadili na profesionální pomoc. Jenže jim mnohdy jejich okolí nevěří, že tak učinili dobrovolně, že jsou tak spokojení. Rozhodnutí nespoléhat ve vysokém věku a v nemoci na pomoc rodiny často společnost nechápe.

Když se třiaosmdesátiletá Věra rozhodla odstěhovat do domova pro seniory, sousedé začali pomlouvat její dcery, že se o ní nepostaraly. Ty přitom mamince opakovaně stěhování rozmlouvaly a tvrdily, že péči o ni zvládnou. „Moje holky jsou hodné, i vnučka se snažila pomáhat. Ale já nechci, aby za mnou po práci jezdily a myly mi zadek. Můj zdravotní stav se zhoršil tak, že jsem usoudila, že mi v domově pro seniory bude líp a ukázalo se to jako dobré rozhodnutí. Sestry a pečovatelky jsou tady hodné, péče je výborná. Holky mě vyvezou na zahradu, mám si tu s kým povídat, dělají pro nás různou zábavu, jídlo je tu slušné. Doma bych ležela v posteli, koukala na televizi a čekala, až přijede některá z dcer, obhospodaří mě, unavená zase sedne do auta a jede domů. Já nechci být na obtíž,“ vypráví Věra. Tvrdí, že je pro ni příjemnější, když ji rodina navštíví v domově seniorů, popovídají si, dají si kávu, zákusky. „Chci aby naše setkání byla důstojná, aby si mě dcery a vnučka nepamatovaly tak, že mi měnily plenky,“ dodává.

Pro někoho je to nepochopitelné rozhodnutí. Většina lidí tvrdí, že by si přála dožít doma, být mezi s svými nejbližšími.

Problém nastává, když se představy jednotlivých rodinných příslušníků rozcházejí. „Často jsem se setkávala s tím, že si příbuzní mysleli, že jsou hrdinové, kteří vše zvládnou a vůbec si nedovedli představit, co péče o těžce nemocného člověka obnáší. Ten senior mnohdy říkal, že vnímal jejich nervozitu, že se cítil být přítěží, i když věděl, že to příbuzní myslejí dobře. Nakonec třeba chtěl, aby se o něj staral profesionální personál,“ říká Eva Pokorná, která pracovala v několika domovech pro seniory. „Nezřídka se stávalo, že si pak staří lidé pochvalovali, že u nás mají větší klid, pohodu než doma. Ale záleží samozřejmě na každém jedinci, každý člověk je jiný, takže někdo si naopak nedovede představit, že by se svěřil do péče cizího,“ dodává.

„Je potřeba vzít v úvahu konkrétní potřeby daného člověka. Nejen oblasti, ve kterých potřebuje pomoci, ale také jeho přání, zájmy, vše co je pro něho důležité. Je třeba, aby si rodina v takových situacích vše vyjasnila, aby spolu lidé mluvili,“ říká Kateřina Bohatá z Linky bezpečí. Upozorňuje, že péče o nemocného seniora je tak náročná, že by si rodina měla velmi dobře předem zvážit své možnosti, ať už časové, fyzické, psychické, finanční.

Osmdesátiletý Milan před dvěma lety prodělal mrtvici. Žil sám, je léta rozvedený. Částečně se zotavil, ale pak spadl a zlomil si nohu. „Najednou jsem byl bezmocný, v bytě v druhém patře bez výtahu, bez sprchového koutu. Nebyl jsem schopen se pohybovat, nedokázal jsem vlézt do vany. Syn a snacha rozhodli, že seženou pečovatelku, což se nepodařilo. Tak vzali péči do svých rukou. Jezdili za mnou, ale žijí na druhém konci Prahy, oba pracují na směny, viděl jsem, jak je to vyčerpává. Nakupovali mi sousedé, což o to, ale když jsem jednoho dne znovu upadl, ležel jsem na zemi v bolestech celý den, než syn večer přijel. Pochopil jsem, že to tak dál nejde a rozhodl jsem se, že chci do domova seniorů,“ vypráví.

Syn, snacha i vnučka mu to rozmlouvali. Jeho sestra je osočila, že se o něj nechtějí postarat a nabídla mu, ať se nastěhuje k ní do rodinného domku. Milan to odmítl. Raději pronajal svůj byt kamarádovi, z nájmu si mohl dovolit připlatit za jednolůžkový pokoj s terasou v domově seniorů a teď v něm spokojeně žije. „Sestra pořád mele svou, že je povinností příbuzných se o mě starat. Je taková generálka, se svým mužem se hádá, všechny sekýruje. Než žít s ní, tak raději pod mostem. Ani nechci, aby vnučka trávila mládí tím, že jezdí na druhý konec města omývat svého dědu. Prostě mi to není příjemné, od mých blízkých to nechci. Když to dělají pečovatelky, nevadí mi to, je to jejich práce. Navíc je tady skvělý chlapík – zdravotník, takže ty různé nepříjemnosti provázející mužské stárnutí řešíme spolu. Když něco potřebuju, prostě zazvoním a personál mi pomůže. To bych doma nikdy neměl. Jsem rád, že jsem si prosadil svou a nenechal si namluvit, že se o mě musejí starat příbuzní,“ vypráví.

V roce 2050 budou podle propočtů demografů tvořit senioři třetinu české společnosti, takže je jasné, že čím dál více lidí bude řešit problém, že se o někoho blízkého bude třeba postarat nebo sám bude péči potřebovat.

V takových případech je třeba nepodléhat mýtům, předsudkům, nepřemýšlet ve smyslu: co tomu řeknou lidi. Pro někoho je naprosto přirozené, že se o své příbuzné postará až do posledního dne a celé rodině to tak vyhovuje. Naopak někteří lidé preferují pomoc odbornou a pobyt v nějakém zařízení rozhodně neberou jako prohru či projev selhání svých blízkých.

Jde o nejtěžší situace v životech rodin i jednotlivců a nejlépe z nich vycházejí lidé, kteří spolu navzájem dovedou komunikovat, vžít se do potřeb a přání jiných a neřídí se tím, co se takzvaně sluší a patří.

Babi, postaráme se o tebe. Děkuj a hlavně neříkej, že nechceš

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více