Příběh jednoho města

Z úvodního obrázku je zřejmé, že bude řeč o městě Pardubice. Když ho nedávno navštívila skupina seniorek, objevilo se na tomto portálu mnoho zajímavých fotografií a pozitivních ohlasů. A já bych k tomu chtěla přidat ještě pár informací zejména o historii tohoto města.

Ne jako historik, ale jako člověk, který v tomto městě řadu let žil.

První zmínky o existenci Pardubic jsou z konce 13. století. V této oblasti je zmiňován klášter cyriaků a kostel sv. Bartoloměje. Původní ves měla název Pordoby, z toho časem vznikly Pordobice a nakonec Pardubice. Tuto informaci jsem si až nyní přečetla na wikipedii a hned jsem si vzpomněla na svého dědečka. Ten mi jako malé holčičce tvrdil, že jméno Pardubice je odvozeno od toho, že v okolí města roste jen “pár dubů”. Vypadalo to dost logicky a já jsem dědečkovi slepě věřila. Inu tehdy nebyla žádná wikipedie.

V dalších letech zde působila celá řada pánů z Pardubic, z nichž nejznámější byl Arnošt z Pardubic, který se později stal prvním pražským arcibiskupem. V roce 1492 koupil Pardubice Vilém II. z Pernštejna a pro Pardubice začalo jedno z historicky nejvýznamnějších období. Vilém II. z Pernštejna dal přebudovat původní obranný vodní hrad na reprezentativni sídlo, odkud měl blíž do Prahy, kam musel často dojíždět za plněním svých funkcí. Také podporoval v této oblasti rozvoj ŕemesl, živnosti a obchodu a rozvoj zemědělství. Na Pardubicku třeba bylo v této době založeno kolem dvou set nových rybníků. Bylo vybudováno také celé jádro města včetně známé Zelené brány. Přístup do zámku byl tehdy pouze přes město, které plnilo také funkci obrannou. Po smrti Viléma II. z Pernštejna pokračovali ve zvelebování Pardubic jeho synové. Ti však nebyli zdaleka tak úspěšní, a tak v roce 1560 však došlo k prodeji zadluženého panství.

Současný pohled na pardubický zámek od kostela sv. Bartoloměje.

Pohled na pardubický zámek z obranných valů, které zůstaly zachovány po všech čtařech stranách zámku.Dnes valy slouží k procházkám a je z nich krásný výhled nejen na zámek, ale i na město.

U některých památek z tohoto období, které se dnes nacházejí v historické části města, bych se chtěla trochu zastavit. Především je to Zelená brána, která vznikla v 16. století jako součást opevnění města. Zpočátku měla název Pražská brána, jměno Zelená získala až poté, co se její měděná střecha na povrchu pokryla zelenou měděnkou. Původně to vlastně byla jen věž, která byla součástí opevnění města. Po velkém požáru v roce 1542 byla zrekonstruována a ještě k ní bylo přistavěno renesanční předbraní s reliéfem navrženým na základě erbovní pověsti pánů z Pardubic.

Reliéf na předbraní Zelené brány (vstup na Pernštýnské náměstí)

Pardubice mají ve svém erbu polovinu bílého koně na červeném podkladu. Podle pověsti se prý jistý Ješek z Pardubic roku 1158 účastnil jako člen družiny císaře Friedricha Barbarossy válečného tažení na italský Milán. Jak se praví v pověsti, císaŕská vojska město dlouho obléhala, ale dovnitř se nedostala. Chrabrému, ale také netrpělivému Ješkovi se ještě se skupinou dalších českých pánů podařilo jedné noci do města proniknout a vydrancovat ho. V okamžiku, kdy už prchali s kořistí, obyvatelé města vyvolali poplach. Milánská obrana prý spustila městskou bránu právě v okamžiku, kdy jí projížděl Ješek. A masivní železná konstrukce brány přesekla jeho koně na dvě polovičky. Ješek nechtěl nechat svého koně napospas milánským, a tak so polovinu koně hodil na ramena a dotáhl ji ař do císařskěho ležení. Na památku tohoto statečného činu dostal pŕední polovinu koně do svého erbu.

Erb s polovinou bílého koně na červeném podkladu najdete i v hale hlavního nádraží. Vpravo je erb Pernštejnů.

Pohled z třídy Míru na Zelenou bránu, která je vstupem do městské památkové rezervace.

Centrem městské památkové rezervace je Pernštýnské náměstí. Má rozlohu 130 x 48 m a dnes se na něm nachází 30 domů. Náměstí vévodí budova radnice, která jako radnice funguje až do dnešních dnů. Já jsem se na této radnici vdávala před více než 40 lety a svatby se tam konají dodnes.

Radnice a před ní morový sloup na Pernštýnském náměstí.

Pozornost každého návstěvníka náměstí upoutá i průčelí domu u Jonáše, který byl postaven ještě před požárem v roce 1507. Štuková výzdoba průčelí tohoto domu - Jonáš v čelistech velryby - však vznikla až v roce 1797.

Průčelí domu U Jonáše.

Nedaleko Pernštýnského náměstí stojí kostel sv. Bartoloměje. Původní kostel byl sídlem cyriaků, v roce 1421 byl vypálen husity. Po požáru města v roce 1507 začíná kostel v pozdně gotickém slohu znovu budovat Vilém II. z Pernštejna. Kostel se stal v 16. století 2. pohřebním místem Pernštejnů. V dalších stoletích byl mnohokrát pŕestavován v nejrůznějších stylech. Ke kostelu patŕí i samostatná zvonice, která stojí vedle něj. Vlastní kostel má jen jednu malou a štíhlou věžičku s malým zvonkem, kterému se říkalo “sanktusovník”.

Kostele sv. Bartoloměje , vpravo je samostatná zvonice.

Tradice výroby perníku začíná už v 16.století. Podle některých nepotvrzených pramenů prý recept na perník přivezl Vojtěch z Pernštejna z Hradce Králové. V roce 1766 potvrdila Pardubicím právo vyrábět perník dokonce Marie Terezie. Zdaleka však nešlo tovární výrobu perníku, ta se začala rozvíjet až začátkem 20. století. V současné době se výrobou perníku v Pardubicích zabývá několik rodinných firem.

S odchodem Pernštejnů přichází dlouhodobý úpadek města, město je poznamenáno i třicetiletou válkou.

Další impuls k rozvoji města je spojen se zavedením železnice do města. 20. srpna 1845 sem přijel první vlak tzv. Severní dráhy z Olomouce do Prahy. Významnou měrou se o to zasloužil Jan Perner (1815 - 1845) projektant a stavitel železničních tratí, kterému se podaŕilo nasměrovat výstavbu železnice právě do Polabí. Bohužel ještě v témž roce Jan Perner umírá po nehodě, která se mu stala osudná. Při cestě vlakem za Choceňským tunelem sestoupil na nejnižší stupínek vlaku a hlavou narazil do označníku na trati. Od roku 2017 stojí před pardubickým nádražím bronzová socha Jana Pernera. Pojmenována je po něm i Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice.

Pohled ze Zelené brány na náměstí Republiky a třídu Míru.

Možnost dopravy po železnici vyvolala ve 2. polovině 19. století mohutnou vlnu industrializace. Vznikají podniky jako lihovar, cukrovar, výroba mlýnských strojů Josefa Prokopa i Fantova rafinerie minerálních olejů. Do dnešní doby z nich funguje pouze rafinerie minerálních olejů PARAMO. Všechny tyto firmy vznikly právě v prostorách kolem původního nádraží, které bylo o něco blíže centru města než současné nové nádraží.

Pohled na PARAMO z nadjezdu přes železniční trať.

V roce 1874 se poprvé běžel světoznámý dostih Velká Pardubická steplechase. Předchůdcem tohoto dostihu byly tzv.parforsní hony, které se konaly v Chlumci nad Cidlinou. K jejich přemístění do Pardubic došlo kvůli vhodné rovinaté krajině. Velká Pardubická se koná pravidelně druhou řijnovou neděli, hlavní závod se běží v 16 hodin. Délka dostihu je. 6900 m a během něj se překonává 31 překážek. Startovat mohou jen 6ti letí koně a starší.

Poměrně bouŕlivý rozvoj města pokračuje i ve 20. století. Kromě budování průmyslu se začíná rozvíjet i kultura. Významným centrem kulturního a společenského života se stal hotel Veselka, který stál na začátku třídy Míru. V roce 1909 bylo otevŕeno Městské divadlo.

Městské divadlo v Pardubicích.

Pohled do tzv. Machoninovy pasáže.Dům, ve kterém se nalézá, leží na třídě Míru a byl postaven v letech 1924 až 1925.

V roce 1911 podniká Jan Kašpar, letecký konstruktér a pilot první dálkový let z Pardubic do Prahy (přesněji do Velké Chuchle, kde přistál na dostihovém závodišti). Sochu Jana Kašpara dnes najdete na Tŕídě Míru v centru mésta.

Jan Kašpar, konstruktér letadel a pilol

Po první světové válce vznikají nedaleko Pardubic chemické firmy Explosia a Synthesia a Telegraphia (později Tesla). V jedné z nich jsem o mnoho let později dokonce krátkou dobu pracovala. Za první republiky vzniklo i pardubické letiště, které bylo až do roku 1995 vojenské. Své dětství jsem prožila na sídlišti Dukla, které sousedilo s tímto letištem, a tak součástí mého života jsou i intenzivní zážitky z přistávání ruských letadel na tomto letišti po okupaci v roce 1968.V současné době je tz bývalého vojenského letiště civilní terminál Jana Kašpara, kde jsou provozovány zejména charterové lety. Ten už mi docela přirostl k srdci, protože pro mě je cesta i odbavení na tomto letišti mnohem rychlejší a jednodušší, než z letiště Václava Havla v Praze.

V roce 1958 bylo v Pardubicích otevřeno nové, v pořadí již třetí nádraží. Toto na svou dobu velmi moderní nádraží bylo postaveno ve stylu poválečného funkcionalismu na místě původního cukrovaru, který byl za války vybombardován. V současnosti prochází nádraží náročnou rekonstrukcí.