Jak jsem také začala poznávat Evropu

Je nás tu asi hodně, soudím podle otištěných příspěvků, kdo máme toulavé boty. Teď dokonce i soutěž o nejlepší příspěvek o prvním poznávání cizích krajů po otevření hranic v 89. roce, které se ale nezúčastním, protože tyto moje řádky o tom cestovatelském nadšení moc nebudou. To bych vám musela opsat své dva zápisníky ze všech svých dovolených v rozmezí asi patnácti let, kdy jsem brázdila Evropou vlaky, trajekty a hlavně pěšky s batohem, sama, ve dvou nebo s partou s volnými jízdenkami železničářských svazů. Bez služeb cestovky, pohodlí hotelů a gastronomických zážitků z navštívené země, šetřilo se.

Chtěla bych se, na rozdíl od jiných článků, soustředit na ty první dojmy, o kterých jsem zatím v ostatních příspěvcích nečetla. A nebude to jen trochu o zklamání třeba z opěvovaných Benátek, jejich oprýskanosti a ušmudlanosti, zápachu z kanálu Grande, nepořádku v italských uličkách, kde rackové rozklovávají igelitové odpadkové pytle u domů, tenkrát jen nebezpečných partičkách mladíků na Vespách za letních večerů, pověstných dětských tlupách v ulicích Říma, které se věší na turisty a obírají je, já je potkala i v Neapoli.

První dojem po dojezdech v Beneluxu bývaly obvykle krabicové brlohy bezdomovců hned u nádraží. V Amsterodamu si mladík píchá svou dávku injekcí přímo na schodech podchodu, ve výklenku ulice na špinavé dece řve holka, která už asi svou porci drog strávila. Její pařížská kolegyně ve fetu zase na bulváru před Moullin Rouge za ranního rozbřesku vrávorá vstříc jedoucím autům, jedno před ní těsně zastaví a ona si lehá na kapotu, brečí a řve asi něco o svém zbabraném životě.

Živá je i noční Paříž a přepestrá "společnost" v suterénu Lyonského nádraží, kde musím čekat na svůj ranní vlak. Špatně naplánovaný noční dojezd do Algecirasu a pěší pochod po pobřeží na Gibraltar zase nám přihrál zážitek s pašeráky. Malý člun, zřejmě z Afriky, přiráží k plážičce, pobíhající postavičky rychle vykládají paš, možná drogy, kdoví. Z Andorry se vracíme do prvomájové Paříže vlakem plným hololebců v ocvočkovaných černých mundůrech, tuším, že tu bude asi nezdravo, ujíždím do zahrad Versailles. V mnohem větší síle jsem se potkala s touto organizovanou bojovnou mládeží v Hamburku, na nádraží měli policajti hodně práce, aby aspoň část z nich nacpali do vlaku a vyexpedovali někam ven. I tenkrát už bývalo po Evropě "veselo", dneska už nás to ale nepřekvapí, vždyť většinu z toho už máme doma taky.

Teď už nemám nejen kvůli stárnutí ani za mák touhu po výletu za hranice, nějak mne přešla chuť potkat pod Eiffelkou vojáky s kvérama.