FEJETON: Mouchy v hlavě

Měl jsem sen. Byl jsem moucha domácí, poletovala jsem si lidskou kuchyní a intenzivně hledala něco pěkně shnilého k snídani, když vtom bác ho, já káča nepozorná jsem se chytla na mucholapku. Ach jó, s tímhle už nic nenadělám, život muší prostě není peříčko, chvilku si nedáváš bacha a jsi v hajzlu.

Jak tak sedím s přilepeným zadkem a chystám se bilancovat své končící hmyzí existování, mucholapka se trošku zatřese a vedle mě přistane další nešťastnice. Za hlasitého vybzukování nezveřejnitelných výrazů chvilku urputně zápasí s lepkavým humusem, pak to vzdává a pohlédne na mě rezignovanýma očima: „To jsme dopadly, paní kolegyně, co! Ale dobře mi tak, mám to za svou pejchu. Kdybych se držela rodné hroudy na nádražních záchodcích, mohla jsem mít pokojný život. Co mi tam chybělo? Pravidelná strava, a když si našinec dal pozor na toho pitomce pavouka za splachovací jímkou, měl klid a pohodu. Jenže já furt remcala, že jsem ještě mladá, že chci v životě ještě něčeho dosáhnout, že se přestěhuju k lidem a tam udělám kariéru. Starší holky mě varovaly, říkaly mi, že lidi jsou ještě větší pitomci než pavouci, ale já blbka pubertální jsem jim nevěřila.“

Je mi jí líto, empaticky chápu, že se musí vypovídat, takže trpělivě naslouchám. „Nejdřív jsem bydlela u mladých manželů, tam to moc dobrý nebylo. Třídili odpadky, všechno jídlo vakuovali do pytlíků, ale hlavně furt kolem sebe stříkali Biolit. Řeknu vám, paní kolegyně, já ty lidi nechápu. Mají plnou hubu světového zákazu chemických zbraní, ale na nás je klíďo píďo stříkaj.“

„Tak jsem se přestěhovala do garsonky o patro vejš,“ pokračuje moje spoluvězeňkyně. „Tam bylo sice moc příjemný bydlení – udělala jsem si ložničku za rámem kopie obrázku Alfonse Muchy – ale mizerné stravování. Bydlel tam rozvedenej důchodce a ten baštil jen polívky z pytlíku a brambory na loupačku. Nic jinýho. Už mi to lezlo krkem, víte, paní kolegyně, já si totiž dost potrpím na pestrou stravu. Kvůli zdraví a taky kvůli postavě. Už holky na nádraží mi říkaly, že jsem pěkně mlsná fiflena.“

Prohlížím si ji a skutečně – má štíhlé vysportované tělo a zdravou barvu ve tvářích. Docela pohledná holka. Ona ale už pokračuje ve vyprávění: „Tak jsem šla bydlet k lidem naproti přes chodbu. Jenže to bylo jako bych narukovala do války. Oni měli tři haranty, každej z těch krutejch fakanů měl vlastní plácačku a jejich největším potěšením bylo pořádat na nás hony. To byste, paní kolegyně, nevěřila, jaký mají ty lidský děti rychlý ručičky. Moc dobrejch kamarádek to tenkrát odneslo. Já měla často namále, raději jsem sbalila kufry a přestěhovala se…“

Líčí mi další své příběhy a mě se vedle soucitu zmocňuje i obdiv. Kolik strázní a útrap už tato sympatická soukmenovkyně musela prožít. Proč jí osud přisoudil právě tuhle zákeřnou mucholapku místo toho, aby se na stará kolena mohla třeba vrátit na svůj rodný nádražní záchodek a tam prožít pohodlný podzim života. Mohla by tam například mladým muším puberťačkám s toulavými křídly poutavě vyprávět, jak je špatné opouštět domov a jít slepě za kariérními sny.

Spoluvězenčino povídání mezitím dospělo až do filosofující roviny. „Řekněte mi, vážená paní kolegyně, proč nás mouchy domácí teda pánbíček stvořil, když každého štveme a kam přiletíme, tam nám dávaj do držky? Anebo proč nás starej Noe teda naložil do tý svý archy a nenechal nás v klidu se utopit v potopě světa? Proč nemáme mezi tvorstvem žádné kámoše, vždyť nás žerou dokonce i některý rostliny… “

Odpovědi jsem neznal, takže jsem se radši ze svého bzučivého snu urychleně probudil. První můj pohled samozřejmě patřil mucholapce, kterou jsem si zrovna večer pověsil na lustr. Věřte nebo nevěřte, byly na ní přilepený dvě holky. Jedna taková postarší macatá, druhá pak evidentně mladší fešanda s vysportovanou postavou. Trochu mi zatrnulo, ale pak zvítězil majestát pána tvorstva. Ale co, je to jejich problém, nebudu na to myslet. Kam bych přišel, kdybych se zabejval kdejakou havětí, mám svých starostí dost. Například už mi docházejí pytlíkové polívky a taky si musím koupit brambory. Jen mi trochu vadí, že mám najednou pocit, jako bych měl mouchy v hlavě.

FEJETON: Mouchy v hlavě

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více