Máš v očích nebe blankyt. I noční hvězdy třpyt. Lákavé objetí tepla. A v úsměvu svém klid. Čekat chci třeba tisíc let. K tichu se modlit v chrámu. Usnout a probudit se za těch tisíc let však probudit se k ránu!
Tuto báseň (akrostich) jsem napsala ve dvaceti, když jsem se aktivně zajímala o poezii. Teď se k psaní poezie vracím a kruh se uzavírá.
U mě to je, paní Mileno, obdobné. Za uzavřený kruh to ale jednoznačně nepovažuji. Návraty k zájmům a přáním mládí bývají dost časté. Pro mě je to přerušená bílá čára nebo spirála bez uzavření. Báseň se mi moc líbí, dýchá z ní mladost, i když myslím, že mladistvě napíšete i dnes.
