Po kom to dítě je?

Motto: „Okamžik, kdy si uvědomíš, že dítě je celé po tobě a ty nevíš, jestli máš mít radost nebo si máš začít dělat starosti.“

Jako většina rodičů, i my s mužem milujeme své potomky a občas jsme na ně i hrdí. Při prohlížení rodinných fotek na třídním srazu rádi slyšíme:

„Ty snad nestárneš a jsi pořád k poznání.“

A když někdo navíc ještě třeba na moji adresu pochvalně poznamená:

„Dcera jako by ti z oka vypadla,“ to se pak člověk úplně dme pýchou a tetelí blahem.

Když ovšem dítě udělá něco, s čím nesouhlasíme, najednou doma nikdo z nás neví, po kom to dítě vlastně je. Tak nějak není jasné, kde jsme k němu přišli a máme pocit, že se do rodiny dostalo více méně omylem. Jedno je ale jisté vždycky:

„Po mě teda rozhodně není. To má z té vaší rodiny,“ tvrdíme s důrazem na slovo vaší, čímž dáváme najevo, že ze strany rodiny partnera můžeme očekávat téměř cokoliv. Chudák dítě za průšvih vlastně ani nemůže. Příbuzné si člověk přeci nevybírá, že?

S trochou nadsázky se říká, že člověk musí mít vlastní děti a může přežít jejich výchovu, jen proto, aby mohl mít vnoučata. Je to pravda. Je to odměna. Třešinka na dortu. Není nic krásnějšího, než když mě uvidí a vykřiknou „Babííííííííííí,“ rozběhnou se a skočí mi do náruče. U našich vnoučat mám jasno. Ta jsou určitě moje!

Postupně, jak děti dospěly, míváme s mužem pochybnosti spíše už jen o tom, čí je zrovna pes, který s námi sdílí společnou domácnost. Když zdrhne nebo někoho pokouše nebo něco rozkouše nebo sežere oběd ze stolu nebo udělá hromádku v obýváku na perský koberec, řekne se:

„Podívej, co udělal ten tvůj pes.“

Po kom to dítě je? - Láska kvete v každém věku

Welsh teriér Dixi v akci na chalupě, foto Alena Velková

Slovo pes může být (a často bývá) nahrazeno i označením hajzl, to záleží na míře psova provinění a na tom, jak moc se incident dotýká osoby, která spoušť objevila.

Pokud ale pejsek sladce spinká nebo se mazlí nebo dělá jiné komické věci, tak s ním vrkáme:

„Ňo počem honěm ke mně, ti ši ťakový můj milušák.“

Při žvatlání dáváme samozřejmě důraz na slovo můj. Použité oslovení milušák znamená něco jako miláček a ušák dohromady.

Ke psovi se kupodivu u nás nikdo nehlásí ani když přijde složenka z městské části na zaplacení ročních poplatků z vlastnictví psa.

„Koukám, že zrovna platíš účty, zaplatil bys prosím i tu složenku za Dixana?“

„Zaplať si jí sama, je to přeci tvůj pes,“ zní odpověď.

Jó, láska u nás sice kvete v každém věku, ale prachy si za ní nekoupíš.