Jak jsem si myslela, že všechno vydržím...

Bylo to v září, sice první zářijový týden, ale byl covid a na dovolenou jsem proto tenkrát nejela. A bylo nadherné, ještě letní počasí. Domluvila jsem se tehdy s kamarádkou Lenkou, že mě přijede navštívit. Ve čtvrtek ráno mi napsala, že pojede v 8.20 z Prahy. Tak jsem vyjela už v půl deváté, došla si nakoupit a za chvilku mi psala, že už vystupuje z autobusu. Šla jsem od zaparkovaného auta na autobusák a ona šla od autobusu na druhou stranu, ale nakonec jsme se našly.
Doma jsme se nasnídaly a po snídani se rozhodly, když byl tak krásný, slunečný den, že vyrazíme na výlet. Autem jsme dojely do Velké Javorské a odtamtud jsme šly na Strážný vrch na rozhlednu.

Před tím jsme se ještě zašly podívat na vodopád v Bobří soutěsce.

Cesta na Strážný vrch byla moc hezká, chodím tam každý rok a vždycky se mi nejvíc líbí, že nepotkávám davy lidí. A tehdy tam taky nebyla ani noha, úplný klid a ticho, jenom skřivánci se nad loukou třepotali a zpívali jako o život, prostě balzám na nervy.

Zpátky jsme se stavily v hospodě u Doušů na obědě. Lenka chtěla jen polívku, ale já, když už jsem tam byla, jsem si dala kachnu se zelím a knedlíkem. Tři byly houskové a tři bramborové. Docela velká porce, ale byla jsem statečná a dala jsem to.

A pak jsme se přemístily na rychtu, tam už kluci začali chystat stolečky na sobotní akci "Šikovné ruce" a při představě, že se to všechno bude odehrávat v rouškách jsme se všichni shodli na tom, že asi moc lidí nepřijde. Mezi řečí jsem pak neprozřetelně prozradila, kde je klíč od Iviny skříňky, ve které má schované perníky, co rozdáváme hodným dětem, tedy těm co nám nedemolují expozici a netváří se během prohlídky moc otráveně. Tak ho Marek hned ve skříňce na věšáku objevil, odemkl a už to jelo - nebylo moc jisté, jestli tam Ivě vůbec nějaké perníčky pro děti vydrží...

Na sobotní akci prý budou různé stánky a dílničky s tvořením pro děti, ale přes to jsem měla počítat s tím, že bych měla mít aspoň 2x za den prohlídku s výkladem pro ty, kdo by o to měli zájem. No proč ne, když bude někdo chtít, já budu jen ráda.

Z rychty jsme si došly naproti do cukrárny a tam se Lence moc líbilo. Daly jsme si kávu a zmrzlinu - slaný karamel a seděly jsme venku pod slunečníkem a mlsaly. A přidala se k nám místní kočička a loudila, mističky se snažila dočista olízat a bylo vidět, že jí to taky moc chutná.

Potom jsme se jely domů do bazénu vykoupat a navečer jsme se ještě došly podívat do lesa na houby.

Večer jsme si udělaly oheň, opekly si buřty

a když už odešel dědeček spát, tak jsme se přemístily do kuchyně a já upekla další perníky -srdíčka a chaloupky, abychom měli něco pro děti, když jsem Markovi prozradila, jak se na ně dostane.
Lenka už skoro usínala, ale já ještě, než jsme šly spát, ozdobila polevou asi polovinu srdíček. V noci jsem nemohla spát a tak jsem vstala v půl třetí a do půl páté ty perníčky dozdobila. Všechna srdíčka i chaloupky.

Ale pak už mi padala únavou hlava tak jsem šla ještě na chvíli do postele.

Po snídani jsme se jely s Lenkou podívat do Lukova na galerii na gruntě a potom do Úštěka. Paní v Lukově byla jako vždycky moc milá a výstava obrazů a obrázků koček, kterou tam právě měli, byla taky úžasná. Dokonce jsem jí tam nechala letáček z rychty a plakátek na šikovné ruce. Ptala se, jestli to může brát jako osobní pozvání a já jí na to řekla, že ano a že budu moc ráda, jestli přijede.

V papírnictví v Úštěku jsem koupila celofánové sáčky a než jsem udělala oběd, tak mi Lenka perníková srdíčka napytlíkovala po třech.
Odpoledne jsme si ještě udělaly pizzu a než Lenka odjela, vykoupaly jsme se v krásném čistém a teplém bazénu. Počasí bylo skutečně ještě pořád letní.
Bohužel u nás Lenka nemohla zůstat na tu naší sobotní akci, měla domluvené nějaké hlídání dětí a tak jsem jí musela odvézt na autobus. Trochu mi bylo líto, že už musí domů, celé to bylo takové nějaké uspěchané...

Po cestě na mě měla v autě řeči, zdálo se jí totiž, že jezdím moc rychle a nebezpečně. Já??? V životě jsem s tím žádný problém neměla, jezdím od patnácti let v podstatě bez nehody, když teda nepočítám to, že jsem v těch patnácti občas "položila" malou motorku - mustanga, ale vždycky tak šikovně, že mě doma podezírali, že jsem to zase někomu půjčila a on mi to odřel, protože mě nic nebylo. Lence jsem na to řekla, samozřejmě že spíš jako v legraci, než vážně, že jezdím "sportovně" a že takhle se v naší "závodnické rodině" normálně jezdí. S manželem jsme totiž kdysi jezdili rallye a syn závodil na okruhu a do vrchu. A jí jsem se za ty její řeči zeptala, jestli mi teda nechce ukázat, jak se správně jezdí. Ona totiž snad ani nemá řidičák, hahaha.

Ale jak se říká "pýcha předchází pád". Cestou zpátky se mi to moje "machrování", zřejmě i spolu s předchozím ponocováním málem nevyplatilo. Bylo teplo, sluníčko svítilo a já jsem na rovince před Dolním Týncem asi na vteřinku usnula!!! Byla to jenom asi milisekunda a probudilo mě, až když jsem jela levejma kolama v protějším příkopě... Na pětku, samozřejmě, takže celkem fofr. Naštěstí to bylo v místě, kde nebyl hluboký příkop a ani žádný strom. Podařilo se mi vrátit se zpátky na silnici a zastavila jsem, abych se vzpamatovala... A to auto, co jelo za mnou a mělo to v přímém přenosu zastavilo taky, zřejmě kdybych něco potřebovala, ale zrovna to, aby se mě někdo ptal, co se mi stalo a jestli něco nepotřebuju, bylo to poslední po čem jsem toužila. Tak jsem se trochu oklepala, probuzená už jsem byla opravdu dokonale, výstražná světla, co jsem zapnula jsem zase rychle vypnula a jela dál. Ale vzala jsem to jako varování, tehdy nade mnou ještě asi držel ochrannou ruku můj anděl strážný, ale příště by tam být nemusel a tak je mi pro příště jasný, že v noci se má spát a né zdobit perníky...

Jak jsem si myslela, že všechno vydržím...

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více