Člověk míní, život mění: Dva roky navíc

Milí čtenáři, milé čtenářky, jsem příběh. Jsem jeden z mnoha, které se dějí v rodinách pacientů s rakovinou, proto jsem příběh dramatický. Můj hlavní hrdina odchází v mém závěru z tohoto světa. Končím smrtí, přesto jsem příběh se šťastným koncem.

Mohl jsem dopadnout úplně jinak. Stačilo, aby se v rozhodujícím okamžiku někdo z jakéhosi racionálního soucitu rozhodl jinak. Mými tvůrci jsou lidé, to už tak u příběhů bývá. Jsem šťastný příběh, protože moji tvůrci dokázali naslouchat editorovi, kterým je Život sám.

Hlavním hrdinou je Dědeček. Ovdověl před pěti lety, žije sám ve velkém domě, se kterým si tak trochu neví rady. Dědečkova domácnost je upravená a pohostinná, jako bývala za Babičky. Dům je v centru města, nemá úplně malou hodnotu. Jako dům, jehož paměť sahá ještě před vládu Marie Terezie, stále vyžaduje nějakou údržbu. To ale není hlavní problém. Dědeček má dvě dcery, které by nechtěl zatížit společným majetkem. Šetřili s Babičkou, šetří teď, aby bylo na vyplacení. Je to hodný Dědeček.

Pak Dědečka potkala Nemoc, zlá a zákeřná. Dědeček bojoval a ochaboval, až se dostal do hospice. Dcery, Mladší, která žije ve stejném městě, i Starší, kterou život odvál z rodnéno města, se snažily o dům nějak pečovat, ale když už to trvalo více než rok, bylo to nad síly všech. Dohodly se, že dědečka požádají, aby jím dům dal, aby s ním mohly disponovat. Jako nejlepší řešení se ukazovalo dům prodat. Mladší dostala za úkol Dědečkovi vše říct. Se srdcem v krku, s obavou, jak bude návrh přijat, sdělila tento nápad při jedné návštěvě v hospici. Dědeček, který tam byl jako úplně ležící pacient, se v tu chvíli posadil na posteli se slovy: "To se mi ulevilo." Spolu s domem uvolnil dcerám i velkou část úspor. Úleva byla stvrzena notářským zápisem.

Dědeček se začal uzdravovat. Mladší se rozhodla použít úspory na úpravu domu, ve kterém žila s manželem a se svou rodinou, aby tam Dědeček měl zázemí. Netrvalo dlouho a volali z hospice, že Dědeček nehodlá umřít, aby si ho rodina vzala domů. A tak se stalo. Mladší si zkrátila úvazek, objednala postel a pečovatelky z charity a přijala Dědečka k sobě. Jak bylo řečeno, Nemoc byla zlá a zákeřná. Dědeček stále nechodil, byl jen na lůžku, musel se často přebalovat, trpěl noční dušností. Občas bylo třeba volat sanitku. Když přivolaný lékař zjistil, že Dědeček je hospicový navrátilec, řekl: "My Vám ho necháme doma, když tak ještě zavolejte." Jednou, dvakrát, třikrát. Potřetí přijela energická paní doktorka a odvezla Dědečka do nemocnice. Druhý den shodou okolností přijela i Starší a obě sestry šly za Dědečkem na návštěvu. Zahlédly, jako ho převážejí na lehátku na CT. Dostaly informaci, že měl zástavu srdce.

"To bylo nutné, ho křísit, v jeho věku a v jeho stavu?" Pan primář vysvětlil, že nebyl důvod nekřísit. Obě ženy sedí jak opařené, budoucnost nejistá, hlavu a patu to nějak nemá. "Co když se neprobere? V jakém zůstane stavu? Jaký bude mít život?"

Po čase Dědeček přece jen přišel k sobě. Přeložili ho na internu, z interny, bez vědomí dcer, na oddělení léčebny pro dlouhodobě nemocné. Mladší za ním chodila skoro denně, s houskami, dobrotami, povídat si. V léčebně Dědečka postavili na nohy a nutili ho chodit kolem zábradlí na chodbě. Protože byl Dědeček sokol, chodil pilně. Starší navrhla, aby si Dědeček dal přihlášku do domova seniorů, nechtěla vidět Mladší uštvanou a sama se necítila na větší pomoc. Obě potřebovaly ještě pár let pracovat, než půjdou do důchodu. A tak se stalo, Dědeček se dostal do domova v místě bydliště. Mladší si ho brala na víkendy a svátky. Starší občas přijela na návštěvu a na vystřídání. Dědeček dokázal přejít po bytě, na procházky jezdil s dcerami na vozíku. Nebo na nákupy. Měl na kolenou košíček: "Dávej to sem a já Ti to dovezu, ať to nemusíš nosit." Mladší tlačila vozík s Dědečkem i nákupem a smála se tomu, jak Dědeček pomáhá. A to on jo. Loupal i jablka a ořechy, čistil houby. Dočkal se pravnuka a pravnučky. Byl to krásný rodinný čas. Všichni byli rádi, že Dědečka vzkřísili.

Dcery se snažily dům prodat, ale nebylo to snadné, Dům na pěkném místě vyžadoval velkou investici na další úpravu. Jednou Starší řekla té Mladší :" Když se o Dědečka tolik staráte, já nechci celou půlku domu. Vymyslíme to tak, abych tam měla zázemí, když přijedu, a větší část bude pro jedno z tvých dětí na bydlení." "Snad to budou chtít?" pomyslela si Mladší. Netrvalo dlouho a bylo rozhodnuto. Jedna z Dědečkových vnuček s manželem do toho šli. Tato dohoda o novém rozdělení byla pro Dědečka dobrou zprávou. Starší si za úspory od Dědečka zrekonstruovala garsonku a jezdí tam dosud. Mladá rodina je dnes už pětičlenná, v domě je veselo. Mladší si libuje, že stále má za kým chodit do svého rodného domu.

Dědeček se nedočkal závěru rekonstrukčních prací, ale měl své doma u Mladší. Známí se smáli, že je v domově seniorů jenom jako student na intru, který jezdí na víkendy domů.

Dědeček neměl rád zimu. Po dvou letech, které dostal navíc, odešel jedné listopadové noci do domova věčného. Při pohřbu hřbitovní kostelík praskal ve švech. Dědečka mělo mnoho lidí rádo. Když odjíždělo auto s rakví, jeden z přátel hrál na trubku "Zasviť mi, ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok". Lidé byli dojatí, ale ne smutní, protože doprovázeli život, který byl prožitý v plnosti.

Váš štastný příběh.

Člověk míní, život mění: Dva roky navíc

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více