Čtyři velké těžké batohy

V nich vězí čtyři chlapi po sedmdesátce, kteří kráčí krajinou Malých Karpat. Pánská jízda. Stoupají na vrchol hory s rozhlednou. Pot se jim leskne na tvářích a na tričkách jim kreslí obrazce ze soli jako batika na krojích. Sem tam na čele a obličeji se jim zduří žíly od námahy.

Proč se ti muži přemáhají? Proč neleží doma na gauči či v hospodě? Asi proto, že ještě chtějí žít, nikoliv hnít. Vychutnat si krásy přírody. Vyspat se ve stínu stromů a vůni lučních květin. Zažít romantiku. Rozmlouvat při ohni, upéci si špekáček. Výhledy z rozhleden, z cimbuří hradů objímat pod sebou krajinu. Počítat krápníky v jeskyních. V hospůdce ochutnávat halušky a kapustnicu. Znavení se umýt v potoce, napit se z pramene a zachumlat se do spacích pytlů. Dýchat horský vzduch, snít a těšit se na další den z našeho osmidenního putování.

Před startem se scházíme u Petra. Je to strojvedoucí na penzi. Vozil vlakem lidi do práce, na výlety, za zábavou a za láskami. Pilujeme detaily naší výpravy. Někdy se pohádáme. On nosí nápad v hlavě a neustále ho vylepšuje. Hlavně v noci. Je kreativní. Někdy to s improvizací přehání. Já naopak jako vrchní rada na penzi po diskuzi nerad něco měním. Mám rád stabilitu, pořádek a řád. Někdy naše komunikace směřuje špatným směrem. „Co zase Petře vymýšlíš? To jsme minule přece uzavřeli.“ „Víš, nemohl jsem včera spát, tak mě to napadlo.“ Emoce námi cloumají a nemohu to dát zde na papír. Tak nějak probíhá naše startovací horečka.

Kráčíme na nádraží zapřažení do batohů. Co tam máme? Spacák, karimatku, jegrovo prádlo, čepici, rukavice, pláštěnku, ešus, vařič, nádobí, baterku čelovku a další potřebné věci. Trasu si vytyčujeme pomocí GPS. Jako starší muži ovládáme i nové technologie. Občas zkontrolujeme v mobilu, zda jsme nesešli s cesty. Hlídá nás na vytyčené trase takový lítající puntík, který ihned odhalí, zda jsme nezabloudili. Chodíme totiž i po neznačených cestách!

Malé Karpaty nejsou vysoké, ale o to víc malebnější. Jsou pokryty rozsáhlými bukovými lesy. Řetězec strážních hradů kdysi hlídal hranici Uherska. Dnes jsou to rozsáhlé zříceniny s krásným kruhovým výhledem. Dále zámky, muzea a jeskyně. Ty jsou jediné na západním Slovensku.

Čachtice,_hrad,_Slovensko.jpg
Čachtický hrad. FOTO: LMih – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia

První den strmě stoupáme k Čachtickému hradu, kde přebývala v 16. staletí ukrutná hraběnka Báthory. Jeden za druhým cupitáme terénem obklopeni statnými bukovými stromy k jeskyni Driny. Je to jediná přístupná jeskyně v západní části Slovenska. Vchod je umístěn na vrcholku kopce, kde jsme se s námahou vydrápali. Nakonec jsme to museli absolvovat dvakrát. Arnošt omylem sešel dolů a my jako ovce za ním. Odměnou nám byla bohatá krápníková výzdoba a dobrý výklad průvodce. Jeskyni spoluobjevil Ján Banič, vynálezce padáku. Odešel v 1. polovině 20. století za prací do USA, kde na to přišel.

Podle GPS hledáme, kde budeme dnes spát. Vybrali jsme si útulnu Čermačka. Je po cestě. Není označena a cestu si najdeme přes aplikaci na internetu. Stávalo zde stavení, ze kterého zbyl pouze sklep z kamene, který je upraven na přespání. Před ním si opékáme špekáčky, vaříme na vařiči polévku, kávu a čaj. Uveleben ve spacáku s karimatkou se snažím usnout. Kamarád mi chrápe vedle do ucha. Rozednívá se. Je zima. Aprílové počasí je nelítostné. Balíme se, snídáme a rozehřejeme se následnou cestou do prudkého kopce.

Učarovaly mě nádherné výhledy z hradů Branč a Plavecký hrad. Autobusem jsme se přemístili do královského města Modra, kde jsme si objednali exkurzi do výrobny keramiky. Modranská majolika je označení výrobků vyráběných z pálené hlíny ve městě Modra na Slovensku. Její historie sahá do 14. století. Původní tvorba keramiky úzce souvisela s vinařstvím a vinohradnictvím. Sledovali jsme práce na hrnčířském kruhu, vypalování a následné malování nádherné výzdoby. Úžasné vzory lidové tvorby. Dříve zde bylo i učiliště, které odborníky vyškolilo, a ti potom našli práci ve zdejší továrně. Už je to jen historie.

Také jsme spali na ubytovně. Bylo to levné ubytování (11 eur/noc), ale horor. Otevřel jsem dveře a pach masa z neidentifikovaného zvířete mě udeřil do nosu. Také dlouhodobí obyvatelé tohoto zařízení mi připadali zpustlí. Před každým pokojem stál odpadkový koš, aby to měla uklízečka jednodušší. V každém se válely prázdné láhve od alkoholu. Sprchy a WC bylo pro všechny na chodbě. Pokud někdo z nás šel na záchod, tak za sebou zamykal pokoj. Co bychom chtěli. Spíme přece na ubytovně! Sami jsme si to vybrali.

FOTO: I.Doronenko, CC BY 2.5, commons.wikimedia

Prohlédli jsme si Molpir hradiště z dávné historie, jeskyni Tmavá skala a Dierovou jeskyni a kochali výhledy z rozhledny Vápenná. Vyšplhali jsme na nejvyšší vrchol Malých Karpat Záruby a hrady Ostrý Kameň, Korlátko s kruhovými výhledy do okolí.

V Pezinoku nás zaujalo Vinohradnické muzeum s expozicí lisů na víno. Promítal se tam i velmi dojemný skutečný příběh Klárin lis o slzách, štěstí a víně. V podání slovenských herců. Emotivní příběh vinaře Jozefa Janáče, kterému zemřela malá dcerka Klárka a proto chtěl s vinařstvím praštit, ale nevzdal se a výrobce lisů Dobšoviče, kteří stáli za úspěchy místních vín, která našla cestu až na císařský dvůr.

Své unavené nohy jsme rehabilitovali v termálním pramenu v Chorvátském Grobu. Je volně přístupný. Po návštěvě zámku Červený Kameň jedeme vlakem domů. Nabytí novými dojmy, unavení, ale spokojení. Dopravu máme zdarma. Na Slovensku od 62 let mohou lidé jezdit po železnici zdarma. Zato u nás nám vláda výraznou slevu zredukovala a každý rok se jízdné zdražuje.

Svůj příspěvek píši do soutěžní rubriky „Do stovky“. Máme splněno. Za týden jsme „nastřádali“ kolem 130 km.