Moje krajíce z odříkaného chleba

„Vždyť jsi pohrdala sportem, tak co se stalo?" zeptala jsem se kamarádky. Na procházce jsem jí sotva stačila. „Rozhodla jsem se, že svému tělu dopřeji hodně pohybu."

„To se chceš věnovat přespolnímu běhu? V tvém věku?" „To zrovna ne, ale vypadá to, že jsem přišla k rozumu," pousmála se. „Jak se to vezme, také se tomu říká - odříkaného chleba největší krajíc," dodala jsem.

Snad každý člověk se někdy ocitnul v situaci, kdy něco nechtěl, odmítl či odmítal, a později si totéž dopřával plnými doušky, obrazně řečeno. Nejde jen o konzumaci potravy, například někdo si sám sebe neuměl představit na tanečním parketu - pak si v soutěži standardních tanců vytančil první cenu, jiný by nepohladil jakéhokoliv hlodavce - pak se stal chovatelem morčat, ten třetí by "nepřežil" let balónem, pak na letecký výlet vzal postupně celou rodinu.

Když jsem se nedávno probírala množstvím vlastních fotografií pořízených při různých cestách, uvědomila jsem si, že z pomyslného božího daru mám na svém kontě několik krajíců. Nemohu říci, že něčemu jsem se někdy bránila zuby nehty, ale určitý negativní postoj vůči některým výdobytkům civilizace jsem zaujímala.

Kdysi jsem ke dvěma místům byla otočená zády. K Římu a k Paříži. Ač se známí snažili vtlouci mi do hlavy, že Řím je věčné město, že Paříž je město lásky, moje trasy tímto směrem zůstávaly bez odzevy. Do doby, kdy se ze zájezdu, který jsem odmítla, vrátil manžel. Je obdivovatelem antické doby, a tak je nabíledni, že ho Řím uchvátil. Chvalozpěvy na cokoliv beru s rezervou, ale když jsem jeho slyšela zaujatě vyprávět o památkách, červíček v mé mysli začal nahlodávat moje postoje. Za rok jsme vycestovali spolu. Když jsme se taxíkem blížili k hotelu v ulici Cavour, pohled v postranní uličce mi nabídl kousek Kolosea. A já začala tušit, že kouzlu Říma propadám.

Koloseum

Řím - Koloseum

S údivem a s úctou jsem si prohlížela mohutné zdi Kolosea, největšího amfiteátru, který kdy byl v římské říši postaven a představovala si atmosféru gladiátorských her. Nevycházela jsem z úžasu nad vysokými sloupy, pozůstatky úctyhodných chrámů na Foru Romanum. Po prvním dni jsem věděla, že mi naplánovaný čtyřdenní pobyt nebude stačit. Z muzejních exponántů mi přecházely oči, Fontana di Trevi ve mně vzbudila vzpomínky na scénu ve fimu Sladký život. Panteon, Španělské schody, další a další místa. Čtvrť Trastevere s jejími úzkými a typickými uličkami poskytla nezapomenutelný zážitek z dobrého jídla a posezení pod pergolou. Ale nejvíce mě zaujaly Via Appia a Caracallovy lázně! Královna římských silnic byla nejdůležitější komunikace dlouhá více než 500 kilometrů, sloužila jako obchodní cesta a pro zásobování armády. Do dnešních dnů se dochoval jen malý kousek, já našlapovala na velké dlažební kameny a přemítala, kdo po nich před dvěma tisíci let kráčel. Určitě jsem se svými chodidly nestrefila na to správné dochované dláždění. A co? Pocit to byl k nezaplacení. A to jsem netušila, co na mě čeká v areálu Caracallových lázní. Zbytky mohutných staveb na mě působily majestátně. Navíc se jednalo o komplex určený nejen pro regeneraci těla i ducha, ale i pro různé volnočasové aktivity. Jak se dnes říká tomu, čemu se lidé věnují po práci. Důvod, proč ve mně Caracallovy lázně zanechaly hluboký zážitek z Říma, se odvíjel od skutečnosti, že jsem se právě volnočasovým aktivitám před lety věnovala profesioniálně.

Paříž! Co nového říci o městu a jeho atmosféře, kterou přede mnou popsalo mnoho a mnoho šikovnějších osob. Eifelovka - ano, je nepřehlédnutelná, pohled na město z výše je úžasný. Mona Lisa v Louveru, Notre Dame, Sacré Coeur... A tak bych pokračovala ve výčtu památek a zajímovostí, které jsem navštívila. Když se řekne Paříž, pro mě je to i věž Montparnass s vnitřním výtahem. Pohled na město je o něčem jiném než z Eifelovky. Pak muzeum Orsey s originály mého oblíbeného Vincenta van Gogha, ale hlavně Rue Mouffetard, jedna z nejstarších ulic ve městě, lemovaná mnoha restauracemi a bary. Dát si kávu na Place de la Contrescarpe představuje i pozorovat kolemjdoucí. Identifikovat turisty mezi místními obyvateli je snadné: místní vyzařují pohodu, klid, nám velmi často tolik vzdálený.

Rue Mouffetard

V Rue de Mouffetard

Paříž, město lásky, módy, umělců. Mých několik návštěv nestačilo na poznání a připomínání si zážitků z cest minulých. Vždyť není všem dnům konec!

Obě města mohu zařadit mezi krajíčky odmítavého chleba. Vrátila jsem se tam několikrát a plánuji další návštěvy. Za největší krajíc odříkaného bochníku však považuji jižní Čechy. Proč? Můj otec pocházel ze Strakonicka. Když se rodiče rozvedli (byla jsem dítě), vazby na příbuzné z otcovy strany, kteří téměř všichni žili právě zde, se zpřetrhaly, a já na tento kout naší země zanevřela. Až tak, že se dá říci, že jsem se místům jižně od hlavního města vyhýbala. Před téměř čtvrt stoletím jsem se seznámila s mým současným manželem. Díky němu jsem "objevila" krásu jižních Čech. Lesy, remízky, louky s mysliveckými posedy, houby, borůvky, cyklistické stezky, rybníky téměř na každém kroku, milí lidé a mnoho vesniček, obcí i měst. Jen názvy rybníků poblíž obce Klec - Víra, Naděje, Láska - vzbuzují pocit klidu a odpověď na otázku - co je v lidském životě důležité. Kdo nebyl v Jindřichově Hradci, měl by se do tohoto krásného města podívat. Nebo lépe, strávit zde a v jeho okolí několik dní. Neprohloupí. Třeboň, Veselí nad Lužnicí, Kardašova Řečice, Nová Bystřice, Bechyně, Tábor, rybník Rožmberk,...

Most přes rybník Vítek
Rybník Vítek u Nové Hlíny

Říká se, že nejhezčí pohled na svět je z koňského sedla. Okolo Třeboně se hodně pasou koně, ale já se na svět nejraději dívám ze sedla jízdního kola. V této rovinaté krajině šlápnete do pedálů a bez velkých potíží a fyzické námahy v pohodě ujedete 40 kilometrů, jen to hvízdá. Když přejíždím most u Nové Hlíny, vždycky si vzpomenu na sůl, kterou ve filmu dal král vysypat na hladinu rybníka Vítek právě z tohoto mostu.

Zažít svítání na jihu Čech, kdy od úst jde pára, ale v dáli už probleskují sluneční paprsky, je uklidňující pocit. Těšit se z maličkostí, které nabízí zejména příroda, je jako když se člověk probudí z krásného snu do stejně krásné reality.

Vím, že tady neznám každou větvičku. Proto se jihočeskými luhy, háji a obcemi stále toulám. Pokaždé objevím nějakou přírodní zajímavost, hezkou uličku, upravené domky se zahrádkami a jen konstatuji: v jižních Čechách jsem našla klid, pohodu a kapičku štěstí. Jak jsem stará, tak si uvědomuji, že žádný kraj nestojí za odmítání kvůli naprosto zbytečným důvodům.

S využitím zdrojů:

https://www.antickysvet.cz/26125n-via-appia
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rue_Mouffetard
Všechny fotografie: Jana Vargová