Můj seniorský den: Nepodařený výlet

„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v telefonu. „Ne, fakt to nejde. S mou nohou bych to nezvládla.“ „To je škoda, víš jak dlouho jsme to plánovali.“ „Mrzí mě to, ale co nadělám.“ „Proveď s tím konečně něco! S tou nohou se otravuješ pěkně dlouho.“ „Jo, máš pravdu. Zítra jedu na „výlet“ za doktorkou.“

To bylo včera. Dnes jsem tedy vyrazila. Dopolední autobus do sousedního města je poloprázdný. Mohu se pokochat krajinou, alespoň z okna. Když na opravdový výlet do přírody nedokulhám. Čekárna před ordinací lékařky je plná. Stěží si najdu místečko. Ve vydýchaném vzduchu se vznáší obavy. Nad našimi hlavami bliká velká obrazovka. Reklamy a poslední zprávy. Příliv katastrof. Naštěstí bez zvuku, ale i pás nápisů pod kmitajícími obrázky je dost výživný. Válka, válka, útok teroristů, vražda, automobilová nehoda a jako bonus léčba rakoviny. Velmi povzbudivé!

Raději stáčím zrak jinam. To, že si k lékaři chodí popovídat důchodci, nemaje co jiného na práci, je hloupý mýtus. Ještě jsem nepotkala žádného rozumného seniora, který by si neuměl najít mnohem příjemnější místo k setkání s vrstevníky. Na tvrdých sedačkách kolem mě, je to konečně vidět. Jsou zde zastoupeny všechny věkové kategorie. Starších je sice většina, ale důvodem není společenské setkávání. S rostoucím věkem choroby a bolesti prostě neúprosně přibývají.

Čas se pomalu vleče. Po třech hodinách jsem konečně na řadě. Chrlím na doktorku své problémy. Tlak mi přitom lehce tančí ve výškách. Uf, jsem venku z ordinace, ale „turistika“ po poliklinice zdaleka nekončí. V ruce mám hrst žádanek na různá vyšetření.

Kam jít dříve? Odběr krve, nebo raději rentgen nohy? Polední přestávka, nesnímkuje se. Dobře, tak o patro výš na tu krev. Tady je naštěstí málo lidí. S nadhledem někoho, kdo tuto proceduru absolvoval již mnohokrát. Míjím mladíka, který jen pomalu sbírá odvahu při cestě k odběrovému křeslu.

Mám to za sebou. Chvíli ještě tlačím prst na ranku v žíle a pak už mířím na rentgen. S výsledkem k ortopedovi. „Vezmete mě až za dva měsíce? Dřív nemáte volný termín? Aha, a co mám dělat do té doby? To není vaše věc? Tak děkuju.“

Lékárna, kupuji si prášky od bolesti. Nemám to ráda, ale co jiného dělat. Noha při chůzi bolí jako čert. Hlady šilhám. Bufet, bezva! Tak chlebíček a tatranku. Autobus pojede až za dvě hodiny. Naštěstí je venku hezky. Rozkládám se na lavičce v parku u polikliniky. Matky s kočárky, děti řádí na písku. Idylka všech co jsou zdraví. Povzbuzena jídlem a sluníčkem belhám k autobusové zastávce.

Spoj přijíždí s mírným zpožděním. Natřísknuto. Mládež se vrací ze škol. Zavěsím se na tyč a odlehčím noze, co to jde. Kolem mě je cvrkot. Také jsem kdysi nosila tak krátké sukně. Jen jsme tehdy neměli barevné batohy, v ruce mobily a v uších sluchátka. Jo, a taky jsme se líbali. Ti se mají! Energie na rozdávání.

Hlavou mi proletí vzpomínka. Hezká holka plná dychtivosti a radosti ze života, kdysi v „pravěku“ mého vlastního mládí. Někde tam uvnitř mě je i teď, jen už není vidět. Zakryly ji vrásky, šedivé vlasy a chátrající tělíčko.

Autobus s trhnutím zastavuje. Nemotorně vystupuju a vleču se k domovu. Už se těším, jak si uvařím čaj a hodím nohy nahoru. Doufám, že zítřejší den bude lepší než ten dnešní.

Můj seniorský den: Nepodařený výlet

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více