Ze zápisníku starého muže: Pokušení nebo příležitost?

Někdy se stane něco, co zůstane v paměti dlouhou dobu, celoživotně. Počátek události nastal v polovině minulého století na druhém stupni základní školy, kdy se přistěhovala nová učitelka s manželem.

On byl viděn na prázdném poli u školy, jak pouští model letadla. Neušlo to pozornosti kamaráda ani moji zvědavosti. Chtěli jsme poznat více, a tak jsme se seznámili. Vysvětlil nám, že to, co se letadlu podobá jen vzdáleně, je postaveno podle daných regulí pro závodění a platí na celém světě. On byl československý reprezentant a mimo jiné také stříbrný na Mistrovství světa v Anglii.

Zaujalo nás to, vyzvídali jsme dále a pak se sami zapojili do stavby i soutěžení v kategorii volných modelů s gumovým pohonem. Svazek gumových vláken se pomoci upravené ruční vrtačky natočil na 400 – 500 otáček, model se vypustil a vrtule ho vynesla někdy až ke 100 metrové výšce. Pak se vrtule pro menší odpor vzduchu sklopila a model klouzavým letem v kruzích pokračoval v letu. Vlivem termického proudění vzduchu to mohlo být hodně dlouho, někdy tak, že ulétl a už se nenašel.

Na soutěžích se proto měřil čas max. 3 minuty a startovalo se 5x. Aby se model dostal zpět na zem, výškovka se vyklopila vzhůru, zabrzdila dopředný pohyb a model se naplocho snášel k zemi. V letové poloze výškovku přidržovala tenká gumička podložená doutnákem. Ten ji po nastavené době propálil a ukončil tak let.

A v tom doutnáku nastal problém. Za několik dnů měla být soutěž, důležitá pro body do výkonnostního hodnocení a doutnáky v jediné prodejně prostě nebyly. Katastrofa! Sehnat se nedaly, ale my věděli, jak je lze vyrobit z prádlové šňůry napuštěné jistou chemikálií. Chemikálie nijak vzácná, vyskytuje se v zemědělských hnojivech, ale také se dá použít na výbušniny. Tedy pro nás školáky zcela nedostupná.

Ovšem my také věděli, kde se nachází, ve školním kabinetu přece. Noční loupež jsme vyloučili a zkusili to jinak. Jeden z celkem dvou mužů našeho učitelského sboru měl vysokou přirozenou autoritu a naši důvěru. Vysvětlili jsme náš problém a požádali ho o trochu té nebezpečné látky. Zkusili jsme to s vědomím neúspěchu. Dle očekávání se vymluvil, ale nevyloučil možnost, že to nějak vyřeší.

Druhý den měl hodinu v naší třídě. Pokud potřeboval nějakou pomůcku, obvykle poslal nejbližšího žáka z první lavice. Ale tehdy se zastavil až u mě, dal mi svazek klíčů od chemického kabinetu a pro cosi mě tam poslal. Sám, bez jakékoliv kontroly, jsem se octnul před zamčenou vitrínou s nebezpečnými látkami a za sklem uviděl dózu s potřebnou chemikálií. Klíček k ní byl a nacházel se zrovna v mé ruce ve svazku klíčů.

Následoval sled rychlých myšlenek. Mohu trochu zcizit, těžko by to někdo poznal, ale když ano, pak ztratím veškerou důvěru a postih by byl jistý a zasloužený. Nechci ho zklamat, co když právě testuje moji spolehlivost? Naznačil, že by nám mohl nějak být nápomocen. Krádeži bych vše pokazil, to rozhodně nechci. Anebo mi ty klíče dal vědomě, ať si pomůžu sám a on je mimo a o ničem neví. Přece jen dospělý člověk, pedagog, nedá školákovi sám o své vůli nebezpečnou věc. Vezmu si tedy sám, ale do čeho bych to odsypal, nic vhodného sebou nemám. Nějaká miska by se tam jistě našla, ale jak ji v lehkém letním oděvu bez pořádných kapes odnesu zpět do třídy? Čas běží, tak co teď? Mohu, ale smím? Sám sobě bych si asi obhájil obě možnosti, ale teď bojuji s lepším já.

Dobojováno, zamykám a vracím se do třídy. Kamarád, který jediný o tom ví, mě zkoumá pohledem. Pak podle zklamaného výrazu tváře vidím, že on už má jasno.

Pomůže učitel? Jaksi se k ničemu nemá, tak doutnáky nebudou. A nebudou ani body do hodnocení a tedy ani přístup k úzkoprofilovému materiálu z dovozu a za devizy. Málo bude Balzy na stavbu, málo Modespanu na potah a bez gumy Pirelli se ani pořádně soutěžit nedá. Mimochodem, ta Pirellka měla nejlepší kroutící moment a ve světě neměla konkurenci. Paradoxně, Italové ji vyvinuli speciálně na vázání olivových roubů.

Ukázalo se, že problém s doutnáky postihl více členů našeho klubu. Několik jich původem pocházelo ze Slovenska a sem přijeli za prací. Doma měli kamarády a ti, ač konkurenti a soupeři v tenkrát společné zemi, se zachovali jako sportovci. Sehnali co se dalo, poslali nám a pak jsme spolu soutěžili.

Moje lepší já tenkrát zvítězilo a snad jsme byli i osudem za to odměněni. Oba s kamarádem jsme získali licenci a výkonnostní třídu a jako junioři se stali rovnocennými soupeři na celostátní úrovni. První krok k vyšším metám byl učiněn.

Ovšem ta neodbytná myšlenka, vlastně otázka, zůstává stále nevysvětlená. Jak to bylo s tím přístupem k potřebné chemikálií. Dal mi učitel ty klíče jen náhodou? Anebo záměrně poslal zrovna mě do toho kabinetu? Příležitost k objasnění nastala později. Někdo zorganizoval setkání absolventů školy o 15 let později. Sešlo se nás hodně, vesměs jsme se všichni poznali. I učitelé si vzpomínali na nás, čím se kdo proslavil. Přišel i zmiňovaný učitel, v tu dobu už ve funkci ředitele školy. V rozhovoru se mě sám ptal na modelářskou kariéru a já neopomenul zeptat se, jak to bylo s těmi klíči. Dlouze jsme hovořili, on pamatoval leccos, ale zrovna na to si nevzpomínal. Ani se nechtěl nijak vyjádřil, možná i z obavy zneužití v ředitelské kariéře.

Tak uzavřeno! Vlastně jen náhodou se zastavil zrovna u moji lavice, čistě náhodou pro nepotřebnou pomůcku poslal zrovna mě a jen náhodným nedopatřením mi dal celý svazek klíčů. Tak to bylo, bude a zůstane ve vzpomínkách na věčné časy.

I když, nemohlo být i jinak?

Ze zápisníku starého muže: Pokušení nebo příležitost?

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více