Možná, že není co slavit

Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát, protože nikdo z rodiny, široko daleko zpátky, se takového věku nedožil. Moje rodina mi uspořádala velmi hezkou a důstojnou oslavu. Byla jsem potěšená velmi a vím, že z toho krásného zážitku budu žít ještě dlouho.

Také jsem dostala hezké přání a pozvánku na oslavu od našeho obecního úřadu. Byla jsem ráda a rozhodla jsem se, že mezi tyto stařenky a staříky půjdu. No, šla jsem. Vzala jsem svého pejska Amálku do jejího přepravního košíku a šla slavit.

Nechtěla jsem tam být první, a tak jsem přišla poslední. Okolo stolu sedělo dvanáct starých osob a všichni se tvářli velice důstojně, až ustaraně. Pokud se tak tváří starý člověk, působí ještě více staře. Program už začal. Děti z mateřské školy se snažily staroušky potěšit. Jelikož jsem strávila půl života jako učitelka v mateřské škole, tak mě to až tak nebralo.

Na závěr tohoto programu všichni zatleskali a učitelka pravila, ať se děti dívají, jak se to babičkám a dědečkům líbilo.Trochu mě to pozvedlo, protože škatulkování a zařazení do babiček cizích dětí nesnáším.To můžou jen vnoučata moje.

Po této degradaci do staré kategorie vystoupil pan starosta. No, nejdříve jsme si připili na to, že jsme se dožili, kapkou bílého vína. Opravdu kapkou, jako by tady byl strach, že by to mohlo s někým seknout. Starosta nastínil, co už pro městečko udělal, co vybudoval, kolik to stálo a co hodlá ještě vybudovat v letech dalších. No nevím, jestli to ještě lidi v našem věku může až tak zajímat. Všichni se tvářili, kromě mě, že je to zajímá velmi a zbožně starostovi naslouchali. Já neposlouchala, protože špatně slyším, starosta mluvil velmi potichu a ještě si dával před ústa ruku.

Jala jsem se tedy počítat chlebíčky a dortíky, co ležely před námi na stole. Bylo jich o dva méně, než nás. To bude tedy ostuda,a ž se budeme o ně prát. Že někdo na nás šetří, nebo neumí počítat, je dost děsné. No, nakonec se nikdo nepral a všichni se nějak ostýchali si vzít.

Nudila jsem se, a tak jsem jeden chlebíček snědla. Nikoho to nezajímalo a stále řeč starosty hltali. Starosta je sympaťák, ale já jsem si oslavu našeho úctyhodného věku představovala jinak. Když na konci projevu nastalo děkování, jak je starosta úžasný a jak někomu dovolil postavit popelnici lépe, už jsem toho měla docela dost.

Když se starosta začal loučit s tím, že musí na další schůzi, čímž přiznal, že naše oslava schůzí byla, nevydržela jsem to a zeptala se, co bude dál, jestli bude nějaká muzika, případně tanec. Starosta zaskočen prohlásil, že tohle mu ještě nikdo neřekl. Někteří staroušci se tvářili pohoršeně, jiní mi fandili.

No dobře. Když už tedy nic nebude, rozhodla jsem se, že sním další chlebíček, ať z toho alespoň něco mám. Chlebíčky byly dobré, ale nikdo další se skoro nepřidal, a tak tedy chlebíčky zaskočeně osychaly.

Popadla jsem Amálku a odcházela jsem celá znechucená domů. Ještě jsem se však omluvila, že jsem si dovolila tak důstojnou oslavu zlehčit.

No, až mi bude sto, tak mě už nikdo na takovou oslavu nedostane. A just tady na světě ještě budu. A že si to oslavím jinak, to si pište.