Jitka (69 let): Snacha mění život celé naší rodiny a já jen mlčím

Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý perfektní. Obdivuje, jak se často scházíme, stále něco slavíme, jsme prý družní, veselí. Řekla mi to právě v době, kdy mě situace v naší rodině čím dál více trápí.

Je mi jasné, že když se svěřím se svými pocity, mnoha lidem budu připadat nevděčná. Vím, že spousta lidí žije osaměle a byli by moc rádi, kdyby o ně příbuzní více jevili zájem. Jenže mě ničí právě to, že se z naší rodiny stal hlučný mechanismus, v němž není chvilka na klid, na ticho, na soukromí.

Když si syn bral snachu, byla jsem ráda. On je kluk takový klidný, rozvážný, pomalejší a snacha mně připadala jako ideální partnerka – je rozená organizátorka, manažerka, trošku ředitelka zeměkoule, ale mně se to na ní líbilo. Vydělává si dost peněz, doma má naklizeno, zakládá si na domácí stravě, děti se dobře učí, vozí je z kroužku na kroužek. Vlastně jsem ji až obdivovala, jak zvládá tři děti, práci, dům, zahradu a snažila jsem se nabízet pomoc. Občas přijala, občas ne, ale náš vztah se dal označit ze velmi dobrý, řekla bych na tchyni a snachu až skvělý.

Jenže jsem časem začala mít pocit, že stejně jako řídí domácnost, řídí i mého syna a teď už mi mě, mého muže, své rodiče.

Vše je tak, jak ona naplánuje. Ukázalo se to například, když nám letos v dubnu přinesla rozpis toho, kdy kde budou v létě děti, přesněji které dítě, kdy kdo pojede jiné dítě vyzvednout na tábor a kam ho přemístí. Kývali jsme s mužem, připraveni vše splnit, pomoct. Jenže, pak jsme si oba uvědomili, že nemáme během července a srpna jediný volný víkend, kdy bychom mohli být na chalupě sami. Na každý snacha něco naplánovala, buďto rodinné setkání, nebo přivezení některého z dětí, případně jeho odvoz, případně akce, které se dítě musí zúčastnit a my ho tam máme zavézt. Loni to bylo to samé. Předloni také.

Navíc velmi ráda slaví. Neustále organizuje rodinné sešlosti. Mám třeba jen obyčejný svátek, na který si ani nevzpomenu a ona se u nás objeví s kytkou, s bonbony, s vínem. Slaví všechno, takže ve výsledku se u nás slaví neustále. Přiznávám, že mi vadí, že to leze do peněz. Dala bych vnoučatům cokoli, spoříme každému s manželem měsíčně aspoň pár stovek do budoucna, ale ty oslavy mi připadají jako vyhazování peněz. Když měl muž narozeniny, ne kulaté, sedmdesát dva mu bylo, snacha dokonce nakoupila balonky a odpálila pyrotechniku. Není to příliš?

Promluvili jsme o tom se synem a říkal, že ho to taky trochu vysiluje. Omlouval ji, že je rodinný typ, že to myslí dobře. Já to chápu, ale, nedávno telefonovala, že by u nás na zahradě uspořádala oslavu pro naši vnučku, která bude mít v srpnu deset. Řekla, že pozve klauna, zařídí skákací hrad, catering speciálně pro děti a že přijde deset dětí. Zalapala jsem po dechu. Deset dětí? Vysvětlila, že to jsou Nikolčiny kamarádky, že takhle se teď dětské oslavy dělají. U nich na zahradě by to nebylo vhodné, protože právě budují nový bazén. Nový po pěti letech. Vůbec nechápu, kde na tak nákladný způsob života berou, ale na rovinu říkám, že já na neustálé kupování kytek, dárků a vína nemám. A čím dál více cítím, že potřebuju klid. Chci jít někdy sama nebo s manželem na procházku, být v tichu pod hvězdnou oblohou, našetřit si na dovolenou u moře a ne co druhý víkend nakupovat jídlo, pití a odpalovat na zahradě ohňostroje.

Jen se bojím, když toto téma začnu v rodině rozebírat, zhorším vztahy. To bych nerada. Vím, že snacha to myslí dobře, je dobrá máma, žije prostě v době, kdy se ženy takto chovají, asi je můj problém, že se neumím přizpůsobit.

Manžel je typický jezevec. Když je oslava, nacpe se a pak zaleze do svého pokoje. Ale já to přece udělat nemůžu, tak předstírám, že mě to baví, že je vše skvělé.

Do konce léta máme naplánovány tři oslavy a ještě s manželem musíme odvézt jednoho vnuka z tábora, pobýt s ním i jeho kamarádem tři dny u nás, pak je rozvézt domů, nabrat vnučku a zajet s ní z Ostravy na Slovensko na nějakou přehlídku tanečních souborů, kde vystupuje. Pak máme tu její velkou oslavu narozenin a následně oslavu narozenin našeho syna spojenou s oslavou narozenin sestry mé snachy, přičemž trvá, abychom tam byli. „Martička by byla moc smutná, kdybyste nepřišli,“ neustále opakuje.

Ale je mi jasné, že někomu, kdo žije sám a rodinu by rád měl, případně ta jeho nefunguje, mě asi nepochopí.

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

Jitka (69 let): Snacha mění život celé naší rodiny a já jen mlčím

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více