Rachmaninův tanečník (4. ukázka)

Vyšli do přítmí červnového večera, sešli k silnici vedoucí do Kupčic. Cestou domů několik minut mlčeli. Pro Ilju nebylo snadné oslovit dívku, která by s přehledem vyhrála miss krásy Severomoravského kraje. Ale ani pro Elu nebylo samozřejmostí oslovit kluka z Prahy, kterého znala teprve půl hodiny. Ano, byl jí sympatický, ale stejně… Nesmělost je svazovala. Vždyť jim oběma bylo teprve patnáct.

„Kde v Kupčicích bydlíš?“ zeptal se Ely konečně.

„Hned u silnice nad Důlkem, naproti obecní škole.“

„Tak to máš pěknej výhled na celou vesnici. To není k zahození.“

„To mám. A taky na Lípov a Mostky. Jen na severu naši zahradu svírá les.“

Ilja si uvědomil, že Ela s ním nemluví kupčickým nářečím jako Jura, Hanys, babi a ostatní lidé z vesnice. Proč?

„Kde ses naučila tak dobře česky?“

„Česky?“ zasmála se. „Snad pražsky, ne?“

„No dobře, pražsky.“

„Ve škole nás vedli k tomu, abychom vyslovovali jako Středočeši. A v televizi a rádiu se mluví jen pražsky. Ne krátce la la la, ale pěkně dlouze lá lá lá. Člověk si na pražštinu rychle zvykne a pak ji nevědomky napodobuje.“

„Víš, co se u nás doma říká? Moravaci maju kratke zobaci.“

„A víš, co se říká u nás? Pražáák máá dlouhééj zobáák.“

„Pražáci jsou zpěvnější. Asi mají větší hudební vlohy. Nemyslíš si, že by na tom mohlo něco bejt?“

„Opravdu? A co tedy posloucháš, Pražáku?“

„Teď hlavně Beatles. Už mě to drží skoro dva roky. Znáš je?“

„Bráchové je poslouchají, já moc ne. Mě baví víc klasická hudba. Klavír – do toho jsem tedy opravdu zamilovaná. Až po uši.“

„Cože, ty hraješ na klavír? Tak to tedy klobouk dolů.“

„Byla jsem přijatá do Opavy na konzervatoř. Po prázdninách mi začíná první rok. Strašně se bojím. Klavír je tam ten nejlépe obsazený obor. No bude to opravdu dřina. Ale těším se.“

„Já jdu na prumku. Na stavařinu,“ řekl Ilja a přistihl se, že pro stavařinu v sobě necítí to samé nadšení, jako prožívala Ela pro klavír.

Všimla si toho. „Já bych nemohla studovat něco, co by mě nebavilo. Proč sis ji vybral?“

„Táta je stavební inženýr a oba moji dědové byli zedníci. I když – znal jsem jen dědu z Prahy. Mámina tátu znám jenom ze svatebního obrázku. Visí u babičky na stěně v chaloupce. Umřel před třiceti lety.“

„Jak umřel?“

„Máma mi vyprávěla, že se prý oběsil.“

Ilja o tom s Elou nechtěl mluvit. Aspoň ne teď.

Nemusel. Ela znala příběh o Josefu Kuželovi. V horské vesnici Kupčice jsou osudy lidí jako jejich občanská legitimace. Každý ví o každém všechno nejméně čtyři generace zpět. Chlapi si příběhy vyprávějí v hospodě, ženy je přetřásají během nákupu nebo doma při večeři. Zveličují je a legendarizují.

„Iljo, já jsem tě znala už předtím.“

„Kdy předtím?“

„Než tě Hanys pozval na rozlučák. Znám tě, jestli to chceš vědět, už několik let. Vím o tom, že sem přijíždíš s mamkou na prázdniny každé léto. A také vím, že si tvůj táta tady mamku namluvil a odvedl do Prahy.“

„No to žasnu. Ty seš informovanější než špionážní rozvědka. Neříkej, žes taky věděla, že přijdu s Hanysem na váš rozlučák.“

„Věděla. A nepřišla jsem jen a pouze kvůli Hanysovi.“ Ela se na něj usmála tak krásně, že v houstnoucím přítmí uslyšel zpěv svých oblíbenců Paula a Johna.

She loves you yeee, yeee, yeee.

Slunce zapadalo, ale pořád ho ještě bylo vidět nad lesem v růžově zabarvených červáncích. Sešli dolů a přešli Mostky. Silnice je vedla vzhůru. Do vesnice to měli už jen necelý kilometr. V půli kopce odbočovala do polí kamenitá cesta. Vedla k rybníku, kterému místní lidé říkali Důlek.

„Pojď za mnou,“ vybídla ho Ela a sešla ze silnice na cestu první. Došli k rybníku. V jeho čele stála hráz a po obvodu byly zaseté husté keře. Břehy před zatravněním chránil sypký písek.

„Tady se zítra potkáme. Chceš?“ zeptala se Ela.

Co je to za otázku? No jasně, že chtěl, no jasně, no jasně… „Mockrát ti děkuju za pěkný večer,“ řekl.

„Já tobě taky. Ještě že ti ti ožralci nenabančili. Kdo by mě dnes odvedl domů?“

„Hanys. A rád.“

„Hanys je fajn kluk. Upřímný. Ale je to jen kamarád.“

Ilja nepřeslechl důraz položený na jen, ale rozhodl se, že z Elina ujištění nebude dělat předčasné závěry. Měl Hanyse rád. Stejně jako Ela si vážil jeho upřímnosti.

„Zítra tady. V kolik můžeš? V sedum?“

Souhlasila.

Do vesnice šel každý jinou cestou. Ela zvolila zkratku přes pole, Ilja se vrátil zpět na silnici. Byl šťastný. Ovzduší sytila vůně tlející země z nedalekého kravína, obilí rozechvívaly dlaně šimrajícího větru. Bylo mu do zpěvu.

Turn off your mind, relax and float down stream

It is not dying, it is not dying

Lay down all thoughts, surrender to the void

It is shining, it is shining.

(UKÁZKA ZE STEJNOJMENNÉHO ROMÁNU. VYJDE V ŘÍJNU V NAKL. "MÁM TALENT". BUDE UVEDENA A PRODÁVÁNA NA LITERÁRNÍM FESTIVALU V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ 11. A 12. ŘÍJNA)

Rachmaninův tanečník (4. ukázka)

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více