Libanon - pestrá mozaika chutí, kultur, národů a náboženství

Začátkem roku 2014 manžel pracoval na výrobní lince s technikem neurčité národnosti. Perfektní francouzština, arménské jméno a adresa v libanonském Bejrútu. Ukázalo se, že je to Armén, který žije v Libanonu a pracuje pro francouzskou firmu.

Slovo dalo slovo a jsme pozváni do Bejrútu. Takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít, takže jsme se v květnu 2014 vydali do této země na Blízkém východě.

Libanon a Izrael jsou dvě země, kde na malém území existuje neuvěřitelně pestrá mozaika kultur, náboženství, památek a tradic. Až do první světové války byl Libanon kulturně, geograficky a politicky součástí Sýrie. Celá tato oblast měla za sebou již několik staletí křesťanské civilizace. Byla křesťanská už v době, kdy se Karel Veliký teprve snažil mečem obrátit pohanské Sasy na pravou víru. Velká Sýrie byla vlivným centrem křesťanské kultury a myšlení od temného středověku, kdy byla většina západní Evropy stále pohanská, až do novověku. Přestože velká část obyvatel Velké Sýrie časem konvertovala k islámu, zůstaly zde velmi početné křesťanské menšiny. Libanon díky svému hornatému terénu zůstal jakousi křesťanskou baštou. Jeho místní křesťanští vládci a šejkové z různých klanů libanonských křesťanů vládli ve svých komunitách i v době chalífátu. Maronitští křesťané žili i v pobřežních městech, jako je Bejrút.

V hlavním městě Libanonu jsme si našli ubytování v apartmánu. Jelikož bylo nereálné řídit auto v dopravním chaosu Bejrútu, zmíněný technik nám sehnal řidiče z arménské komunity. Byl ochotný, ale mluvil pouze arménsky a trochu arabsky. V apartmánech našeho domu bydleli rovněž studenti z bohatších rodin. Jeden z nich nás ve výtahu oslovil čistou ruštinou. Jeho matka byla totiž Ruska. Náš apartmán byl na posledním podlaží, takže jsme měli zajímavý výhled, ale měl dost podstatnou vadu. Přímo nad mojí posteli zatékala střechou voda, která mi nelítostně kapala na hlavu. Následovala reklamace. Netrvalo dlouho a dostali jsme přístup do vedlejšího pokoje, který měl dveře propojené s naším apartmánem. Každé ráno jsme chodili na chutné snídaně do lidových restaurací na ulici před domem, ve kterém jsme bydleli.

Když po první světové válce Francouzi obsadili území Osmanské říše, rychle pochopili, že státeček křesťanských maronitů ležící v pohoří Libanon není schopen přežít. Chyběla mu totiž zemědělská půda, neboť mnozí rolníci v horském Libanonu přeměnili své pozemky na bavlníkové plantáže. Francie proto k Libanonu připojila pobřežní města a v roce 1920 vyhlásila v rámci svého mandátu Velký Libanon, který měl rozlohu více než 10 000 kilometrů čtverečních. Vznikl tak základ pro vznik moderního státu Libanon. V připojených oblastech na pobřeží Středozemního moře převažovali sunnité, šíité a drúzové.

První seznámení s Bejrútem

Bejrútské pobřeží nabízí mnoho malebných výhledů, ale žádný z nich není tak proslulý jako Pigeon Rocks (Holubí skály). Tyto přírodní skalní útvary se nacházejí ve čtvrti Raouche.

Směrem na jih se naskýtá pohled na libanonské pobřeží směrem k městům Sidón (Saida) a Týros (Ṣūr).

V restauraci s vyhlídkou na Holubí skály si pochutnáváme na libanonské kuchyni, kterou máme velmi rádi. Je bohatá a chutná a nabízí řadu vynikajících pokrmů. Mezi tradiční libanonské pokrmy patří tabbouleh neboli osvěžující salát z petržele a pšenice bulgur s rajčaty, cibulí, citronovou šťávou a olivovým olejem. Kousa mahshi jsou cukety plněné kořeněným mletým masem a rýží a dušené v rajčatové omáčce. Labneh je pikantní zcezený jogurt, který se připravuje z plnotučného mléka. Warak enab jsou vinné listy plněné masem a rýží a pomalu dušené v česnekovo-citronové omáčce. Mujaddara je pokrm z čočky, rýže a karamelizované cibule, často podávaný s jogurtovým dipem a pita chlebem. Kibbeh je libanonské národní jídlo ve tvaru kuliček připravované z mletého masa a vařeného bulguru. Podává se s jogurtovým dipem nebo omáčkou z granátových jablek. Salát fattoush obsahuje několik druhů čerstvé zeleniny a různé bylinky. K libanonské kuchyni patří rovněž známější jídla, jako je baba ghanouj, falafel, shawarma a dezert baklawa. V libanonské restauraci se neobjednává pouze jedno hlavní jídlo, nýbrž celá řada pokrmů na miskách a talířcích rozmístěných po celém stole. Požitek pro chuťové buňky i na pohled.

Křesťané, kteří v současnosti žijí v Libanonu, sice již netvoří většinu, převažují však v rámci libanonské diaspory v zahraničí. Zdá se, že plánem Francie bylo vytvořit jediný stát na Blízkém východě s křesťanskou většinou, ve kterém by dominovali maronité. Maronité odvozují svůj původ od svatého Marona, syrského poustevníka žijícího na přelomu 4. a 5. století, a svatého Jana Marona, patriarchy Antiochie. Maronitští křesťané uznávají pravomoc papeže, ale mají také vlastního patriarchu, který dohlíží na jejich duchovní a správní záležitosti. Tato jedinečná větev křesťanství je hluboce zakořeněná v libanonské kultuře a je známá svou osobitou liturgií. Podle provedené studie mají dnešní Libanonci neuvěřitelných 93% společného DNA se starověkými Kanaánci, kteří zde žili před téměř 4 000 lety. Ačkoli mezi sebou většinou mluví arabsky, křesťanští Libanonci se nepovažují za Araby, ale za potomky Féničanů.

Po večeři se jdeme podívat na osvětlenou sunnitskou mešitu Mohammada al-Amína označovanou také jako Modrá mešita. Nachází se na Náměstí mučedníků. Vedle mešity je pohřben bývalý sunnitský premiér Rafík Harírí, který byl zavražděn 14. února 2005. Atentát na tohoto libanonského premiéra poněkud změnil politickou orientaci jeho země, neboť pravděpodobná účast Sýrie na této vraždě vyvolala v Libanonu celonárodní hněv a Sýrie byla nucena omezit své zasahování do vnitřních záležitostí sousední země. Noční osvětlení a liduprázdné centrum Bejrútu vytváří ponurou atmosféru.

Saida aneb sladký život

Druhý den si jedeme osladit život do města Saida (Sidón), které je proslulé svými lahodnými arabskými sladkostmi a libanonským pečivem. Na těchto dobrotách si lze pochutnat v celé řadě cukráren, jako je Al Jardali Sweets, kde vyniká především knafeh, což je tradiční arabský dezert připravovaný z listového těsta zvaného kataifi máčeného ve sladkém sirupu attar a doplněný tvarohem, pistáciemi nebo ořechy. Al Anwar Sweets se specializuje na i nám známou baklawu, Al Kaseer Sweets nabízí především maamoul neboli máslové sušenky z krupicové mouky plněné fíky, datlemi, pistáciemi, vlašskými ořechy nebo mandlemi. Hankeer Sweets se zase zaměřuje na zákusky z mouky sahlab vyráběné z hlíz orchidejí. Všechny tyto rodinné podniky vyrábějí kvalitní zákusky již po několik generací. My se sice cukru obvykle vyhýbáme, avšak v rámci poznávání kultury Libanonu nebylo možné ochutnávku v Saidě vynechat.

Sedli jsme si na terasu cukrárny, která umožňovala výhled na křižáckou pevnost, jíž se dnes říká „Sidonský mořský hrad“. Starověký Sidón byl přístav, odkud féničtí obchodníci vyplouvali na svých lodích do všech koutů Středozemního moře. V roce 1228 zde křižáci na malém ostrově vzdáleném pouze osmdesát metrů od břehu postavili pevnost, kterou jsme si prohlíželi při konzumaci sladkostí. Cílem bylo ochutnat malé množství od co největšího počtu pamlsků. Po tomto sladkém zážitku jsme se vypravili prohlédnout si zbytky mořského hradu. Umožňoval to úzký násep spojující tuto ostrovní pevnost s pevninou. Na ostrově se původně nacházel fénický chrám Melkarta. Křižácký mořský hrad přestál několik válek, byl několikrát poškozen a renovován. Kromě nás zde nejsou žádní návštěvníci.

Sidonský mořský hrad

Pohoří Chouf

Cestou zpět do Bejrútu vidíme z dálky ve vnitrozemí tajemně vypadající pohoří Chouf (čte se „šuf“). Proč se tam nepodívat? Na našich cestách často nemáme žádný pevný plán. Chouf je jednou z nejzachovalejších libanonských oblastí, neboť jeho příroda nebyla postižena intenzivní výstavbou, která je běžná jinde v Libanonu. V zimě tam dokonce sněží. Navzdory historickým sporům mezi sunnitskými muslimy, křesťanskými maronity a drúzy je Chouf stále jedním z nábožensky nejrozmanitějších regionů Libanonu. V současné době zde žije zhruba stejný počet drúzů, sunnitských muslimů a křesťanů.

Arménský řidič nás v pohoří Chouf dovezl do zajímavé obce. Deir al-Qamar je větší vesnice nebo spíše městečko v nadmořské výšce 800 m. V minulosti zde žili lidé všech náboženských vyznání a ve městě se nacházela mešita, synagoga a křesťanské kostely. V roce 1860 byl Deir al-Qamar zničen během občanské války mezi drúzy a křesťany, během níž bylo městečko vypáleno. Dnes tvoří 85 % obyvatel Deir al-Qamaru maronité a 14 % členové melchitské řeckokatolické církve. Na rozlehlém náměstí Midane dominuje socha Camilla Chamouna, který byl v letech 1952-1958 libanonským prezidentem a významným maronitským politikem a klíčovým křesťanským vůdcem během libanonské občanské války. V centru obce panuje naprostý klid a pohoda. Cítíme se zde naprosto v bezpečí. Jsme si však vědomi toho, že se může jednat o klid před bouří. Jedním z nejvýznamnějších náboženských míst je Saydet El Talle. Tento maronitský kostel pochází z 15. století a byl po staletí uctíván jak drúzy, tak křesťany, což odráží úzké vazby mezi oběma komunitami. Drúzové uctívali kostel dokonce více než maronité, často cestovali na velké vzdálenosti, aby se po svém modlili k Panně Marii. Na počátku 19. století zde drúzští vůdci před odchodem do boje vyhledávali přízeň Panny Marie. Svými prapory se dotýkali jejího obrazu a do svých turbanů vkládali prach, který ležel pod oltářem. Hluboká úcta drúzů k tomuto kostelu vedla místní maronity k tomu, že mu začali přezdívat „kostel Panny Marie drúzské”. Je nám líto, že si nic nepřečteme, neboť všechny informace jsou psány v arabštině, ačkoli jsme v čistě křesťanské obci. Téměř všude se však lze domluvit francouzsky.

Náměstí v Deir al-Qamar

Cestou do skvostného paláce Bejt ed-Dín ve stejnojmenném převážně křesťanském městečku, které je od Deir al-Qamaru odděleno hlubokým údolím, jsme se stavili u hradu Moussa. Toto místo má všechny znaky turistické pasti, včetně přehnaně vysokého vstupného. Bizarní směsice stylů působí velmi kýčovitě. Dlouho jsme se tam nezdrželi, hrad jsme si prohlédli pouze zvenku.

Hrad Moussa

Otomanský palác Bejt ed-Dín postavený emírem Bašírem Šibábem II. v roce 1818 naopak nelze vynechat. Nachází se 900 metrů vysoko v pohoří Chouf. Jeho součástí jsou rozsáhlá nádvoří, obytné pokoje a lázně (hammam). V současné době je část objektu využívána jako letní sídlo libanonských prezidentů. Sbírka mozaik shromážděných z celého libanonského pobřeží je zcela výjimečná. Obytné prostory jsou zajímavě zařízeny typickým arabským nábytkem. Žádní turisté. Pouze my a náš arménský řidič, který se nám marně pokouší něco vysvětlit. Manžel umí více slov arabsky než on anglicky. Arménsky jsme na tom samozřejmě ještě hůře. Nicméně je na co se dívat: fontána na nádvoří, záhony růží, kazetové stropy, dekorativně zdobené stěny a především již zmíněné římské a byzantské mozaiky.

Ochutnávka cukroví v Saidě nás samozřejmě nestačila nasytit na celý den. Měli jsme štěstí, že jsme narazili na drúzskou restauraci. V prázdné restauraci nás obsluhoval drúz v typickém oblečení. Kdo ale vlastně drúzové jsou? Jedná se o etnicko-náboženskou menšinu, která se většinou hlásí k arabské národnosti a mluví arabsky. Drúzské náboženství sice vzniklo v 11. století na základě ismailitského šíitského islámu, avšak drúzové se nepovažují za muslimy. Většina drúzských náboženských praktik je tajná a konverze k jejich náboženství není povolena. Sňatky s osobami jiných vyznání jsou vzácné. Jejich víra dnes zahrnuje aspekty jiných náboženství, včetně hinduismu, a také starověkých filozofií. Drúzové věří v reinkarnaci a zároveň uznávají tradiční postavy islámu, křesťanství a judaismu. Žijí v Sýrii, Libanonu, Jordánsku a v Izraeli. V Izraeli má občanství přibližně 150 000 drúzů. Do značné míry se ztotožňují s Izraelem a jsou povoláváni do izraelské armády. V Libanonu a Sýrii žije asi milion drúzů. V Libanonu většinou žijí v harmonii s křesťany, zatímco ve vztahu k muslimům často čelili pronásledování a pogromům, neboť jsou považování za odpadlíky. V Libanonu postupně jejich vliv klesá, mnozí z nich emigrovali do ciziny. Jídlo bylo opět vynikající, horský vzduch osvěžující a obsluha bezvadná. Úchvatné výhledy do okolní krajiny. Neradi se vracíme do hlučného a uspěchaného Bejrútu.

V drúzské restauraci v pohoří Chouf

Arméni v Libanonu

Náš pobyt v Libanonu byl částečně spojen s arménskou menšinou v této zemi. Technik, který nás pozval, se nám občas rovněž věnoval, přičemž byl pro nás trochu záhadou. Byl srdečný a pohostinný, ale zdál se nám neúměrně movitý. Nové luxusní vozidlo SUV značky BMW si u nás servisní technik těžko může dovolit. Bydlel v arménské čtvrti v Bejrútu, jeho byt jsme sice neviděli, ale seznámili jsme se s jeho manželkou a dětmi. Děti byly rozpustilé, nebo spíše rozmazlené. Manželka se chovala jako namyšlená dáma z vyšší společnosti, měli jsme pocit, že nás nepovažuje za sobě rovné. Předala jsem jí vyšívaný tradiční český ubrus, který jsem přivezla jako dárek, ale bylo vidět, že to nepovažuje za hodnotnou věc. Řidič, kterého nám technik doporučil, vypadal vedle této rodiny jako chudý příbuzný. Očividně je spojovala pouze příslušnost k arménské menšině, což ovšem u tohoto národa není zanedbatelné. Arméni, kteří žijí mimo svoji vlast, si na rozdíl od mnohých jiných národů udržují svoji identitu po celé generace. Jejím základem je arménská církev a školy v rodném jazyce. Mnoho Arménů, kteří se narodili již v cizině, mluví arménsky stále lépe než jazykem hostitelské země. Přesvědčili jsme se o tom i v téměř čistě arménském městě Anjar, které leží v úrodném údolí Beqaa pouze několik kilometrů od syrské hranice. Arménské nápisy, typické kříže, památník obětem genocidy v letech 1918-1920, kdy do Libanonu před řáděním Turků utekli pronásledovaní Arméni. Uprchlíci z období genocidy však žijí především v Bejrútu, zatímco v Anjaru žijí potomci Arménů přišlých do Libanonu v roce 1939, poté co Francie postoupila syrské území Alexandretta Turecku.

Náš arménský řidič nás pozval na svátek dětí do školy, kde jsme byli vřele přijati a sledovali vystoupení arménských školáků.

Město Anjar však existovalo dávno před příchodem Arménů. Od svého založení na počátku 8. století n. l. postupně ztrácelo na významu a upadalo v zapomnění. Teprve ve 20. století bylo znovu osídleno arménskými uprchlíky. Zbytky starobylého Anjaru leží nedaleko moderního města a mají své kouzlo. Působí dojmem římského nebo byzantského města s lehce orientálním nádechem.

Oběd jsme snědli těsně u syrské hranice, kde nás obsluhovali syrští běženci. Jídlo opět na mnoha miskách. Kromě tradičních jídel libanonské kuchyně jsme tentokrát ochutnali i kuřecí játra a zajímavě upravené houby. Seděli jsme u stolu s výhledem na jezírko. Na břehu si kachny pečlivě čistily peří a v průzračné vodě se proháněli kapři.

Cestou zpět do Bejrútu vidíme naše první libanonské cedry, míjíme křesťanské kostely a v krásné kopcovité krajině s údivem pozorujeme opuštěné luxusní vily. Byly údajně postaveny ještě před začátkem občanské války, která trvala od roku 1975 do roku 1990. Jejich majitelé emigrovali do bezpečnějších zemí a svůj majetek, jež se stal neprodejným, ponechali svému osudu.

Typická krajina v Libanonu

Jak jsme utekli z hostiny

Náš hostitel nás pozval na místní formu společenské zábavy. Teoreticky se jednalo o návštěvu ruin jakési historické památky, ale ve skutečnosti to byla velkolepá hostina s atrakcemi pro děti. Platilo se tam vstupné, které za nás uhradil arménský technik. Na hosty čekaly prostřené stoly a pro jídlo se chodilo k jednotlivým stánkům. Mezi atrakcemi a skupinami dětí bylo opravdu možné spatřit zbytky zdiva neurčité stavby. Naši spolustolovníci neměli sebemenší tušení, o co se jedná, přišli se tam bavit, a nikoli si prohlížet památky.

Netrvalo dlouho a začali jsme se nudit, hovor začal váznout. Vyjádřili jsme přání odejít, náš čas v Libanonu byl omezený a chtěli jsme vidět spoustu dalších věcí. Náš hostitel nezištně nabídl své luxusní auto, ale manžel se necítil na to, aby ho v chaotickém provozu řídil. Zanedlouho tedy přijel náš arménský řidič ve svém taxíku. Vyjeli jsme na nedaleký kopec na břehu moře, kde se nachází kostel Mar Semaan s kaplí zasvěcenou svatému Simeonovi, syrskému asketickému světci, který se proslavil tím, že vylezl na sloup a 37 let až do své smrti žil na jeho malé plošině.

Kostel Mar Semaan

Z kopce byl úžasný výhled na severní pobřeží Libabonu, včetně jeho druhého největšího města Tripoli (Tarábulus). Tam jsme se ovšem neodvážili, protože v nedalekém palestinském uprchlickém táboře Nahr al-Bared propukly nepokoje a celá tato oblast jižně od syrské hranice byla nebezpečná.

Pohled od kostela Mar Semaan na severní pobřeží Libabonu

Byblos - údajně nejstarší město na světě

Namísto toho jsme se vydali zpět na jih do starověkého města Byblos (Jbeil), o němž se předpokládá, že je nepřetržitě obýváno od roku 5000 př. n. l. Během své historie byl Byblos součástí mnoha kultur, včetně egyptské, fénické, asyrské, perské, helénistické, římské, janovské, mamlúcké a osmanské. Po většině z nich jsou zde dodnes památky, jako například zbytky chrámu ve tvaru písmene L vybudovaného kolem roku 2700 př. n. l., ruiny Chrámu obelisků postaveného v letech 1600-1200 př. n. l., římské divadlo, křižácký hrad z 12. století nebo mamlúcká mešita.

Dnes je Byblos známý svými rybími restauracemi, bary pod širým nebem a venkovními kavárnami, do jeho přístavu připlouvají luxusní jachty. Projížděli jsme rovněž kolem kasin a jiných podobných podniků specializovaných na klienty ze Saudské Arábie, kteří si tady užívali slasti a rozkoše zakázané v jejich konzervativní zemi. Během občanské války v Libanonu v restauracích Byblosu údajně svorně večeřeli ozbrojenci znepřátelených stran, kteří spolu ve stejný den nelítostně válčili v Bejrútu. Válka je tak nesmyslná, že to může být pravda. Potvrzuje to i další kuriozita týkající se tzv. „zelené linie“ (demarkační linie v Bejrútu, která v době války oddělovala muslimskou a křesťanskou část města). Její název je odvozen od zelené barvy listí divoce rostoucích stromů, neboť tento prostor byl mnoho let neobydlený. Bylo nám řečeno, že překonání stometrové vzdálenosti z jedné strany „zelené linie“ na druhou si vyžadovalo plavbu lodí na Kypr a zpět. Její přechod byl totiž znemožněn přítomností nemilosrdných ostřelovačů.

Pokus o usmíření v Bejrútu

Koncem šedesátých let dvacátého století byly v samotném centru Bejrútu objeveny starověké římské lázně a zbytky římských sloupů, které jsou zachovány jako archeologické naleziště. Podobná klidná místa máme rádi, neboť poskytují možnost k zamyšlení nad dávnou i nepříliš vzdálenou historií. Tento rozsáhlý prostor, který je obklopen mešitou Mohammada al-Amína, maronitskou katedrálou svatého Jiří a řeckou pravoslavnou katedrálou svatého Jiří, se dnes nazývá Zahrada odpuštění.

Římské ruiny, v pozadí řecká pravoslavná katedrála svatého Jiří

Mešita Mohammada al-Amína a maronitská katedrála svatého Jiří

Odkud se vzal název Zahrada odpuštění? Vznikl po skončení libanonské občanské války jako symbol „odpuštění“ za veškeré krveprolití, ke kterému během ní došlo. Vyjadřuje pokus o usmíření, k němuž však v Libanonu nikdy opravdu nedošlo. Svědčí o tom i současné problémy této země. Její ekonomika se nachází ve vážných problémech. Libanonská libra ztrácí svoji hodnotu, což vede k hyperinflaci. Míra nezaměstnanosti je vysoká a mnoho lidí žije pod hranicí chudoby. Netýká se to již pouze syrských uprchlíků, ale i mnohých příslušníků kdysi zámožnější střední vrstvy, ke které patřil i náš hostitel. V zemi panuje dlouhodobě politická patová situace, dochází k častým změnám vlády a korupce je všudypřítomná. Vede to k rozsáhlým pouličním protestům. Stupňuje se napětí mezi šíitským Hizballáhem a Izraelem, což vede k nestabilitě v celém regionu. Ničivý výbuch v bejrútském přístavu v roce 2020 způsobil značné škody a ztráty na životech. Často dochází k výpadkům elektřiny a nedostatku pohonných hmot a léků. Neumím si představit, že bychom do Libanonu cestovali za současné situace.

Posvátné údolí a Boží cedry

Raději si zavzpomínám na výlet do nádherného údolí Qadisha (aramejsky Posvátné údolí), které je na seznamu památek UNESCO a patří k nejpůsobivějším místům, jež lze v Libanonu navštívit. Tento skrytý klenot se nachází vysoko v horách a je známý jak úchvatnými přírodními scenériemi, tak bohatým kulturním dědictvím. Klikatá silnička nabízí neuvěřitelné výhledy do místy mlhou zahaleného údolí a okolních hor.

Tato krajina je přímo stvořena pro duchovní zážitky. Svědčí o tom četné kaple, ve skále vytesané kláštery a kostely, které vidíme cestou. Z jednoho z těchto míst se naskýtá pohled na městečko Bcharré, kde vyniká katedrála Svaté Sáby. Dole v údolí Qadisha lze spatřit klášter Mar Lishaa ze 14. století.

Městečko Bcharré

Bcharré s vodopádem

Klášter Mar Lishaa

Osm kilometrů na východ od Bcharré leží Boží les, který je jedním z posledních pozůstatků rozsáhlých porostů libanonského cedru, jemuž se ve starověku dařilo na celém území Libanonu. Křesťanští mniši z klášterů v údolí Qadisha tyto stromy po staletí uctívali. Cedrové dřevo z Libanonu používali již Féničané. Egypťané si cenili jejich dřeva pro stavbu lodí a v Osmanské říši se jejich dřevo používalo na pražce při stavbě železnic. My jsme se tam nadýchali čerstvého vzduchu provoněného okolními loukami a samotnými cedry.

Pozdní oběd jsme snědli v restauraci Mon refuge, opět sami a jako vždy výborná libanonská kuchyně. Neradi opouštíme tuto oduševnělou oblast Libanonu, která je očividně srdcem celé země.

Římské dědictví a Boží strana

Cesta do starobylého města Baalbek vede přes údolí Beqaa, které se nachází mezi pohořím Libanon na západě a pohořím Anti-Libanon na východě. Od dob Římské říše až po současnost se tady pěstovaly drogy. Během libanonské občanské války zde bylo pěstování konopí hlavním zdrojem příjmů. Válka vedla jednotlivé soupeřící skupiny k tomu, že se začaly věnovat obchodu s hašišem a opiem. Sýrie, která kontrolovala většinu údolí, z tohoto obchodu rovněž významně těžila. Po průjezdu horského pásma je pohled do údolí úchvatný. Již jsme tudy jednou jeli cestou do arménského města Anjar. Tentokrát ale zamíříme na severovýchod. Cestou míjíme konvoj svatebčanů, jejichž auta jsou zdobena barevnými nafukovacími balónky.

Baalbek se nachází v šíitské oblasti, která vždy byla pod kontrolou Hizballáhu (Boží strany). Je to zřejmé i z kontrol na silnicích, jež provádí libanonská armáda. Teprve při návratu se dozvíme, že na jednom z kontrolních stanovišť byl před týdnem zavražděn libanonský generál a osm dalších vojáků.

Kontrolní stanoviště, které bylo svědkem teroristického útoku

Baalbek však za trochu rizika stojí. Jedná se o nejpůsobivější libanonskou archeologickou lokalitu, kterou UNESCO zařadilo na seznam světového dědictví. Jeho historie je dlouhá více než 9 000 let. Ve starověku byl Baalbek známý jako Heliopolis, což znamená „Město slunce“, v souvislosti s uctíváním boha slunce Baala. Jupiterův chrám byl považován za jeden ze sedmi divů starověkého světa, ačkoli jako takový nebyl oficiálně uznán. Kameny použité při stavbě chrámů v Baalbeku váží až 800 tun. V podzemí se nachází síť složitých chodeb, jejichž skutečný účel není dosud znám. K prosperitě starověkého města přispěla úrodná půda v údolí Beqaa. Bereme si průvodce. Byli jsme jeho pátí zákazníci za celý den, dříve počet návštěvníků dosahoval až pěti tisíc denně. V době naší návštěvy tam bylo více průvodců než turistů. Průvodce byl velmi milý jako všichni obyčejní Libanonci bez rozdílu náboženského vyznání a etnického původu.

Artyčoky na rozloučenou

Jak se jinak rozloučit s Libanonem než hostinou ve stylu této země. Restaurací protéká potok. Stůl se prohýbá pod pokrmy libanonské kuchyně. Hummus, baba ghanouj, falafel a další jídla již dobře známe. Musíme se však seznámit s artyčoky, obsluhující číšník nám ochotně ukáže, jak je konzumovat. Následuje čerstvá zelenina, ovoce a cukrovinky. Mnohé věci z této cesty jsem již zapomněla, ovšem tuto hostinu mám stále v paměti, jako by se konala včera.

Libanon - pestrá mozaika chutí, kultur, národů a náboženství

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více