Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro jistotu z chodníku telefonuji. Sekretářka zvedá telefon a na můj dotaz, zda je na radnici starosta a zda mohu přijít, tlumočí tento dotaz na patřičná místa.

„Jasně, ať přijde," slyším starostův hlas z dáli. Do tří minut jsem v kanceláři. Svítí tam slunce, tak zatahujeme žaluzie, abychom se mohli lépe soustředit.

„Ted skončilo mimořádné zasedání povodňová komise. Jsem rád, že mě přivedete na jiné myšlenky," sděluje s úsměvem na rtech starosta. "No, budu se snažit," odpovídám.

Oni se snad všichni zbláznili, povodeň, když venku je tak krásně. Oba máme stejné myšlenky. Byla přece 100letá voda teprve před 27 lety. Další se už my nedočkáme… oba jsme stejného názoru. Já si vyřizuji potřebné, spokojeně odcházím domů.

Prší, prší a lidé, kteří mají určité špatné zkušenosti, začínají být nervózní.

Je neděle. Dojídám oběd, venku je nádherně teplo. Oblékám se s tím, že se půjdu podívat do Staráku (to je místní označení Starého Bohumína), jak vypadá Odra. Jsou to cca 3 km od věžáku, ve kterém bydlím a cca 300 m od mého rodného domu s velikou zahradou.

Po asi 5 minutách mi volá dcerka od Pardubic.

„Mami, ne aby tě napadlo jít na chalupu. Na Cingrovce už je voda." (Cingrovka je místní zkratka ulice Petra Cingra, po které je možné se mezi krásnými domečky s upravenými zahradami lehce dostat do Staráku. Trochu delší, ale o to příjemnější cesta).

„To je blbost, už jsem skoro u ní, venku je nádherně," odpovídám.
„Mami, měj rozum, neblbni."
„Dobře, půjdu tedy po hlavní," odpovídám, abych dcerku uklidnila.

(Hlavní je frekventovaná silnice, která přes Starák vede přes Odru do Polska).

„Tak běž, jen to zkus, stejně se nikam nedostaneš. Myslela jsem, že to chápeš," slyším naštvaný a starostlivý hlas dcerky. Vypínám mobil. Přece se nenechám znervóznit někým, kdo bydlí cca 250 km ode mne. Do minuty mobil zvoní opět. Tentokrát druhá dcerka od Kladna.

„Mami, volala mi ségra. Prosím, neblbni, máme o tebe strach."

Jsem svéprávná a plnoletá. Už jsem z telefonu opravdu nervózní, když přicházím ke zmínění Cingrovce. A opravdu. Venku spousta lidí a voda se pomalu, ale jistě valí ulicí i zahradami a domečky.

Holky asi fakt měly pravdu. Kouknu, jak to vypadá na hlavní. Je to asi 50 m bokem. A v tom vidím, jak jedou hasičská auta. Jedno za druhým. Směrem ke Staráku. A osobní auta vyjíždějí na všechny vyvýšeniny. Most už je jimi zaplněný a voda se hrne.

Stále jsem ale klidná. Přesto se obracím a vracím se domů. Opět mobil. „Mami mám informace (dcerka je v blízkém spojení s naší radnicí a odpovědnými lidmi), že za chvíli vypnou proud. Kde jsi?" Omlouvám se za své jednání a sděluji, že se vracím domů.

„Super, ale nejezdi výtahem, ať v něm nezůstaneš." Slibuji. Vcházím do domu, výtah v provozu. No, raději to vyšlapu, co kdyby fakt holky měly pravdu. Vcházím do bytu, světlo svítí, televize hraje a já vše líčím manželovi. Sotva se umyju a převleču, proud vypne. Ještě, že mě napadlo dopoledne si nabít mobily i power banky. Chystám svíčky. Co kdyby byly večer zapotřebí.

Ráno vstáváme, koukáme ven, jsme na pustém ostrově. Stávají se z nás Robinsoni. Na sídlišti cca 1m vody, přistup do žádného domu veškerý žádný. Proud nejde, teplá voda neteče, bezokenné chodby a schodiště zcela černá.

Dny plynou. Likvidujeme lednici i mrazák – kam ale se vším? Po tmavých schodech určitě ne. A i kdyby, co pak? Před věžákem voda, 3 schody zatopené a popelnice uplavaly do neznáma.

Něco pobral záchod. Ostatní v pevných pytlích na balkonech. Lidé, kteří musí ven, hlavně do práce, tak v gumákách a s baterkou v ruce.

Nervozita z bezradnosti a nejistoty stoupá. Pomalu, ale jistě. Ve čtvrtek voda u protějších domů ustupuje. Některé chodníky jsou suché. U nás stále voda. Dům stoji trochu níže. Radnice nám neustále posílá informace na mobil. Jenže baterky bohužel dochází. Konečně už všichni pochopili, jak žil Robinson na pustém ostrově. Silné rány na dveře. Lekám se. Co se kde komu v té hrůze stalo?

Rozsvěcuji baterku a otvírám dveře. Nevím, kde se to ze mně vzalo. Z úst mi vylétlo hlasité "co je?" Nemám ráda rány na dveře a neuvědomila jsem si, že zvonky nefungují. Na chodbě stojí 2 mladé holčiny, omlouvají se a sdělují, že nám nesou základní potraviny. Vodu, chleba, housky, ale také piškoty či toaletní papír. Pro nejpostiženější městské domy, mezi které patří i náš věžák, toto vše zakoupil městský úřad.

Je mi hanba, děvčatům se velice omlouvám, beru si vodu a chleba a dávám jim na omluvu aspoň pytlík bonbonů, které jsem měla při ruce. Koukám a z balkonu vidím pod domem lidi. Je tady tak 20ti cm cestička, po které se dá projít. I když ne s zcela suchou nohou. Hurá, oblékám se, beru nabíječku, mobily, power banky a jdu do CSS vše nabít. Je tam spousta lidí. Ale taky spousta možností připojení přístrojů. Hned jsem klidnější. Pak se chvilku procházím městem, kde už je krásně sucho. Jen naše sídliště a přilehlé okrajní části jsou stále pod vodou. Mezi ně patří i můj rodný dům s velkou zahradou ve Starém Bohumíně.

Odpoledne to riskuji a jdu se kouknout na spoušť. Snad se tam dostanu. Autobusy nejezdí, musím pěšky. Zcela bez síly se plížím k domu. Část cest a hřbitov, který mám za zahradou, je ve vodě. Do vrátek se nemohu dostat, jsou zatarasené naplaveným dřevem a popelnicemi. Konečně se mi to daří.

Dvůr relativně v pohodě. Až do chvíle, když začnu po něm klouzat na nánosech bahna, které jsem v jakési euforii neregistrovala. Jdu jako po špendlíkách. Opatrně a se strachem. Zahrada ve vodě celá. Navíc naplněná obrovskými pařezy a kusy dřeva, které měl před povodní na zahradě soused. Musím do baráku. Schody kloužou, držím se zdi. Snad neupadnu. Hodně opatrně otevírám dveře. Hurá, chodba je suchá. Rovněž i přízemní pokuje. V patře je to horší. Vítr nám odnesl ze střechy kus krytiny a tudíž nám natekla voda na půdu i pokoje. Ale dá se to přežít. Mohlo být hůř.

Otevírám dveře do hlubokého sklepa a s hrůzou čekám, co uvidím. Chybí jeden schod, aby se voda vylila do chodby a pokojů. Proud jde, voda teče, tak co. Nejedná-li se o život…. Beru další klíče a otvírám venkovní sklep v domě. Tam voda taky do stropu. Tak na to jsem krátká. To holt bude chtít silné nervy a trpělivost. Voláme hasičům i sousedům, kteří mají vedle nás velké zahrady a dosud tam nebyli se na situaci podívat.

Hasiči mě odkazují na krizově centrum. Jste v pořadí, slyším v mobilu. Přednost mají nemocnice, školy, školky, domovy důchodců a pak teprve rodinné domy, zahrady a pole. Rozumím, chápu a obrňuji se trpělivostí. Čekám. Tím nic nepokazím.

K večeru přijíždí od Pardubic zeť a vnuk, jejich dodávka je plná čerpadel, hadic a nejrůznějšího nářadí a materiálu. Mnohé jim zapůjčili v jejich obci hasiči a rybáři. Patří jim obrovský dík.

I když unaveni z cesty se ihned pouštějí do práce. Je mi smutno a líto, že nemám aspoň o 10 let míň. Pracují dlouho do noci. A brzy ráno znovu. Na dvoře leží pletivo na plot zahrady, sekačky, svářečka, pračka, sporák, elekt. vrtačky a spousta dalších věcí, které raději zmiňovat nebudu. Nic z toho není funkční. Ale o život nikdo nepřišel. A to je důležité.

V pátek přijíždí dcera, aby pochopitelně také pomohla. Několikrát urgovaní hasiči přijíždějí také. S takovou spouští jsme nepočítali. Zapojijí 2 čerpadla a všichni se těšíme na úbytek vody. Za 3 hodiny ustoupila na délku o 3 cm.

Zítra nepřijedeme. Musíme do školy a školky. V sobotu v poledne mi mí chlapi hlásí: „Babi, vyhodili jsme všechno, co jsme uznali za vhodné. Zbytek je na hromadách. Tak popřemýšlejte. Sklepy jsou vyklizené, vystříkané, vymyté. Ted musíme čekat, až vyschnou. A na zahradu se raději nedívej." Odjíždějí domů, protože příští den musí do práce.

Dcerka ještě zůstává. Odjíždí až příští den vlakem. V pondělí na dvoře likviduji další „drobnosti“. Zvoní mobil, dcera od Kladna. „Mami, kde jsi? Na zahradu jedou hasiči." „Jo, jsem na místě. Budu je čekat. Přijíždějí. Koukají a jejich první slova zní. „No nazdar, to bude na dlouho." Koukají do sklepa, kde se mezitím opět natlačila spousta vody. Dávají tam čerpadlo. Další,mnohem větší, na zahradu. Po asi hodině není znát žádný úbytek.

„Pánové, mohu vám něco říct?" ptám se nejistě. Oni jsou odborníci, já ne. Poslouchají. Tak sděluji, že stejnou zkušenost mám za sebou z roku 1997. Ani tenkrát čerpadla nebyla moc platná, pak kluci přivezli žáby a to pak byl výsledek vidět. Skvělá informace. Dáme žábu. Přinášejí ji na zahradu. Koukám, jak vesele začíná plavat. Po chvíli někam volají a za chvíli mám na zahradě žáby dvě, po delší době, už tam byly tři. Je vidět, že voda ustupuje. Raduji se. Blíží se večer a jsem k smrti unavená. Chci domů.

„Hoši, na jak dlouho to vidíte?"
„Asi až do rána, přijdou nás vystřídat kolegové." Hrůza, při tomto pomyšlení...

Nabízím jim kávu, vodu, čaj, pivo, cokoliv, co netknuté zůstalo v domě. Nic nechtějí. Všechno dostali a přivezli si s sebou. Domlouvám se s nimi, že bych potřebovala odjet. Za chvíli jede autobus. Zahradu pak zamkne sousedka.

V neděli nejsem schopna se skoro hýbat. V pondělí dopoledne čerpají laguny na sousední zahradě. Ve středu už zůstává voda jen v těch nejnižších místech. Pohled na zahradu a ulice zaplněné vším možným od příborů po nábytek a třeba i klavír, je velice deprimující.

Je 14 dnů od začátku povodní. Ze zahrady je spoušť, sklep je plný klouzajícího bahna. Před domem neustále přibývají další pytle odpadu. V bytě neteče teplá voda, nehřeje topení. Bolí celý člověk, spánek přichází špatně, ale jinak jsme relativně v pořádku. Víme, jak žije Robinson, ale jsme rádi, že už touto postavou nejme.

Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více