Bude můj dnešní den všední?

Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři, vyzvednutí zásilky, čekání na servisního technika a večerní opětovné a nevěřícné sledování televizního programu. Co na to říci?

Trocha prosbičky o zpestření. A nemusí to být můj podvrtnutý kotník, ztráta mobilu, další hurikán nad Atlantikem či průtrž mračen, protože s sebou nemám deštník.

Po půl osmé ráno to v ulicích na příjezdu do Prahy hučí jako v úle. S tím rozdílem, že včely pracují k lidskému užitku, ale jednohlavá auta (detekuj: auto s jednou osobu = řidičem) způsobují zlost, nervové napětí i vypětí i pestrou, nepublikovatelnou, slovní zásobu. Kdyby se lidé z jedné oblasti domluvili, počet aut by se snížil. Možná. Pak by staříčci a stařenky nemuseli předvádět povedené taškařice podobné té, kterou jsem pozorovala z nitra autobusu. Stará shrbená paní se pomalým krokem za pomoci berlí posouvá po vyznačeném přechodu bez semaforu směrem k zastávce. Auta jedoucí ve dvou pruzích jedním směrem zpomalují, s chápavým pohledem paní dávají přednost. Autobus zastavuje, paní je ještě daleko a evidentně tento spoj chce chytit. Protože, narovná se, berle vztyčí nad hlavu, rychlým krokem, téměř poklusem, svižně vystartuje, že by se od ní mohl učit i Usain Bolt. Nastoupí a pohotově usedá na sedadlo uvolněné zřejmě správně vychovaným mladíkem. Jojojo, v životě často hrajeme, ať v komedii či v tragédii.

Potěšena touto minipříhodou vnímám začátek dnešního dne. V kanceláři se jen ohřeji, práci si beru domů. Vyruší mě telefon dobré známé, prý, jestli bych jen tak bez důvodu nešla na kafe. Proč ne? Přivolám si výtah, kabina dojede o pár decimetrů níž a zastaví se. Mačkám čudlíky, je mi jedno, jestli pojedu nahoru nebo dolů, a nic. Za chvíli kabina popojede a zastaví. Mačkám knoflík se zvonkem, evidentně nikdo neslyší. Není úřední den, mnoho referentů je v terénu, bouchat na dveře je totéž jako čekat, že v poledne na Sahaře se z tekutého skupenství vody stane led. V kabině jsem sama, nemám si s kým zanadávat. Naštěstí, než vytáhnu mobil, kabina sama od sebe sjede a dveře se otevřou ve druhém podzemním podlaží, v garáži. Vystoupím, raději. V recepci ohlásím závadu a budovu mého zaměstnavatele opouštím.

Nastoupím do metra, usednu, zírám do nekonečna a zaslechnu pána, který se rozčiluje na kohosi na druhém konci telefonního drátu: "Chápeš to? Jednou jsem na internetu pro psa koupil granule a vod tý doby mi už třikrát volali, jestli prej nechci další. Tak jsem jim před chvílí řek, že jsem psa sežral, ať už mě nevotravujou a jejich číslo jsem zablokoval." Potají se usmívám a v duchu pánovi přeji aktuální absenci nějakého náruživého ochránce zvířat.

Popojedeme tři zastávky, když se od řidiče ozve, že na trase před námi se cosi stalo, a že neví, jak dlouho budeme stát. Včera jsem zažila totéž, takže už vytrénovaná vystoupím a použiji povrchovou dopravu. K večeru se dozvím, že kdosi skočil pod vlak. Nepřežil. Sebevražd je poslední dobou nějak moc, pomyslím si. Lidé hledají nevratné východisko z komplikovaných situací. Bože, doba je nějaká divná.

Káva s kamarádkou je výživná i z pohledu duchovna. Odreaguji se, pobavím, probereme všechno možné a chechtám se historce jakési známé mé kámošky: "Helena má starou tetu, která v bytě nechává občas přespat svého synovce. Jednou prý někdo zvonil, tak otevřela, za dveřmi stála postava v lyžařské kukle a důrazně požadovala peníze. Teta se prý nedala, postava vyhrožovala fyzickým násilím, ale teta že nedá. Chlap byl neodbytný, a když mu došla trpělivost, zahulákal - teto, dej sem ty peníze, já jsem přece tvůj synovec!" Stěží lze uvěřit, že se něco podobného může stát, ale lidi jsou různí. Teta prý "přepadení" nenahlásila, a s klukem to urovnala. Já jen kroutila hlavou, že se asi jedná o vymyšlený nesmysl. Není přece možné, aby někdo byl tak mimo! Nebo ano?

Při cestě domů potkám sousedku, opálenou, prý se před dvěma dny vrátila od moře. "V letadle jsem měla vražedné myšlenky. Už na letišti jsem si všimla asi pětiletého dítěte, které lítalo po hale, hulákalo, klouzalo se, válelo se po zemi. Rodiče nic. K naší smůle seděla rodinka za námi. Dítě kopalo do sedačky, pobíhalo po uličce, křičelo. Ani letuška nic nezmohla, po upozornění jí rodiče sdělili, že nebudou dítěti nic poroučet, protože podporují jeho přirozený vývoj." Zajímám se o konec. "Co jsme mohli dělat, vystoupit se nedalo, harantovi nařezat také né, představa vzpoury na palubě nás sice napadla, ale nepadla na úrodnou půdu. Ty dvě hodiny jsme přetrpěli a litovali, že neuvidíme, jak rodiče budou reagovat, až povedený synáček poleze na nervy jim." Jojojo, dříve se tomu říkalo spratek, dnes je to dítě s ADHD.

Než se dohrabu domů, zvednu hovor od našeho chalupového souseda. Rozčileného. Prý si musí postěžovat. Kdosi mu dal jízdní kolo, zájem o něj projevila jeho exmanželka. "Jak se o tom dozvěděla?" "Přijela mi předat vnoučata, kolo viděla a že prej, jestli ho nepotřebuju, vezme si ho, a já blbec se nabídnul, že jí ho dám opravit." "No a, to přece musela ocenit," komentuji. "Jo, opravu ocenil kolař, stálo mě to čtyři klacky a ta ženská to kolo prej už nechce!" "A uvedla důvod?" "Že prej si to rozmyslela! Že já se zase jednou projevil jako pitomej dobrák!" "Měl jsi to nechal na mým mužovi, zaplatil bys jen materiál." "No, jsem nejenom pitomec, ale i blbec," vyhodnotí sám sebe. Polituji ho a pomyslím si, že tu starou rachotinu, i když s novými plášti, brzdou a vyčištěným řetězem těžko někdo za ty peníze koupí.

Z boxu vyzvednu zásilku a spěchám domů, přijdou vyměňovat ventily na topení. Chlap dorazí v půl osmé večer, bytem se prožene jako tajfun, práce na každém radiátoru mu trvá asi tři minuty. Po jeho odchodu si sednu do křesla, pustím televizi, v zápětí toho lituji. Nejsem schopna vnímat v klidu zprávy, navíc se mi z některých reportáží obrací žaludek. Čeho jsem se to na stará kolena dočkala? Mediální masáž mozků nehodlám poslouchat, vypínám televizi a obracím se k rozečtené detektivce. Sice tam občas někdo zahyne, ale v konci dobro a spravedlnost zvítězí nad zlem, hloupost dostane, co jí patří, bezcharakter se nezmění. Jenže to do dnešní reality má hodně daleko.

Mám za sebou další den s běžnými povinnostmi. Navíc jsem vyslechla zajímavosti, pobavila se, pro mě nepříjemné jsem utnula. Nudila jsem se? Kdepak. I malé zpestření přináší velké povzbuzení a těšení se na to, co mě čeká další den, abych jen nečekala, až si ona pro mě přijde.

Bude můj dnešní den všední?

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více