Ema se dusí obyčejností a banalitou, chvilková vzrušení jí přinesou milostná vzplanutí, ale ani ta neodpovídají vysněným představám. Neustále ji pronásleduje touha po všem novém, lepším a větším, vábení lesku ideálního světa však přinese jen ztroskotání při nárazu na neúprosnou skutečnost.

Adaptaci Flaubertova nestárnoucího příběhu nenapravitelné romantičky premiérově uvedla ve čtvrtek 14. listopadu 2024 Činohra Národního divadla. Do Stavovského divadla se Paní Bovaryová vrací po téměř sto letech, v roce 1938 zde byla uvedena v inscenaci Jiřího Frejky s Olgou Scheinpflugovou v titulní roli. Paní Bovaryovou pro současné publikum připravil Tomáš Loužný, mladý režisér, který je také uznávaným dramatikem, jeho komorní dramatizace tak přesahuje rámec konvenčního přístupu k románu a nabízí zajímavou příležitost pro osmici herců v čele s Denisou Barešovou a Radúzem Máchou v hlavních rolích. 

 
Ze zkoušky inscenace Paní Bovaryová. FOTO: Petr Neubert

Gustavu Flaubertovi se v jeho nesmrtelném románu podařilo neuvěřitelně plasticky přiblížit téma, které je blízké i naší současnosti, totiž potřeba prožít veliký, dramatický, romantický a milostnou vášní naplněný život, který stojí v protikladu ke každodennosti a zdánlivé obyčejnosti, jíž jsme obklopeni. Spolu s Emou Bovaryovou všichni občas sníme o rozbití „ulity průměrnosti“ a spolu s ní bychom si měli zároveň si položit otázku, kde leží hranice sobectví, za kterou už bezohledně zničíme všechno kolem. Jak zdůrazňuje Tomáš Loužný: „Ema Bovaryová se může jevit hystericky, může být i protivná a její řešení problémů dětinské a přehnaně romantické. Ale kolik známe lidí, kteří se v polovině života rozvedou a změní svůj život, ať už si pořídí motorku, milenku nebo milence jako Ema, sochařskou dílnu, či zkrátka cokoli, co jim pomůže vyřešit krizi poloviny života? Čím dál tím více se také mluví o krizi čtvrtiny života, tedy o depresi způsobené strachem z toho vůbec začínat, z nemožnosti nalezení smyslu. Dnes máme všemožné způsoby a cesty seberealizace a k tomu i kvalitní terapie, ale přesto nejsme nekonečně šťastní a naplnění. Největší sebeklam tak je myslet si, že my bychom nemohli být Ema Bovaryová, že nás se to netýká, že my jsme lepší, chytřejší, opatrnější. Ne, nejsme. A teprve když si to přiznáme, můžeme začít hledat štěstí.“

Přijďte si do Stavovského divadla připomenout, jak krásné je snít a zároveň jak důležité je na svých snech nelpět. Kdo ví, třeba vás při odchodu ze sálu popadne nutkání spolu s Flaubertem vykřiknout: „Paní Bovaryová jsem já!“