To nepochopím a nepochopíš

Jako učitelka jsem se celý život setkávala, a stále ještě i setkávám, s mladší generací. V poslední době tedy s těmi mladými lidmi posedlými mobily, počítači, sítěmi, virtuální realitou a teď už postupně i umělou inteligencí. A proto mne tak překvapila, možná až zaskočila jedna hodina dějepisu.

Bylo to před pár lety, v době těsně před covidem. Úvodní hodina dějepisu v deváté třídě.

Letos se bude probírat dvacáté století až současnost, tak se trochu zamysleme nad minulostí, o které už byste i měli něco vědět, žáci. Zamyslete se tedy, vybízím žáky, a napište do sešitů, ve které době byste chtěli žít – a připravte si i zdůvodnění, tedy proč. To stačí ústně, budeme diskutovat.

Nechávám jim chvilku.

Pak – shrneme si to. Nikdo se nebude stydět za svůj názor, ať je jakýkoli. Vezmu to od současnosti a budeme pokračovat zpátky do historie.

Takže – kdo si zapsal, že by chtěl žít v současnosti? Jeden žák. Já jsem spokojený, říká. Fajn, pomyslím si, já též.

Dvacáté století – je rozsáhlé, vezměme tedy druhou polovinu dvacátého století. Kdo by chtěl žít v této době? Les rukou. Jsem překvapená – cože? Tak počkejte, ať v tom máme jasno. Kdo se teď nehlásil? Je tady někdo, kdo by nechtěl žít ve druhé polovině dvacátého století? Dva kluci. Jeden volí dobu dinosaurů, aby zjistil, proč vymřeli. Druhý by chtěl žít ve středověku a vyzkoušet, jak těžké bylo brnění.

V duchu počítám. Z dvaceti šesti přítomných žáků tři nezvolili dobu druhé poloviny dvacátého století.

Takže – proč byste téměř všichni chtěli žít ve druhé polovině dvacátého století?

A strhne se živá diskuse, kterou se snažím ukočírovat.

No – už to byla vcelku vyspělá doba a především: ještě nebyly mobily ani počítače. Rodiče nám vyprávěli, že chodili ven a tam se setkávali po škole s kamarády. Hráli vybíjenou před domem. Skákali přes švihadlo. Nebo chodili na louku na trávu pro králíky. A prarodiče vyprávěli, že pásli husy. Někteří i kozy nebo krávy. Holky se scházely, pletly věnečky a zpívaly si u toho. Kluci lezli po stromech.

Poslouchám je – no, ano, to vše jsme dělali, naše děti také. A paní učitelko, skákali jste do slámy? A do siláže? No jistě. To muselo být fajn. No bylo.

Tak proč to neděláte i vy? Proč nejdete po vyučování prostě ven? Protože tam nikdo není. A naši by mě nepustili. Mám tolik kroužků, že není kdy. Byl bych pro smích.

Tak odložte mobily, vypněte sítě a prostě se bavte.

Ale to už dneska nejde. Je jiná doba. My musíme být online.

Nemělo se to vynalézat.

A je pravda, že jste se scházeli v parku na dolním můstku – a odtamtud vyráželi za dobrodružstvím? No, ano, to sedí. Hráli jsme si na schovávanou v blízkém lese a prozkoumávali nedaleký bunkr a pozorovali čápy a stavěli hráze v potoce. Občas to bylo i poněkud nebezpečné, pomyslím si v duchu.

To muselo být něco! – reagují žáci.

Koukám jako zjara – ale děcka, co vám brání setkat se na tom můstku a něco podniknout?

Chvilka ticha. Tam není signál, řekne pak kdosi.

Aha – no, to není.