Bělorusko – země, kde dnes znamená včera

Když jsme se na podzim roku 2011 rozhodovali jet do Bělověžského národního parku, vybrali jsme si jeho běloruskou část, protože jsme zároveň chtěli poznat tuto málo navštěvovanou zemi.

Příroda nás nezklamala, ale návrat zpět do totalitního režimu sovětského typu nám uštědřil tak krutou lekci, že jsme se vrátili o den dříve, než jsme původně plánovali.

Zpočátku to vypadalo spíše úsměvně. První část pobytu jsme byli ubytováni v hotelovém komplexu „Kameniuki“ provozovaném správou národního parku Bělověžská pušča (Беловежская пуща). Přijeli jsme tam ze skvostného města Zamość v našem milovaném Polsku.

Arménské domy v polském městě Zamość

Parkoviště hotelu bylo téměř prázdné. Pouze jedno luxusní auto s moskevskou značkou. Několik žen v šátcích se před vchodem do hlavní budovy hotelu březovými košťaty marně snažilo dohnat poletující listy začínajícího podzimu. Sotva je nametly na hromádku, zafoukal vítr a žluté listy se opět rozlétly všude kolem. Očividně je to ale nikterak neznepokojovalo. Na recepci na nás netrpělivě čekaly další tři důležitě se tvářící ženy. První z nich důkladně zkontrolovala naše pasy s vízem, které předala své kolegyni nehnutě stojící u kopírky. Tato naše doklady po jejich zkopírování posunula třetí pracovnici, která do připraveného formuláře zapsala požadované údaje. Pasy poté putovaly stejnou cestou do našich rukou. Zdálo se, že v celém hotelovém komplexu je více zaměstnanců než hostů. Jejich úkolem bylo mít vše pod důkladnou kontrolou. Například pro vydání další role toaletního papíru bylo nezbytné vyplnit příslušnou žádanku.

Bělověžský národní park je rozdělen mezi Polsko a Bělorusko, přičemž jeho větší část se nachází v Bělorusku, kde zaujímá plochu přibližně 2 162 kilometrů čtverečních. Polská část se rozkládá na zhruba polovičním území. Podle posledního sčítání žije v Bělověžském národním parku na polské straně 829 zubrů a v jeho běloruské části přibližně 700. Bělověžský prales je tak jednou z posledních bašt tohoto druhu ve volné přírodě. Bělověžský národní park je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO jako biosférická rezervace. Bělověžský prales je jednou z posledních a největších částí obrovského pralesa, který se kdysi rozkládal na evropské rovině.

Na prohlídku parku jsme nejprve jeli mikrobusem v malé skupině rusky mluvících turistů. Výklad průvodkyně v ruštině byl profesionální a pomohl nám dozvědět se mnoho zajímavých věcí. Ochotně odpovídala na naše otázky. V Bělověžském pralese žije řada divokých zvířat, včetně losů, jelenů, divokých prasat, vlků, rysů a mnoha druhů ptáků. Rostou tam prastaré stromy, z nichž některé jsou staré více než 450 let a poskytují jedinečné prostředí pro houby, bakterie a bezobratlé živočichy. Park je rozdělen na přísně chráněnou, nárazníkovou a přechodovou zónu, aby byla zajištěna ochrana jeho jedinečných ekosystémů. Velmi se nám líbilo Ljadské jezero a březové porosty v podzimním sluníčku.

Naučné stezky, které nabízejí možnost poznat přírodní krásy a biologickou rozmanitost lesa, jsme později využili k samostatným procházkám.

Zubry jsme viděli ve velkých ohradách, což nikterak nepokazilo zážitek z pohledu na tato majestátní zvířata. Poslední volně žijící evropský zubr byl zastřelen v roce 1919. Tento druh se však podařilo zachránit před vyhynutím díky chovným programům využívajícím zvířata ze zoologických zahrad. V současné době žije na světě zhruba 4500 zubrů. První zubři byli do Bělověžského parku znovu vysazeni již ve dvacátých letech 20. století. Díky ochranářskému úsilí se tento národní park stal útočištěm těchto zvířat. Zubři zde žijí ve svém přirozeném prostředí s rozlehlými panenskými lesy a dostatečným prostorem pro pohyb a pastvu.

V Bělověžském pralese žije i divoký kůň lesní, známý také jako tarpan. Tito koně zde byli rovněž znovu vysazeni poté, co ve volné přírodě vyhynuli. V Bělověžském pralese zatím chybí pratuři. Tito divocí předchůdci současného domácího skotu ve volné přírodě vyhynuli již v roce 1627. V Bělorusku však probíhá zajímavá iniciativa na znovuoživení tohoto divokého skotu šlechtěním plemene Heck, které je chováno tak, aby se podobalo praturům. Tento skot byl v Bělorusku vysazen do některých oblastí, například v Pripjaťském národním parku v Gomelské oblasti. V České republice vznikla nestátní rezervace divokých koní a praturů v bývalém vojenském prostoru Milovice. Při návštěvě této zajímavé lokality u Mladé Boleslavi jsme tam viděli pratury a divoké koně. Divoce žijící koně byli na evropském kontinentu již dávno vyhubeni člověkem, ale přežili v drsném prostředí národního parku Exmoor v Anglii na tamní náhorní planině s mnoha mokřinami a vřesovišti. Právě tito koně byli v roce 2015 přivezeni do Milovic. V Milovicích lze vidět koně a pratury, zatímco zubři mají svou rezervaci v nedalekých Travinách u Benátek nad Jizerou, kde jsme zatím nebyli.

V druhé části naší cesty do Běloruska jsme se přesunuli téměř 200 kilometrů na sever do města Grodno, které je názorným příkladem složitosti historického vývoje této části Evropy. První zmínka o něm pochází již z roku 1128. Tehdy bylo kulturním a obchodním střediskem Černé Rusi. Ve 12. století bylo obsazeno Litevci. Následovalo několik století soupeření mezi Ruskem, Litvou, Polskem a německými křižáky. Na základě Lublinské unie z roku 1569 se Grodno stalo součástí polsko-litevské unie, jež sjednotila Polskou korunu a Litevské velkoknížectví do jednoho státního útvaru (Rzeczpospolita Obojga Narodów), který byl jedním z největších evropských států své doby. Obě země si ponechaly určitou autonomii, ale sdílely společnou monarchii, parlament (Sejm) a senát. Tento stát existoval až do roku 1795, kdy bylo Polsko rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko.

Cestou do Grodna jsme projížděli malebnou běloruskou krajinou a vesnicemi s křiklavě barevnými domky.

Na předměstí Grodna jsme jeli mezi podzimně zbarvenými stromy kolem jakýchsi věží, jejichž účel nám zůstal neznámý.

Ubytování v Grodnu jsme si našli v hotelu Semaško. Mladý recepční nám byl od samého začátku nakloněn a maximálně se snažil, abychom byli co nejméně postiženi nepříjemnostmi každodenního života v Bělorusku. Dal nám velmi dobrý pokoj, umožnil parkování přímo v objektu hotelu a pomohl se zprovozněním internetu. Před zvůlí potentátů běloruského režimu nás však ochránit nemohl. Jak to dopadlo, se dozvíme později.

Za „zlatý věk“ Grodna je označována vláda krále Štěpána Báthoryho ve druhé polovině 16. století. Narodil se v maďarské rodině v dnešním Rumunsku, v roce 1571 se stal sedmihradským vojvodou, později polským králem a litevským velkoknížetem. Grodno si vybral za své sídlo, protože se jednalo o strategicky významné město v Litevském velkoknížectví. Město bylo díky své poloze klíčovým vojenským a správním centrem. Jedním z jeho významných přínosů pro Grodno byla výstavba renesančního zámku označovaného dnes jako Starý zámek, který se stal jeho královskou rezidencí. Na tento zámek jsme vystoupali pěšky. Cestou jsme měli pěkný výhled na řeku Neman a město Grodno. V zámku se v současné době nachází archeologické muzeum.

Starý zámek

Cestou na Starý zámek se naskýtaly pohledy na město a řeku Neman

Nám se však více líbilo Muzeum historie a architektury. Návštěvy z ciziny tam byly vzácné, takže se nám věnovala samotná ředitelka muzea. Některé exponáty byly popsány v běloruštině, což vzbudilo náš zájem o tento jazyk. Zatímco moskevský pár v Bělověžském pralese tvrdil, že tento jazyk již není v praxi používán, paní ředitelka se opatrně rozhlédla kolem, zda ji někdo neslyší, a hrdě nám sdělila, že se s přáteli občas scházejí a besedují bělorusky. Situace běloruského jazyka je skutečně poměrně složitá. Ačkoliv je běloruština vedle ruštiny jedním ze dvou oficiálních jazyků Běloruska a lze ji vidět i na popiskách ulic, čelí značným problémům. Její používání v každodenním životě klesá. Podle sčítání lidu z roku 2019 sice teoreticky uznává běloruštinu jako svůj rodný jazyk přibližně 60 % obyvatel, ale pravidelně ji používá jen asi 25 %, zejména na venkově. Navíc se většinou jedná o směs ruštiny a běloruštiny, které se říká "trasianka“ (трасянка). V poslední době dochází k dalšímu nárůstu rusifikace. Mluvčí běloruštiny se často setkávají s diskriminací a někdy se vystavují riziku. Běloruský jazyk je totiž někdy považován za symbol odporu proti vládě prezidenta Lukašenka. Navzdory těmto problémům probíhají snahy o jeho oživení. Pro zachování běloruštiny jsou dokonce organizovány nelegální jazykové kurzy.

Muzeum

Nápis v běloruštině obsahující písmena lišící se od ruské azbuky

Rusifikace není v Bělorusku nic nového. Po třetím dělení Polska v roce 1795 bylo Grodno připojeno k Rusku. Po porážce Poláků v listopadovém povstání v roce 1830 začala ve městě vlna porušťování a byly zrušeny kláštery. V roce 1866 vydali Rusové zákaz mluvit polsky na veřejnosti. Lidé se však tajně scházeli v měšťanských domech a pořádali divadelní, hudební a literární besídky. Během první světové války bylo město okupováno Němci. V roce 1921 se Grodno na základě Rižské smlouvy oficiálně stalo součástí Druhé polské republiky. Předválečné Grodno mělo téměř 60 000 obyvatel, převážně Poláků (60 %) a Židů (37 %), s malým podílem Litevců a Bělorusů (3 %). V Grodnu byly tři synagogy. Bělorusové v té době žili především na venkově.

Poláci dodnes tvoří významnou část obyvatelstva Grodna. Podle odhadů je přibližně 25-30 % jeho obyvatel polského původu. V doprovodu kněze se nám podařilo navštívit místní římskokatolický kostel. Sotva se zavřely dveře svatostánku, přešli jsme z ruštiny do polštiny. Jakmile jsme se však ocitli znovu venku, polský kněz přešel zpět do ruštiny. Příliš velké riziko. Respektovali jsme jeho přání. Byl to starší člověk a věděli jsme, že polské obyvatelstvo v Grodnu se dlouhodobě potýkalo s problémy, pokud jde o používání jejich jazyka. V sovětské éře, zejména po druhé světové válce, bylo používání polštiny na veřejnosti značně omezeno. Mnoho polských obyvatel bylo v tomto období vyhnáno nebo uprchlo do Polska. Dnes je sice polština uznána jako menšinový jazyk, ale mezi příslušníky starší generace stále přetrvávají určité obavy. Mladší Poláci v Grodnu mluví polsky častěji, ale i oni spíše v soukromí.

Římskokatolický kostel "střežený" sovětským tankem a jeho interiér

Nám ruština umožnila se bez problému domluvit. V té době bylo pro nás Bělorusko levnou zemí, takže jsme se vypravili do obchodního domu a koupili manželovi zimní kotníčkové boty. Běloruské ševce je třeba pochválit, boty byly kvalitní, vydržely deset českých zim. Cestou zpět jsme si všimli, že na několika různých místech v Grodnu jsou na podstavcích umístěny tanky Rudé armády. Jeden z nich přímo před římskokatolickým kostelem.

Grodno je v Polsku označováno jako “město hrdina”. Dne 20. září 1939 vtrhly do tehdy polského Grodna kolony tanků Rudé armády. Do nerovného boje proti Rusům se postavily nejen polští vojáci, policisté a četnictvo, ale především civilní obyvatelstvo, včetně dětí a mládeže. Agresoři byli vyzbrojeni tanky, dělostřeleckými zbraněmi a obrněnými vozy. Zpočátku se sovětskou ofenzívu podařilo odrazit, přičemž nezletilí Poláci ničili ruské tanky tím, že na ně házeli lahve s benzinem. Po sovětské okupaci následovala německá a dílo zkázy bylo dokonáno připojením Grodna k Běloruské sovětské socialistické republice. V roce 1961 nechaly komunistické úřady vyhodit do povětří nejstarší kostel ve městě, takzvaný Witoldův farní kostel.

Katedrála svatého Františka Xaverského naštěstí přežila dodnes. Jedná se o zelenobílý kostel z roku 1678, který se nachází před Sovětským náměstím. Je skvělou ukázkou barokní architektury. Původně byl postaven jako jezuitský kostel. Jeho vysvěcení se zúčastnil ruský car Petr Veliký a polský král August II. Silný. Katedrála je 60 metrů dlouhá a 30 metrů široká, což z ní činí jednu z největších barokních bazilik v Evropě. Vnitřek je bohatě vyzdoben freskami, oltáři a sochami. Hlavní oltář je s výškou 21 metrů jedním z nejvyšších barokních oltářů v Evropě.

Katedrála svatého Františka Xaverského

Mezi další památky v Grodnu patří zajímavě vypadající moderní stavba divadla, Nový zámek, historická strážní věž, kde se nyní nachází hasičské muzeum, a Velká chorální synagoga, která zároveň slouží jako dům Chabad. Název Chabad označuje významné chasidské hnutí v rámci ortodoxního judaismu, které je známé svými osvětovými aktivitami a hlubokou angažovaností v oblasti židovského vzdělávání a budování komunity. Je to zkratka ze tří hebrejských slov: Chochma (moudrost), Binah (porozumění) a Da'at (poznání). Hnutí je známé svou sítí domů Chabad po celém světě, které slouží jako střediska vzdělávání, modliteb a podpory židovské komunity.

Divadlo

Nový zámek

Naše problémy na hotelu se začaly stupňovat. Hosté v pokoji nad námi pořádali hlučné večírky. Jindy ochotný recepční nedokázal pomoci. Jednalo se totiž o náměstka jakéhosi ministra a tomu je v Bělorusku vše povoleno. Rozhodli jsme se tedy, že odjedeme dříve, než jsme původně plánovali. Mladík na recepci by podle svých slov nejraději odjel s námi, naprosto nás chápal, ale proti velkému “načálnikovi” nic nezmohl. Ráno jsme s kruhy pod očima z nevyspání nasedli do našeho auta a vydali se na polskou hranici. Zařadili jsme se do dlouhé fronty většinou luxusních aut patřících běloruské elitě a trpělivě čekali, až se probojujeme k několika okénkům, kde bylo třeba posbírat požadovaná razítka. Konečně jsme u poslední běloruské závory. Běda! Chybí nám jedna “bumážka”. Zezadu na nás troubí běloruští magnáti v Mercedesech a BMW, ale my musíme zpět pro chybějící “bumážku”. Neochotně nás pouštějí a couváme k okénku, které jsme minuli. Seděla tam asi pětadvacetiletá blonďatá celnice. Modrýma očima pohlédla na manžela a úsečně pravila: “Разве ты не знаешь, что должен остановиться здесь? (To nevíš, že jsi tady měl zastavit?)" V té době téměř šedesátiletý manžel se rozhlédl kolem, aby se přesvědčil, komu jsou tato slova adresována, ale záhy pochopil, že jemu. Vařila se v něm krev, ale rychle si uvědomil, že náš návrat do svobodného světa je přímo závislý na obdržení vytoužené “bumážky”, takže trpně snášel nerudné chování uniformované úřednice. Potom už netrvalo dlouho a byli jsme na polské straně. Dlouhá fronta aut. Spatřila nás polská policistka. Její slova potěšila: “Obywatele Unii Europejskiej nie muszą czekać w tej kolejce. Wyprzedźcie Białorusinów, a przepuszczę was bez kolejki. (Občané Evropské unie v té frontě čekat nemusí. Předjeďte Bělorusy a já vás pustím bez fronty.)" Takže jsme bez fronty předjeli všechny ty běloruské zbohatlíky a byli jsme v Polsku. Pomsta byla sladká!

Naše běloruská zkušenost byla bezpochyby velmi zajímavá. O to více, že na naší cestě Povolžím v Rusku jsme se v naprosté většině případů s něčím podobným nesetkali. Neměli jsme nikde žádné problémy s místními orgány a lidé se nebáli otevřeně mluvit a kritizovat vládu prezidenta Putina.

Bělorusko – země, kde dnes znamená včera

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více