Zážitek roku: Zobcová flétna

Všechno to začalo oznámením do poštovní schránky, kde se nám dopisem v naší vesnici ozvala neznámá žena jménem Tereza, jak se bez příjmení podepsala.

V dopise nabízí seniorům ve vesnici, budou-li chtít, že je ochotna pomoci s nákupem, vařením, prostě s jakoukoli prací v domácnosti, aby nám ulehčila v seniorském životě. A taky, že si můžeme zahrát nějakou společenskou hru, třeba Člověče, nezlob se. A tak jsme jí jako jediné z vesnice, což nám později prozradila, odepsaly. Že sice nepotřebujeme pomoci s domácností, ale když o sobě napsala, že je vdaná, tak jsme zajásaly, že konečně najdeme někoho, tedy jejího manžela, kdo by nám mohl nařezat dříví. Terka souhlasila. Přišli oba, manžel dříví nařezal a Terka se mezi řečí zmínila, že si chce udělat na mateřské dovolené maturitu. Budou mít předměty, které pro ni jsou prý „španělská vesnice“, a tím myslela hudební nauku. Noty vůbec neznala.

„Jestli chceš, tak já tě noty naučím, naučím tě hrát na zobcovou flétnu,“ nabídla jsem se. „Ale napřed se na ně musím sama podívat. To víš, je to přes 40 let, co jsme se sestrou absolvovaly u prof. Žilky pískání rodičů s dětmi.“

Terku jsem pískat naučila, v pololetí v lednu dostala jedničku a já byla přešťastná.

Tak mě napadlo a hned jsem se zmínila o tom sestře: „Michalko, nechceš jít do ZUŠky? Akademie umění a kultury pořádá pro seniory hru na zobcovou flétnu. Teď v září 2024 otevírají další tříleté kursy.“ Michalka souhlasila, a tak jsme se přihlásily. Spolu s námi se učí na flétnu ještě seniorka Hanka. Další seniorka Bětka hraje na saxofon. Moc nás to všechny čtyři baví. Paní učitelka Olga Vlachová hraje na flétnu, saxofon, klavír, tančí a zpívá, ještě mimo vyučování má vlastní kapelu. Je to moc prima mladá umělkyně a my se snažíme, seč nám síly stačí, ji nezklamat.

Olga (všichni si tykáme) nám v září oznámila, že pořádá komorní koncerty a když nám to půjde, tak si zkusíme zahrát před vánocemi my seniorky s nejmenšími dětičkami koledy. Olga se rozhodla spojit nejstarší a nejmladší generaci. A jelikož nám to naštěstí šlo, tak jsme se letos 3. prosince sešly v koncertním sále v ZUŠ ve Štefanikově ulici v Praze 5. To byla krása. Když vidíte ty maličké šesti, sedmileté holčičky a kluky, to se vám srdce chvěje. Jsou budoucností národa v tom nejlepším slova smyslu. My seniorky byly tak rozechvělé, že se mně (a nejen mně) třásla i píšťalka, Hanka prohlásila, že se bála, že jí píšťalka vypadne z ruky. Hrály jsem s maličkými dohromady tři koledy a já s Michalkou ještě finskou koledu. Michalka byla nešťastná, že zaváhala a začala později, ale vše dobře dopadlo. Syn mi napsal sms: „Uf, ještě že to naštěstí aspoň takhle dopadlo!“

Když jsme se loučily dojaté s Olgou v šatně, kde jí maminky a tatínkové děkovali a přáli šťastné vánoce, přistoupila k nám jedna maminka a řekla, že nás obdivuje, že jsme do toho vůbec šly. Pro nás je flétna obrovská radost a zpestření života.

Hudba spojuje všechny generace a vůbec všechny národy. Děkuji za tento nesmírný zážitek.

P.S.: Terku jsme učily i angličtinu a češtinu, ale to už je úplně jiný příběh...