Zásadní životní události? Třeba vlastní svatba, první zaměstnání, narození dětí, první maratón? Jo, ty všechny byly důležité a přinesly spoustu emocí. Ale pro mne jsou nejdůležitější, existenčně nejvýznamnější tři jiné.
První touto událostí je pochopitelně den mého narození – protože bez něho bych jaksi… že ano. Ty další byly 21. srpen 1968 a 17. listopad 1989 a týdny, které po tom následovaly. Dal bych tomu jakési motto: „Ať člověk chce, nebo nechce, každý je spoluodpovědný za ten kousek světa, který ho obklopuje.“
Ještě teď mi jde mráz po zádech a cítím vlnu adrenalinu, když si vzpomenu, jak jsme v srpnu 1968 tahali věci na barikádu před postupujícími vojsky Varšavské smlouvy a jak jsem se rozhodoval, jestli ze země utéci, anebo zůstat. Nebo jak jsem promluvil jako druhý řečník na generální stávce v Uranových dolech v listopadu 1989. Nebo jak jsme se s manželkou u televize bláznivě objímali a plakali štěstím, když kus po kuse odpadával komunistický režim – odstoupil hyperkomunista Jakeš, zrušili Lidové milice, pak mamutí demonstrace na Letné, volba Havla prezidentem. A taky jak slavný dirigent a český emigrant Rafael Kubelík navzdory své nemoci přijel do Česka a na Staroměstském náměstí dirigoval Smetanovu Mou vlast! Žádné zlato z hokejového mistrovství světa nebo z olympiády, žádné narození dítěte, žádná jiná sebepozitivnější událost se tomu nevyrovnala, co jsem tehdy cítil… Ty události zcela změnily můj další život.
Když to vezmu podrobněji, tak srpnové události mne zastihly jako studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ta patřila k centru studentského hnutí, ovšem v srpnu jsme všichni byli doma. Šel jsem koupit housky k snídani, ale jak bylo mým zvykem, bral jsem to oklikou přes Plhov, abych si ráno trochu zaběhal. Už po pár stovkách metrů jsem potkal známou mé matky. Volala na mě: „Kam běžíš? Rychle běž nakupovat, budou fronty.“ - „Co? Proč?“ nechápal jsem. - „Vy to nevíte? Jsou tady Rusové. Jejich armáda nás okupuje.“ No tak to jsem se tedy rychle otočil a už ani nevím, jestli jsem ten den ty housky stihl koupit.
V Náchodě už to vřelo, od průsmyku, za nímž je hraniční přechod s Polskem, se valila vojska. Jen stručně připomenu, že jsme tam večer postavili barikádu, ale byla ze dřeva a pneumatik, takže ji polské oddíly vždycky snadno rozebraly. Obraceli jsme dopravní značky, ukazatel směr Praha mířil do lesů kolem České Čermné. Občané nosili legitimace KSČ a Svazu československo-sovětského přátelství na křižovatku u Itálie, kde je pálili (též na ně káleli).
V čem to byla životní křižovatka pro mne? Za prvé, ve mně zůstal pocit bezmoci, hořkosti, ponížení, nespravedlnosti, který po dalších dvacet let nezmizel a který vedl k mnoha malým srážkám s režimem. Za druhé, musel jsem se v dalších měsících rozhodnout, jestli v zemi zůstat, anebo odejít. Někteří kolegové ze školy mi opatrně naznačovali, že zdrhnou. Já tam na Západě ale nikoho neměl a neznal a ten rok mi zemřel otec, takže matka by v Náchodě zůstala sama. A pak taky, patřil jsem k těm, kteří naprosto věřili, že to je opravdu dočasný stav, že se vrátí ten takzvaný obrodný proces a že budu užitečnější, když mu budu napomáhat tady, než abych se ulil za kopečky. Odejít ze země mi připadalo sobecké a nikdo mě nevyháněl. Tak uznejte, že to byla docela vážná životní křižovatka, protože kdybych odešel, můj život by se utvářel úplně jinak. Jak profesně, tak rodinně a dokonce i společensky. Patřil bych k tamní střední třídě a to by vůbec nebylo špatné. Po roce 1989 bych přijel sem, pomáhal, podnikal a trochu se vytahoval.
No a teď ten 1989. Seděli jsme před televizorem a skoro každý den přišla nějaká úžasná zpráva. KSČ se vzdala své vedoucí úlohy, „My nejsme děti!“ řvali dělníci ČKD na ultrabolševika Štěpána, rezignoval Miloš Jakeš, odstraňovala se Železná opona. Jak už jsem napsal, to jsme se vždycky objímali a blahopřáli si. Někdy jsme plakali. Vzpomínali jsme na zmařené naděje, na zakázané příležitosti (vzdělávání, cestování!) a dokonce na lidi, které jsem znal a které minulý režim zničil.
A ono to pokračovalo: rozpustily se Lidové milice (ta železná pěst dělnické třídy), Národní shromáždění ještě ve staré sestavě zvolilo Václava Havla (jednomyslně!). Ještě před tím byly ty obrovské demonstrace v Praze. Vzpomínám si, že když na Letné vystoupil zpěvák Jaroslav Hutka, který byl v emigraci, tak jsme se zvednutýma rukama křičeli nadšením jako na fotbalovém utkání. Protože to, vážení, znamenalo, že hranice je průchodná! Brzy jsme mohli do Německa, Rakouska, kamkoliv. A celý svět nám chtěl pomáhat. To je ale jiné téma (psal jsem o tom v knize Maléry a já).
Ale co tedy já? Co jsem udělal já? V listopadu 1989, jen připomínám, nebyly komunikační vymoženosti jako dnes. Internet, mobily... Existovaly jen pevné telefonní linky, dálnopisy a faxy. Ten památný víkend jsme nevěděli nic, až v nedělních večerních televizních zprávách řekl hlasatel cosi o pobuřujícím shromáždění studentů na Národní třídě. Okamžitě jsem letěl k rádiu a ladil The voice of America, protože Svobodnou Evropu jsme v pohraničí kvalitně nechytali. Na Hlasu Ameriky jsme se dozvěděli, že to byla vážnější událost, ale asi jedna z více v tom roce, říkali jsme si. V pondělí jsem odjel na třídenní školení. Pořád žádné zprávy, jenže jeden z účastníků měl tranzistorové rádio (chachá, kde jim je konec?!). V úterý ráno jsme šli po snídaní ven kouřit a on pustil nové zprávy ze Západu. Děje se něco děsně významného. Konečně!
Běžel jsem do pokoje, v rychlosti si sbalil věci a odjel do Prahy. Tam jsem dva dny hekticky pomáhal na své fakultě, než jsem si uvědomil, že víc budu zapotřebí v práci, v Uranových dolech. Soudružka vedoucí mě pak nutila, abych si na ty dny vzal dovolenou. Ale už to nestačila promítnout do výplaty.
Nastaly horečné dny obrovské práce, kterou dřív nikdo z nás nedělal. Vše vyvrcholilo generální stávkou, která byla další pondělí 27. prosince v poledne. Vystoupil jsem na schodišti podnikového ředitelství Uranových dolů jako druhý řečník v pořadí. Nahoře za záclonami koukali s oken pracovníci kádrového útvaru a další místní bolševici. My jako pořadatelé jsme stáli na schodišti a po projevech zpívali českou a slovenskou hymnu vstříc stovkám lidí. Odpoledne pak odjel kádrový náměstek Fousek na jednu šachtu, aby horníkům vysvětlil, o co vlastně jde. Vrátil se a neměl dva přední zuby.
Pak plynuly měsíce, stal jsem se pracovníkem reformovaného ředitelství v souladu se svou kvalifikací, pořádal školení vedoucích, pozval jednoho Američana, aby nás učil anglicky, překládal texty od firmy Westinghouse, která měla zájem o spolupráci, atd. Moc mě to bavilo, ale čím dál víc jsem toužil postavit se na vlastní nohy, být nezávislý, odhalit, co ve mně je. Takže jsem odmítl nabídku na vedoucí funkci na generálním ředitelství uranového průmyslu (tehdy ještě v Příbrami) a stal se podnikatelem, vlastně živnostníkem. Zpočátku bez zaměstnanců, od konce 90. let se spolupracovníkem. Nejvíc jsem měl tři zaměstnance, avšak chtěl jsem dělat osobně práci, kterou jsem znal nebo se naučil, a proto jsem ani nechtěl firmu rozšiřovat. Bavila mě ta práce, ne bouchat kačky a přátelit se s místními politiky a podnikateli.
Když tuto životní křižovatku shrnu, tak jsem a) v prvním období po listopadu nezůstal jen přihlížejícím, b) pracovně jsem se osamostatnil, se všemi riziky, pády a výhrami, c) našel jsem mnoho příležitostí k zahraniční spolupráci a k cestování. Vůbec nelituju, že jsem se rozhýbal, a moje rodina taky ne. Stále si připomínám: „Kdo nic nezkusil, kdo se ani neodvážil, ten předem prohrál.“
Soutěž zde na i60 mi umožnila zase si ty události oživit. Prožíval jsem je jako tisíce jiných, možná jako vy sami, jen musím opakovat, že můj život naprosto zásadně ovlivnily. A jsem za to moc rád.
Pošlete odkaz na tento článek
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do zaměstnání dávno nedocházím, ženu mám tolerantní, a tak mě rozhodí jen…
Stojím na zastávce autobusu, je všední pracovní odpoledne, lidí plno, autobus nejede a nejede. Maminka s asi pětiletou holčičkou stojí…
Přiznám se, že mě iritují články rádobyhodnotící chování současných seniorů, jejich zesměšňování, odsuzování, pochybování o jasném…
Tato příhoda se mi stala před několika lety. Jezdívala jsem pravidelně trasu Praha – Písek. Jednou nastoupila žena s dítětem, asi pětiletým…
Dnes jsem na besedě s dětmi mluvila o zvířátkách. Vyprávěla jsem jim známou bajku o lišce a vráně a vzápětí jsem ji zažila na vlastní kůži…
Radost z maličkostí. Hezké téma. Už jen při jeho přečtení nebo vyslovení se začínám usmívat. A napadne mě hned několik maličkostí, které mi…
Když jsem se zamyslela nad svým životem, nemyslím si, že bych měla chuť cokoli nazvat křižovatkou. Já to tak vážně nevnímala. Nejdřív jsem…
Šťourají se v pocitech, ze všeho dělají problém, nechce se jim pracovat, jsou jako snadno rozpustné sněhové vločky. Takto dříve narození…
Rady, doporučení, sdělení, pokyny, poučení – na různá témata se toho na internetu hemží až až, do sytosti, nadbytečně, mnoho. Jak uvařit…
Chvíli sedíš v kavárně, bavíš se s lidmi, s přítelkyní, usmíváš se na pohledné servírky, popíjíš víno a vůbec ti nevadí, že je venku…
Že děti mají pošetilé nápady, je všeobecně známo. Když se ale sejdou tři ženské s pocitem, že dají na frak vážným tématům, pak to zavání…
Pomlouvání je druhá lidská vlastnost po závisti, která se mi příčí. Dejte si pozor, jak nasloucháte někoho, který jiné špiní. Jistě ani vás…
Nemám příliš rád podobné úvahy, protože ubírají člověku náladu a optimistický pohled na svět. Jenže současná, více než dramatická, situace…
Už jste někdy slyšeli o Zoubkové víle? Neslyšeli? Je to tak, když vypadne lidskému mláďátku první mléčný zoubek, ono si ho schová pod…
Jezdím často noční Prahou a povím vám, není to nic příjemného. Na ulicích, v tramvaji i v metru se pohybují jiní lidé než za denního světla…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři, vyzvednutí zásilky, čekání na servisního technika a večerní opětovné a…
Podívej, co všechno pro tebe dělám. Vděčnosti se od vás nedočkám. Aspoň poděkovat byste mi mohli. Lidé, kteří říkají takové věty, si…
Bylo po poledni. Čekala jsem na jedné pražské anonymní autobusové zastávce. Přišla jsem s předstihem, jako vždy a všude, a využila jsem…
Odpustila jsem. Už necítím ublíženost, křivdu, zlost. Nemyslím na minulost, jdu dál… Kdo si umí říct tyto věty, má šanci prožít spokojený…
Sociální sítě jako fenomén doby nelze podceňovat. Tak i starý pán nemohoucí dohnat a předehnat ty mladé, ba ani vyrovnat se jim, snaží se…
Senior se pečlivě rozhlédl, široko daleko nic nejelo, překročil jízdní pruh, zastavil se na nástupním ostrůvku tramvaje a s úlevou se opřel…
Každou chvíli se dočteme o trápení, ponižování a ubližování, a nejen to, dokonce se můžeme i podívat! V dnešní době internetové jsou často…
Jsem smutný z toho, že se dnes vytrácí solidarita, soucit, vzájemná pomoc, ohledy na druhé lidi. Současná společnost považuje především za…
Co se vám vybaví při slově pravidla? A působí na vás příjemně, nebo nepříjemně? Nedělá vám problém pravidla dodržovat, nebo se jim spíš…
Možná někomu bude moje trápení připadat malicherné, ale nemám komu se svěřit. Nemám blízkou kamarádku a nejsem typ, který by o osobních…
Jaro za dveřmi a moje Múza mě opustila! Přemýšlím ráno, cestou do práce, v tramvaji a autobuse o čem psát. Většinou mě totiž napadají…
Rady, doporučení, poučky. Z knih, ze sociálních sítí, z časopisů a rozličných webů se na nás léta valí nejrůznější doporučení. Jak jíst,…
Chodime tak všichni. Někdy hloubám, proč se mi tam občas dějí záhady. Přijde mi, že ona mista mají jistou magii. Jak jinak si vysvětlit…
Ačkoliv je malý a otylý, přitahuje ji. Je totiž neskutečně chytrý a pro ni je inteligence u mužů na prvním místě. Usilovně přemýšlí, jak…
Cukrárna ve Velkých Losinách, myslím tu u zámku, je boží. Z dálky vítá vůní čokolády. Na pultě různé druhy pralinek, ve skleněné vitríně…
Poslední dobou žasnu. Všude se mluví o menstruační chudobě. Reportáže nás seznamují, jak je v tomto směru instruována mládež školou povinná…
„Tak copak si dáte?“ zeptal se nás prošedivělý číšník, když jsme se sobotního podvečera usadili se Soňou k restauračnímu stolu za účelem…
Seděl v metru a hltal. Horké lasagne. Stačil si je, ještě než vběhl do metra, ohřát. Hltal i slečnu, která seděla naproti němu. Hltal jí…
Starší lidé ji často slýchávali v dětství. Trendem bylo nevybočovat z davu, neupozorňovat na sebe, zároveň byla v módě slušnost a pokora.…
Proč má člověk myslet především sám na sebe? To může na první pohled znít sobecky. Společnost často klade důraz na pomoc druhým, solidaritu…
Krátká moderní pohádka pro dospělé s úsměvem i špetkou pravdy.
Kdo začal? Toť otázka a přísluší i další. A kdy to vlastně nastalo a za jakých okolností? Dozví se veřejnost někdy pravdu, kdo je ten zlý a…
Čas je mnohoznačný pojem. Můžeme si ho vyložit jednak jako obecnou filozofickou kategorii, nebo spíše jako časoprostor, který je dán lidem…
Když chcete udělat nějakou strhující reportáž, stačí poslat novináře do sociálně vyloučené lokality a máte úspěch zaručený. Pražané, kteří…
Dělá mi radost dávat lidi dohromady. Hlavně ty, které k sobě pasují a kteří jsou si navzájem sympatičtí, nebo lidi se stejnými či podobnými…
Často počujeme slovné spojenie „Pandorina skrinka“. Podnecuje nás k tomu doba, ktorú žijeme. Osobne sa považujem za večné dieťa. Prečo nie?…
Moje dnešní cesta autobusem do města byla, jak to jen říct, rozmanitá. Nejdříve jsem chvíli nechtíc poslouchala hlasitý hovor dvou pánů za…
Určitě se vám to už někdy stalo. Jedete z práce, těšíte se domů na své blízké, a najednou to na vás přijde. Potřebujete bezodkladně…
Víte, že je mi tak trochu líto, když vidím, jak neosobní samoobslužné pokladny v obchodech čím dál víc vytlačují ty klasické? Asi jsem…
Do penze jsem odcházela se spoustou plánů. Bylo to stejné, jako když jsem si na začátku každého nového roku dávala různá předsevzetí. Měla…
Stačí malinkaté jako krůčky. Určitě, když si je splníte, budete mít radost a na sebe budete pyšní. Nemusíte snít o štěstí, které je vrtkavé…
Hotely, restaurace, vagóny ve vlacích určené pouze pro dospělé. Když o nich slyší rodiče malých dětí, zuří. Mnozí lidé naopak taková…
Zakazujeme ti řídit auto. Tuto větu slyší hodně lidí vyššího věku od svých dětí, vnoučat, příbuzných. Někdy je na místě, někdy jde o…
Četli jste někdy v poslední době, že někdo hledá pracovníka, který má dlouholeté životní zkušenosti? Že by někdo hledal radu u někoho, kdo…
„Pustíte mě tam?“ optala se mě nakrátko ostříhaná mladá dívka tak středoškolského věku a ukázala na volné místo u okýnka dvousedačky v…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh trochu jiný, ale jedno máme všichni společné. Jednou přijdeme a jednou…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký prsa nenadělila, a já tím pádem zřejmě přišla o mnohé milostné příležitosti.
Byl jednou jeden úplně šedivý den. Nebe bylo zatažené a ptáci nelétali a nezpívali. Někam zalezli. A lidé byli také někde zalezlí. Zřejmě…
Jsou jisté spojníky mezi námi všemi. Nic nemáme víc společného než vyměšování. Je to tak, ať se na to koukáte, z které chcete strany.
O čase jsem už napsal ve svých předcházejících knihách docela dost. Škoda, že člověk nemůže někdy čas na chvíli zastavit, aby si vychutnal…
Když se nad sebou někdy zamyslím, tak si uvědomuji, že jsem občas hrubě nespokojený se svým stavem a vůbec s životem. A stěžuji si. A…
Ten kompost tam byl snad odnepaměti. V rohu zahrady ho založil někdy ke konci padesátých let můj děda. Dlouhá léta tam pak vozil ze zahrady…
Myslím si, že ono rčení se z lidské společnosti nikdy nevytratí. Podělím se s vámi se svým otřesným zážitkem z doby, kdy jsem byl ještě v…
Bude mi 80 roků, takže už mám pochopitelně svůj každodenní rituál. Vždy se probouzím a pokorně děkuji nebesům za klidný spánek a za to, že…
V dobách mého raného mládí (60. a 70. léta) měl zvláštní křestní jméno málokdo. My holky jsme byly Jany, Jarky, Jitky, Hany, Dany, Mileny,…
„Maruško, seď, ani se nahni, neotáčej se a pro jistotu zavři obě oči,“ požádal jsem naléhavým hlasem svou okulibou cukrárenskou kamarádku,…
Vyrůstaly jsme se sestrou v prostředí, kde hlavní slovo měli vždy dospělí. Dítě se muselo podřídit a chovat se podle přání rodičů. Co…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku francouzského spisovatele Marcela Prousta. Následující jeho otázku jsem si už kdysi…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem vstoupila koncem studia na gymnáziu. Otázka, co dál, byla nabíledni. Nebyla…
Řízením osudu jsem se ocitla v této životní etapě ve Frýdku-Místku. Plně jsem pochopila rčení: Starý strom nepřesazuj. Jenže Osud nám…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito. Tuto noc Ruda opět skoro nespal, Jan podle jeho naprosté ztrhanosti…
Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on nedostal víc než většina lidí, jenom takový normální poklad. Štěstí, lásku,…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí malého městečka drogerii. Otec chodil vypomáhat zemědělcům, matka byla v…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit, že nic neumí, a že jsou v háji. Matka chodila po špičkách a nosila kafe a…
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná proto, že na tom, co se stalo, už nic nezměním. Žiji plně v přítomnosti a…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří, blázniví, ztřeštění a plni ideálů. Rok a půl společných výletů, návštěv výstav…
Tohle přísloví mi říkávali Italové, když jsem jim vyprávěla nějaký příběh z naší historie či z mého života. Ano, ogni medaglia ha il suo…
Hájíte kila navíc, celulitidu nebo špatnou paměť tím, že jste je přece zdědili po rodičích? Nebuďte ke svým předkům nespravedliví – pravda…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
-
Fotbalová tipovačka
-
Kvíz i60 - 18. týden
Stárnutí. Všichni se mu snažíme čelit, ale nikdo mu nezabrání. Víte, co se děje s tělem během…
- Foto dne