Veselé Vánoce, aneb tentokrát to skutečně vyšlo

Štědrý den přišel stejně jako loni a předloni a mě jenom zajímalo, jestli to bude opravdu jako každý rok a ejhle, dědeček nezklamal a to doposud zajeté letos inovoval.

Stromek mi sice jako vždycky jenom přinesl usazený ve stojanu a o jeho zdobení se jako vždy vůbec nezajímal, ale s kaprem vážně překvapil. Obvykle ho totiž přináší do kuchyně už vykuchaného, letos mi ho donesl pouze zbaveného života a šupin... Pochopitelně si to zdůvodnil tím, že bych zase měla řeči, že mi něco z vnitřností, co nutně potřebuju do polévky, vyhodil a tak ať si ho tedy vykuchám sama... Takže tím, co udělal, už se asi unavil dost a považoval svůj podíl na Štědrém dnu za splněný a já se do toho ostatního chtě nechtě pustila. Ozdobila jsem stromek, vykuchala kapra, uvařila rybí polévku a nachystala na večer řízky a porce kapra na obalení, na mísu bramborový salát, cukroví, vánočku, ovoce.

Několikrát mi za dopoledne zvonil telefon, volaly mi moje kamarádky, aby mi popřály hezké svátky. A sice jsem za to byla ráda, ale žádné dlouhé povídání se nekonalo a já si k tomu pokaždé neodpustila dotaz, jestli už mají vše hotové a taky jsem se přiznala k tomu, já že bohužel ještě zdaleka ne...

Nakonec se vše pochopitelně stihlo, jako každý rok. Syn přivezl v poledne vnuka a navečer jsem obalila řízky i kapra a v sedm jsme povečeřeli ve čtyřech.

Po večeři jsme si rozdali dárky, většinou drobnosti, ale taky i ty nezbytné obálky, které, snad jako jediný dárek mají od určitého věku smysl. Určitě to všichni znají, u děvčat to přijde dříve, u chlapců nastupuje období, kdy jim prarodiče opravdu nejsou schopni koupit něco, co by je potěšilo později. Obálka je pak jediné smysluplné řešení.

Chvilku jsme se dívali i na novou vánoční pohádku, ale nikoho z nás nezaujala. To pohádka Anděl Páně 2, co šla potom, byla z úplně jiného soudku.

Dědeček odešel do postele docela brzo, syn si šel do stodoly opravovat starou škodovku, no když ho to baví a těší... a my s vnukem Péťou koukali na televizi na Pelíšky a těšili se na půlnoční.

Ve třičtvrtě na dvanáct jsme přišli k autu a já s hrůzou zjistila, že mám nejenom přimrzlé všechny dveře, ale i omrzlá okna. Do auta jsem se probojovala z pravé strany, tam se mi podařilo přední dveře otevřít. Než jsem oškrábala přední okno a auto se trochu ohřálo, nabrali jsme pochopitelně zpoždění a bylo jasné, že dorazíme až po začátku mše. Ale jela jsem radši pomalu, opatrně, nahoře na silnici to pěkně klouzalo a když jsme jeli kolem křížku, který tam rodina v příkopě udělala panu Sekyrovi, co se tam v zatáčce zabil o strom, když jeho paní ujel autobus do Ústí a on machroval, že ho dožene, řekla jsem Péťovi, že nemám chuť dopadnout stejně...

V kostele to bylo docela zajímavé, tedy s tím, co nám z půlnočních bohoslužeb z velkých chrámů ukazují v televizi, to nemělo vůbec nic společného. Kostel je to bez nádherného původního barokního vybavení, byl určen k demolici a jen zázrakem se ho podařilo při zřizování zubrnického skanzenu zachránit, ale nebyl odsvěcen a bohoslužby zde třikrát do roka probíhají. Půlnoční na Štědrý den, potom velikonoční a další v červenci při pouti na sv. Máří Magdalenu, které je kostel zasvěcen.

Takže když jsme přišli, asi o pět minut později, mše už probíhala a kolegyně Šárka s manželem a všichni ostatní návštěvníci již seděli v lavicích. Posadili jsme se do volné lavice ve vedlejší řadě a vyslechli si kázání i zpěv koled. Ovšem nikomu bych opravdu nedoporučovala, aby se, jako my s Péťou, díval před půlnoční mší na Pelíšky, protože když celý kostel zpíval: "Narodil se Kristus Pán, veselme se.", tak jsem to ještě zvládala, ale jen do té doby, než přišlo: "Nám, nám, narodil se".

V tu chvíli jsem viděla a slyšela Kodeta s tím jeho: "Nám, nám, na - ro - di - il - sa".

Dusila a otřásala jsem se smíchy, až mi tekly slzy a Petr řekl, že už se mnou nikdy nikam nepůjde, protože dělám i v kostele ostudu. Myslel to, pochopitelně, v legraci, protože při tom zpěvu by si mě asi těžko někdo v kostele všimnul, ale po skončení bohoslužby jsme se stejně radši hned odebrali k autu a odjeli domů. Celou cestu jsme se pak tím náramně bavili...

Ostatní po mši zůstávali před kostelem, tvořily se tam různě velké hloučky, asi aby si všichni navzájem popřáli hezké svátky. Šárka mi potom psala, proč jsme se tak rychle ztratili a já jí to vylíčila s tím, že Péťa aspoň může doma mámě říct, že jsme letos měli opravdu "Veselé Vánoce".

Veselé Vánoce, aneb tentokrát to skutečně vyšlo

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více