Věra (67 let): Já a chodit na terapie? Tak dříve bych se tomu vysmála

Dělala jsem si legraci z lidí, kteří mluvili o tom, že chodí na terapie. Smála jsem se každému, kdo veřejně mluvil o svých psychických problémech. Byla jsem přesvědčená, že se tak jen chtějí dělat zajímaví.

Zviditelňují se. To jsem si myslela pokaždé, když nějaká známá osobnost mluvila o svých trápeních, pocitech, o tom, že jí pomohly terapie. A co teprve, když šlo o mladé lidi, o děti. To jsem měla vždy jasný názor, že to jsou rozmazlenci, kteří všechno mají, nevědí coby a tak si vymýšlejí různé úzkosti. Opravdu jsem v tomto směru bývala dost nekompromisní.

Byla jsem vychována tak, že člověk musí něco vydržet. V pojetí mé maminky ovšem to slovo „něco“ znamenalo všechno. Byla opravdu výjimečná a obdivuhodná. Vychovala nás tři děti, otec se doma moc nezapojoval, co si tak pamatuju, pořád byl v práci nebo pak doma koukal na televizi. Máma se navíc ještě starala o jeho nemocnou maminku, ke konci jsme ji měli u nás doma v třípokojovém bytě. A když sestře nevyšlo manželství, máma jí ještě pomáhala s dcerkou a to tak, že nějakou dobu bydlela s námi i ona. Takže u nás doma bylo vždy rušno, všichni museli se vším pomáhat a rozhodně tam nebyla atmosféra na to, že by se někdo šťoural ve svých pocitech. Máma byla na jedné straně obdivuhodná, ale když se na to dívám zpětně, vlastně na nás děti neměla čas. Nepamatuji se, že by si se mnou povídala, že by se zajímala, co mě trápí, co mi dělá radost. Takže jsem se nenaučila o tom mluvit. Vlastně jsem stejná jako byla ona. Znám jen povinnosti, plnění úkolů. A to v práci i v domácnosti.

Můj manžel byl podobný jako byl můj otec. Přinesl z práce peníze, moc toho nenamluvil. Když těžce onemocněl, začal být zlý. Nesl nemoc hrozně. Nedokázal se vyrovnat s tím, že už není chlap, hlava rodiny. Lékař řekl, že se mu změnila osobnost, že se to u těžce nemocných stává. Byly to tři roky trápení.

Rok poté, co zemřel, těžce onemocněla dcera. Naštěstí se z rakoviny dostala, ale já jsem se během jejího léčení dva roky starala o její dvě děti. Bylo to náročné, protože obě holky měly dost těžkou pubertu. Neposlouchaly, začaly chodit za školu, kouřily. Později jsem se dozvěděla, že v tom hrál roli kluk, který prodával drogy. Nezvládala jsem je, jejich táta na ně kašle. Taky finančně jsme na tom nebyly nejlépe, tak jsem brzy ráno každý den chodila uklízet do jedné firmy. A pak jsem šla do práce a seděla celý den za pokladnou. Byla jsem vyčerpaná, nervózní, protivná.

Ženské v mém věku mluvily o tom, jak se těší na penzi nebo jak si v ní užívají, pořád mlely o cestování a já místo toho umývala podlahy a hádala se s neposlušnými vnučkami. A k tomu jsem měla strach o dceru. Nepřeju žádné matce vidět, jak se dcera trápí, jak neví, jestli přežije.

Všechno dobře dopadlo, dcera se vyléčila, vnučky se uklidnily, já jsem šla do důchodu a nechala jsem si jen přivýdělek jako prodavačka v jednom malém krámku, kde vypomáhám dva dny v týdnu. Ale šéfová ze mnou jednoho dne přišla s tím, že jsem protivná na zákazníky. Že se neusmívám, že s nimi nekomunikuju. Uznala jsem, že má pravdu. Po tom všem, co jsem prožila, jsem přestala být schopná se chovat mile. Stala se ze mě zatrpklá stará ženská. Když jsem se na sebe podívala, viděla jsem svou mámu. Měla jsem stejný věčně utahaný podmračený výraz.

Vůbec nevím, jak mě to napadlo, ale jednu noc, kdy jsem jako obvykle koukala do internetu a pročítala naprosté blbosti, jsem narazila na rozhovor s terapeutkou. Popisovala tam pocity nějakých klientek a já se v tom úplně viděla. Měla jsem pocit, že mluví o mě. Byla z Prahy, já žiju na Moravě, ale dovolila jsem si zavolat na krizovou linku, o které mluvila. A jednoho dne jsem tam zavolala. Zvedla to jiná paní. Poprosila jsem o kontakt na tu, o které jsem četla. Řekla mi, kdy tam bude, kdy mám volat.

Kdyby mi někdo dříve řekl, že budu nějaké mladé cizí ženě vyprávět o svém životě a svěřovat se jí, vysmála bych se tomu. Byla to podle hlasu v podstatě mladá žába. Ale mě několik telefonátů s ní pomohlo. Najednou na mě konečně někdo měl čas. Když jsem se jí omlouvala, že ji zdržuji, říkala, že je tady pro mě, že máme čas, ať jí říkám všechno, co potřebuju a že pokud budu chtít, pak mi poradí nějakého konkrétního terapeuta.

Vysmála bych se dříve každému, kdo by mi řekl, že někam telefonuje a vykecává se. Ale byla to nejlepší věc, jakou jsem v poslední době udělat mohla.

Ta mladá paní přesně pojmenovala to, co mě ničilo, trápilo a já si to nebyla ochotná a schopná připustit. Pořád jsem měla pocit, že musím plnit nějaké úkoly, každému vyhovět, neustále pracovat. Měla jsme od mámy vsugerováno, že když ženská chvíli sedí, pije kafe a čte v časopise, je to špatně. U nás doma se pořád říkalo: nelelkuj, udělej tohle, vynes toho, pomoz mi s tím…

Cizí mladá paní mi musela vysvětlit, že nemusím nic, že je normální se občas vyplakat, koupit si něco pěkného, zajet si jen tak někam sama na výlet.

Možná moje vyprávění působí směšně. Vlastně není o ničem. Jen jsem se s ním chtěla svěřit, protože nedávno se dvě moje známé bavily o tom, že jim mladí připadají jako rozměklé bábovky, které pořád jen chodí po terapeutech a psychiatrech. Dříve bych se zapojila do debaty a nadávala spolu s nimi. Teď jsem se na ně jen usmála a odešla jsem.

(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

Věra (67 let): Já a chodit na terapie? Tak dříve bych se tomu vysmála

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více