Ach, ty krásné dny dětství

Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem pobrukujete „Když jsem já byl tenkrát kluk…“ Já též. I když se občas vyskytl nějaký ten kaz, dětství bylo zlatými časy a dnes už člověk vzpomíná jen na to hezké a milé.

Jedním z kazů (kromě matematiky, v mém případě tedy….) bylo hlídání o pět let mladší sestry. Její krátké nožky běhaly zoufale pomalu a pokud něco uměla skutečně dobře, tak žalovat. Měla oči a zvědavý nos všude a její pisklavé A to se žéééékne! na mě fungovalo jako červený hadr na býka.

Rodiče stavěli svépomocí rodinný domek, takže jsem si hlídání fakt užila. Jednou, takhle zjara to bylo, zrovna pěkně napršelo a všude se po dešti vytvořily překrásné a inspirativní kaluže, zurčely mrňavé potůčky a vůbec bylo nádherně mokro. Natáhla jsem tepláky, skočila do gumáků, oblékla podobně přívěsek, chci říct sestru, cinkla na kamarádku a společně jsme vyrazily stavět hráze. Každý, kdo se někdy plácal v bahně a za pomoci drnů a kamení stavěl kaskády a pouštěl dřívka a papírové lodičky, pochopí naše tehdejší nadšení a elán. Stavbička utěšeně rostla, voda stoupala, sestra zručně překážela a právě když se mi povedlo vypáčit obzvlášť šikovný drn, zaznělo vydatné mokré plesknutí. Když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že mrně hodilo placáka do té největší kaluže, která byla k mání. Mrskla jsem drnem na břeh a vylovila sestru v nacucaných teplákách z bahnité koupele, kde si překvapivě lebedila, soudě ze spokojeného výrazu na její tváři.

Kamarádka se od srdce chechtala, mě ovšem do smíchu moc nebylo, blížila se hodina, kdy každý den ze stavby přikvačila maminka, aby připravila večeři. Vlekla jsem vzpouzejícího se a hlasitě protestujícího sourozence k domovu - chtěla si dát druhý pokus, asi měla dojem, že se skok nepodařil podle jejích představ, nebo co (Néci domu, néci!! Eště loužiiiii!!!). Doma jsem stáhla z trucujícího uřvance promočené oblečení a navlékla ho do suchého, největší blátivé skvrny na obličeji opucovala (rozmazala) žínkou a následně pro jistotu rozložila na stolek učení. Mokré věci jsem hodila na bidlo nad kamna a pak už jen pokukovala po hodinách. Sestra se soustředěně pošupovala po koberci, stavěla z kostek něco, co vypadalo jako mexická pyramida po obzvlášť silném zemětřesení a pobrukovala si k tomu Jšem duhová vííla a semo-tamo jí na koberec z vlasů tiše odpadla suchá hrudka bláta.

Hodinové ručičky putovaly zvolna, leč vytrvale po ciferníku, venku už byla skoro tma a rodiče, nebo alespoň rodička, nikde. Z v louži vymáchané garderoby tiše stoupala pára, pyramida zvolna transformovala v jakousi kubisticky laděnou stavbu a právě když ve mně dozrálo rozhodnutí jít se podívat, kde to vázne, klika cvakla, dvéře letí, táta vchází do dveří….Ale co to? Obvykle usměvavý tatínek čučel jako deset čertů, mrsknul na židli montérkovou blůzou a beze slova se šel umýt (což jsem chápala, připadal mi, že je tentokrát daleko špinavější, než je běžná praxe). Jestli byl otcův návrat zvláštní, tak schlíple přiťapavší, také poněkud umouněná mamina byl už přímo přírodní úkaz. Velící důstojník a vypadá jako štěně, které právě udělalo loužičku na nový perský koberec! Ten podvečer byl celý divný, mokrá teplákovka nikomu nestála ani za povytažené obočí, moc se nemluvilo, večeře, večerníček, umýt, vyčistit zuby a spát. Hmmm…

Co se událo, jsem se dozvěděla až dodatečně. Asi to odpoledne byly „erekce“ na Slunci, nebo co. Vysokou kamennou zídku, která lemovala pozemek, na němž vznikal výše zmíněný domek, přerůstal bujně rozkošatělý, hnusně pichlavý keř, který nebylo možno jakkoli zlikvidovat. A že se rodiče – stavebníci plus soused - zahrádkář, snažili. Šlo o zákeřný, potměšilý porost, ohebné větve, konzistencí tak akorát, aby chaoticky trčely všemi směry, ale aby zároveň nešly ani uříznout pilkou, ani ucvaknout nůžkami na dřeviny. Nakonec se pichlák stal trpěným zlem a nikdo si ho valně nevšímal. No a zrovna tahle houževnatá změť prutů a trní se svévolně rozhodla, že se zúčastní pálení shrabané loňské trávy, která zvolna opodál doutnala na udusané cestičce….za normálních okolností by tráva tiše dosmrděla a rozpadla se na křehkou hromádku popela, ale v tomto případě, nikdo neví jak, v naprostém bezvětří, po vydatném dešti, vzplál zlovolný keř plný čerstvé mízy vysokým plamenem a adekvátně vysoký sloupec dýmu musel být vidět snad i z oběžné dráhy. Důkazem toho je, že z nedaleké dálnice odbočilo esenbácké auto s dvoučlennou posádkou a dva podmračení příslušníci VB četli uříceným amatérským hasičům levity. (Čí to je barák? Náš. A to si ho chcete podpálit, ještě než ho dostavíte?!) Pak, aniž se nadále jakkoli angažovali, se pohodlně opřeli o kapotu oranžovobílého služebního auta, počkali, až trojčlenná požární hlídka ve složení maminka, tatínek a soused – důchodce pomocí kbelíků s vodou, kterou tahali od pumpy, dohořívající pichlavé šlahouny dohasí.

Takže na nějaké zapařené tepláky opravdu prostor nebyl.

Ach, ty krásné dny dětství

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více