První letošní kroky ode vsi ke vsi

Jak já bych si přála zimu, jak má být - mráz by mi nevadil a trocha bílého snížku by kouzenou zimní atmosféru doplnila. Přání je přání a skutečnost je skutečnost. Od podzimu oblohu nad námi zahalují šedivé mraky a sedí nad námi jako obrovská poklička.

Opravdu sporadicky tu na hodinku, v lepším případě na dvě, vykoukne slunko. Sedět doma mě nebaví, takže navzdory pochmurné atmosféře vyrážím na procházky do okolí. Fotit není co a i kdyby bylo, tmavé šedé pozadí netvoří fotografům příjemnou kulisu. Nedá mi to a stejně fotím a doma pak házím fotky do koše. Sem tam se slunku zadaří a to je pak taková moje radost.

Jednoho takového slibného dne jsem se vypravila o pár vesnic dál od našeho města na levém břehu po proudu řeky Labe. Kroky mě zavedly do vsi Počaply nedaleko Terezína.

Počaply jsou menší obec v rovinaté krajině, obklopená poli, na kterých se hojně pěstuje zelenina. Mě však zajímá zdejší kostel. Svoji stopu tu totiž zanechal Kilián Ignác Dientzenhofer. Ano, kromě monumentálních staveb jako je např. Břevnovský klášter, Loreta, Invalidovna nebo kostel sv. Mikuláše v Praze se tento barokní architekt a stavitel věnoval i menším sakrálním stavbám na venkově. Jednou z nich je právě i kostel sv. Vojtěcha v Počaplech. Za jeho vznikem stojí břevnovsko-broumovští benediktini. Byla jsem tu už několikrát, avšak ještě nikdy jsem neměla možnost do kostela nahlédnout. Ale to předbíhám. Štíhlá kostelní věž s červenou střechou svítí do dáli a za pěkného počasí se dobře pochoduje. U kostela je malý hřbitov, obehnaný zdí. Otevřela jsem branku s dvoudílným znakem s erbem břevnovského kláštera a rodu Slavníkovců, z něhož pocházel sv. Vojtěch. Na báni se na sluníčku vyhřívali holubi a já jsem vstoupila do otevřených dveří kostela. Do lodi kostela jsem sice vstoupit nemohla, ale stačilo mi i nahlédnutí přes vchodovou mříž.

Oltář pochází z doby výstavby kostela a na titulním obrazu od Františka Lichtenreitera je zobrazen sv. Vojtěch, který se vrací z Itálie a vede benediktiny, se kterými hodlá založit v Břevnově klášter. Nad ním je obraz sv. Markéty, patronky břevnovského kláštera. Na stěně za oltářem vidím iluzivní malbu od Františka Kutschery z Litoměřic.

Kostel stojí na vyvýšenině na samém labském břehu a z toho důvodu se mu bohužel nevyhýbají povodně. Při velké povodni v roce 2002 byl zaplaven do výše 190 cm od podlahy kostela. Podlaha byla zaplavena i při menších povodních v letech 2006 a 2013.

Z Počapel jsem se vydala směrem k domovu. Po labském břehu by se možná jít dalo, ale vzhledem k blátivému období jsem nechtěla riskovat. Raději jsem šlapala po úzké asfaltové cestě mezi poli a od řeky jsem se tak vzdálila. Došla jsem do další vsi, kterou jsou Nučničky. Na druhém břehu Labe jsou Nučnice. Jezdí tu přívoz, ovšem jen v letní sezóně. Zašla jsem k Labi a měla jsem štěstí na zimující kačky ze severu, které jsem ještě nikdy neviděla - hvízdáky aurasijské. Když mě zblejskly, ne aby se přijely hezky předvést, ukázaly mi záda. Přes hledáček fotoaparátu jsem nahlédla do protějších Nučnic na motorest a molo, kde v sezóně přistává výletní loď.

Nučničky jsou další ze zemědělských obcí u Labe. Mají tu malou kapličku sv Anny. Prošla jsem vsí a pokračovala směrem na Libotenice. Ještě před Libotenicemi, a stejně jako v Počaplech na samém labském břehu, stojí za chmelnicí osamocený kostel sv. Kateřiny Alexandrijské. V těchto místech kdysi byla ves Chodžovice, ta však zanikla už za husitských válek. Nynější barokní kostel z roku 1703, připisovaný Octavianu Broggiovi, se nachází na místě starší stavby. Ta byla zbořena kvůli kapacitě a nákladem doksanského kláštera byl vystavěn nynější kostel s vedle stojící zvonicí. Řekla bych, že jeho osamocenost přispěla k tomu, že - jak se píše na webových stránkách obce - "Za komunistického režimu po druhé světové válce započala devastace málo využívaného kostela, později nevyužívaného vůbec. Podíl na devastaci měli vojáci Rudé armády, kteří rozstříleli veškerý mobiliář, rozkradli a rozbili vzácné sochy a obrazy. V sedmdesátých letech v ničení pokračovali čeští vojáci z blízké travčické posádky, studenti přijíždějící na chmel či polští dělníci a neukázněná mládež z okolních vesnic." Koncem 80. let 20. století se kostel začal opravovat a dnes září pěknými barvami a láká k návštěvě. Podívat se do něho však můžete pouze příležitostně. Byla jsem tam několikrát a interiér je bohužel téměř prázdný. Jeho nevýhodou je poloha těsně u Labe a mnohokrát v minulých stoletích byl poškozen povodněmi. Ty se mu nevyhnuly ani ve století našem a zasáhly ho jak povodně v roce 2002, tak 2013.

Slunko se v lednovém odpoledni brzy sklonilo za les a začalo se stmívat. Nezbylo mi než vrátit se domů.