Život zasvěcený hledání pravdy

„Přitahuje mě doba, které se ještě mohu prostřednictvím občas i tajných a se značným úsilím nalezených dokumentů a především lidí, kteří to vše prožili, tak trochu pocitově dotknout,“ říká známý spisovatel literatury faktu Roman Cílek (87).

Ačkoliv je autorem bezmála osmi desítek knih a jeho díla byla oceněna literárními cenami a vyšla také v zahraničí, odpočívat na vavřínech zatím rozhodně nehodlá.

Co vedlo k vašemu rozhodnutí stát se autorem literatury faktu? Zapříčinily tuhle vaši celoživotní posedlost nějaké události ve vašem životě?
Jistěže ano. Dokonce si myslím, aniž bych to vyhlašoval jako všeplatné dogma, že často přitlačí člověka k literatuře faktu právě jeho vlastní životní osudy. U mne se to tak zcela jistě událo. Mého otce, učitele z jihočeské Soběslavi, který měl soudě podle jeho písemné pozůstalosti zřejmě i literární sklony, popravili nacisté za heydrichiády, s maminkou jsme hned v červnu 1945 odešli do pohraničí, jmenovitě do Ústí nad Labem, zažil jsem tam jako dítě akce německých záškodníků, divoký odsun, výbuch muničního skladu v Krásném Březně, následnou explozi protiněmeckého hněvu. A k dovršení všeho jsme se pak v čase po Vítězném únoru přestěhovali do luxusní pražské čtvrti Ořechovka, prostředí zcela odlišného od zdivočelého pohraničí, ale maminčin nový partner byl jako právník s velmi špatným kádrovým původem vyhozen ze státní správy, hrozilo mu zatčení, zatýkalo se ostatně všude kolem, v těsné naší blízkosti bydlel třeba Artur London, odsouzený v procesu se Slánským a společníky na doživotí. Kdo by se tedy mohl divit, že jsem tehdy se suverenitou nezralého mladíčka prohlásil, že budu spisovatelem, protože o tomhle všem musím přece sehnat co nejvíce informací, a nakonec to sepsat, a že tedy není třeba, abych se ve škole zabýval takovými otravnostmi, jako je třeba matematika. Byla to drzost, ale na svou dodatečnou obranu musím říci, že jsem po čase o tomhle všem opravdu napsal knihy v žánru tehdy se teprve rozvíjející pátračské literatury faktu. Knihu o heydrichiádě. O dramatickém poválečném pohraničí. I o 50. letech, kdy vládlo bezpráví a strach. Takhle nějak to začalo: tou touhou psát. A když jsem se pak po vojně shodou náhod dostal do redakce na svou dobu velmi liberálně vedeného časopisu Československý voják, kde působili takoví mistři slova a myšlenek jako Arnošt Lustig, Ota Pavel, Dušan Hamšík, Rudolf Kalčík či Ota Brůna, bylo rozhodnuto.

Vybavíte si, která z vašich knih byla ta úplně první?
No, aby ne! A zase to souvisí s osobním životem. V polovině šedesátých let jsem se nakrátko, opravdu jen nakrátko, poprvé oženil a na svatební cestu jsme jeli do Mariánských Lázní. A protože ani tam jsem se neuměl oddávat jen radovánkám, vypravil jsem se ve volné chvíli do místního muzea. V jedné vitrínce mne zaujalo pár fotografií a stručný údaj, že v létě 1933 byl v nedaleké vile Edelweiss úkladně zavražděn hannoverský profesor filozofie a židovský činovník Theodor Lessing, ideový uprchlík z hitlerovského Německa. Zaujalo mne to a vyzbrojen skoro ještě čerstvým novinářským průkazem jsem se vydal za ředitelem muzea s tím, že bych se o tom chtěl dozvědět víc, protože by to mohl být námět na pozoruhodnou knížku. Myslím, že jsem ho tehdy docela pobavil a podle toho se mnou mluvil. „Vždyť už od té doby uplynulo víc než třicet let! Tohle je pohraničí, pane. Dokumenty jsou bůhvíkde. A pamětníci? Tady se nejmíň dvakrát změnilo obyvatelstvo. Kdysi vyháněli Němci Čechy, pak zase Češi Němce.“ Uznal jsem, že má asi pravdu, ale navzdory tomu jsem se do toho pustil. Nebylo to snadné, nacestoval jsem stovky kilometrů, ale našel jsem dokumenty, vyhledal jsem pamětníky či jejich pozůstalé. Tak vznikla kniha Výstřely ve vile Edelweiss, která byla později zfilmována pod názvem Výstřely v Mariánských Lázních. A nedávno zesnulý profesor Robert Kvaček ji v recenzi pochválil a napsal, že ho zaujalo mé až posedlé hledání střípků pravdy.

Ve svých knížkách se zabýváte především dobou kolem druhé světové války a nedlouho po ní. Čím vás oslovuje právě tohle velmi rušné historické období?
Jednak je tu ta stopa osobního prožitku, ale o tom už jsme mluvili. Vážím si autorů, kteří dokáží přesvědčivě psát o středověku či dokonce dávnověku, ale mne přitahuje doba, které se ještě mohu prostřednictvím občas i tajných a se značným úsilím nalezených dokumentů a především lidí, kteří to vše prožili, tak trochu pocitově dotknout, sdílet ji spolu s jejich vzpomínkami. V tomhle je snad jediná výhoda mého poměrně vysokého věku: umožnilo mi to, aby skoro všechny mé knihy literatury faktu zabydleli takoví či onací lidé, často z obou stran historické bariéry, jimž jsem mohl hledět do tváří a naslouchat jim, a kteří už nejsou mezi námi.

Jak a kde získáváte materiály pro své knihy? Musí to být velmi náročný a zdlouhavý sběr dat. Zkoušíte také aspoň občas trochu fabulovat
To jsou hned tři otázky najednou. Náročný…? Pokusím se odpovědět zase trochu frajersky, že nenáročné úkoly mne nudí, ale to je jenom část pravdy. Zase je v tom kus té již zmíněné posedlosti. Každá kniha od námětu přes mnohdy velmi obtížný sběr podkladů až po napsání a realizaci je samostatným a často i nesrovnatelným příběhem. Těžko tedy mohu nabídnout nějaký univerzální recept. Pokaždé je to jiné, a to mne přitahuje. A fabulování? V literatuře faktu je to velmi ošidné. Samozřejmě lze vést čtenáře ke společným úvahám o tom, jak se to či ono mohlo či nemohlo odehrát, ale vždy by to měla být hra s otevřenými kartami, protože není fér podsouvat čtenářstvu nabízející se jednoduché řešení jako pravdu pravd. Průkopník moderní české literatury faktu Miroslav Ivanov, se kterým jste se také osobně setkala, opakovaně říkal, že nežádá čtenáře, aby s ním za každou cenu souhlasili, stačí mu, když budou o ton, co napsal, přemýšlet. Byl to moudrý a přátelský muž, považuji ho za jednoho ze svých učitelů, a i v tomto pojetí literární tvorby s ním do poslední tečky souhlasím.

Dobrá, tomu rozumím a je mi to blízké. Ale protože zřejmě i rád fabulujete, začal jste kromě literatury faktu psát také psychologicky laděné detektivní příběhy. Je to tak?
Jistě. Jeden z mých vnuků kdysi prohlásil, a bylo to někde na veřejnosti, že si u detektivek odpočívám od faktů. Svým způsobem, to tak může být, protože se najednou cítím při psaní o mnoho svobodnější, prostě se mohu rozmáchnout. Ale kořeny mého zájmu o otázky zločinu a trestu, ať už v jakémkoli zpracování, jsou někde jinde a o mnoho nazpět v čase. Když jsem v šedesátých letech nastoupil do redakce již zmíněného časopisu Československý voják, dostal jsem na starost popsání velkých kriminálních případů formou jakýchsi literárních reportáží, což znamenalo i vyhledávání a zpovídání aktérů a jejich blízkých, svědků, kriminalistů, psychologů, psychiatrů, soudních lékařů, justičních i vězeňských pracovníků a spousty dalších lidí. A potom jsem tomuhle žánru v jistých obměnách prostě zůstal věrný i po mé vojákovské éře, která v roce 1969 rázně skončila spolu s nástupem normalizace, což pak pro mne nebylo zrovna šťastné období, ale mnozí z mých přátel dopadli ještě mnohem hůř.

Nemohu si odpustit, abych se nezeptala, který žánr píšete raději. Detektivky nebo literaturu faktu?
Mám rád oba tyto žánry. Jsou to dva světy, a v obou se cítím dobře. Obrazně řečeno: sedím v literární tvorbě na dvou židlích a dle potřeby bez větších problémů přesedám.

Vaše kniha Oprátka za osm mrtvých patří k vašim nejznámějším dílům. Proč jste si vybral pro zpracování právě tragický případ dvaadvacetileté Olgy Hepnarové?
Nechci se tvářit jako cynik, protože jím v jádru nejsem, ale musím říci, že Olga Hepnarová jednak jaksi přišla na řadu a také mi byla poněkud vnucena, přičemž bych to poslední slovo dal do uvozovek. Jak k tomu došlo? V předchozích mých knihách, kde mi byla v několika případech svým ženským viděním světa přínosnou spoluautorkou spisovatelka Heda Bartíková, jsem popsal většinu velkých hrdelních případů poválečné doby a zčásti i první republiky. Do kauzy Olgy Hepnarové se mi stále nechtělo, svým způsobem mne odrazovala nejen síla a hloubka té tragédie, ale i její jakási psychologická, lidská a skoro až duchovní neřešitelnost. Ačkoli jsem si to téměř zakazoval, a skoro se ostýchám o tom hovořit, stále mne tehdy napadalo, že obětí nebyli jen ti mrtví na chodníku, kam ze msty nad svým zmarněným životem s nákladním vozem záměrně najela, ale i ona sama. A navíc k tomu jsem zásadním odpůrcem trestu smrti. Někteří z mých přátel z branže mne vyzývali, abych se do toho přece jen pustil, jiní měli zcela opačný názor. Nakonec to váhání rozhodla silná osobnost. JUDr. Helena Válková, pozdější ministryně spravedlnosti, tehdy ředitelka české pobočky velkého německého nakladatelství v oboru právnické literatury. Řekla: „Napište to, zařídím, abyste se dostal ke všem podkladům.“ Zřejmě jsem v té chvíli bezděčně přikývl, a ona to pak brala jako dané slovo. Nebylo cesty nazpět. A cesta kupředu, mohu-li znovu použít přirovnání, věru nebyla snadná. Vyšetřovací a soudní spisy měly několik se stránek, setkání s lidmi okolo Olgy, od její sestry přes přítele, kolegyně, milenky i spolubydlící, byla dost často bolestná. Případ Olgy nebyl jen selháním nezdravého jedince, ale celé společnosti, všech jejích institucí. Nebylo náhodou, že při křtu dokončené knihy v pražském knihkupectví, které se nachází přímo na místě té tragédie, vykřikl jeden z účastníku: „Měli pověsit spíš toho psychiatra, který ji vyhodil z ordinace, když žádala o pomoc!“ Nevšední tu byla také vstřícná spolupráce s mladými filmaři, vlastně Olžinými vrstevníky, kteří podle mého námětu připravovali film Já, Olga Hepnarová, který byl pak leckde ve světě oceněn. Hepnarová není jen příběh o selhání jedince, ale i společnosti.

Osobně jste zažil ještě dobu, kdy literaturu faktu u nás psali Miroslav Ivanov, Miloslav Moulis a Karel Richter. Patřili tito skvělí spisovatelé mezi vaše vzory?
Samozřejmě. A byli to navíc mí dobří přátelé. Se všemi třemi jsem se podílel na některých společných námětech a publikacích. A také jsme všichni v době převratného a nové obzory otevírajícího rozhraní osmdesátých a devadesátých let minulého století stáli u zrodu Klubu autorů literatury faktu (KALF), který toho mnoho dokázal a působí dodnes. Ale to už je spíš téma na samostatný rozhovor.

V psaní neustále pokračujete i ve svém pokročilém věku, a abyste se náhodou nenudil, tak jste se ještě pustil do vydávání knížek. Jak to všechno zvládáte?
Jak to zvládám? Jednoduchá odpověď: prostě mě to baví. A pokročilý věk? Jak ho definujete? Znám například několik pětapadesátiletých starců. Také s nakladatelstvím MarieTum je to trochu jinak. Založila je v roce 2007 moje manželka Marie Tůmová, vytvořila kolem něho velmi přátelský kruh autorů a tvůrčích spolupracovníků, spíš tedy většinově spolupracovnic, a po její smrti v roce 2018 prostě jen pokračuji, protože by to bylo její přání a předtím jsem jí po celou tu dobu tak trochu koukal pod prsty a drobně pomáhal, takže ani s administrativou kolem tohoto podnikání nemám větší problémy. O tom, jak dlouho to budu ještě zvládat, nijak neuvažuji, o tom rozhodne to, čemu se zevšeobecněle říká osud.

Občas jste se v průběhu let k některým tématům znovu a znovu vracel. Proč?
Historie nikdy nemá uzavřený tvar. Proto u žádného z námětů, jimž jsem se kdy věnoval, neumím udělat jakousi tlustou čáru. Stále se mi daří dění doplňovat o nová fakta či pohledy. A také mám občas štěstí, že se mi cosi takového samo od sebe připlete do cesty.

Na čem v současné době pracujete?
Právě dokončuji v žánru investigativní literatury faktu nesmírně dramatický a dějově vrstevnatý příběh, od jehož tragického vyvrcholení uplyne letos devadesát let. Víc toho zatím říkat nechci. Nejen ženy, ale i muži mají tu a tam rádi svá tajemství.

Marcela Kohoutová pro portál i60

Život zasvěcený hledání pravdy

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více