Vztah s žárlivcem přináší často trápení po celý život. Nezmizí ani ve stáří

Žárlivost se na začátku vztahu může jevit jako projev lásky, zájmu, vášně. Může být příjemná. Časem zpravidla začne vadit. A když je výrazná i ve vyšším věku, dovede lézt pořádně na nervy.

Hlavní zásada, kterou by si všichni, kteří žijí s žárlivcem a žárlivkou měli pamatovat, zní – ono to časem nepřejde. Opravdu nepřejde. Kdo je žárlivý v mládí, bude i ve stáří. Většina psychologů se shoduje v tom, že vlastnosti, které máme celý život, se s přibývajícími léty zvýrazňují. Žárlivost ve stáří přináší bizarní a úsměvné situace.

„Já už nevím, co s tátou dělat, on se úplně pomátl,“ oznámila nedávno sedmašedesátiletá Jana svým synům. Vylíčila jim, jaké peklo prožívá od chvíle, kdy odešla do penze. A požádala je, aby svému otci domluvili a přesvědčili ho, že opravdu nemá milence.

„Je to směšné, ale muž si opravdu vzal do hlavy, že někoho mám. Zpočátku mi to přišlo milé, pak jsem se tomu smála, ale teď mě to štve,“ říká Jana. S kamarádkou se dohodla, že jakmile obě odejdou do důchodu, budou si dopřávat to, na co dříve neměly čas. „Náš plán byl jasný. Přihlásily jsme se obě do angličtiny, kterou máme mizernou. Jednou týdně chodíme na jógu. A občas nějaké divadlo. Manžel byl zvyklý, že jsem z práce unavená došla domů a svalila se u televize. No jo, jenže teď večer unavená nejsem, když dlouho spím a jsem dopoledne doma a nemíním poslední roky života, kdy jsem jakžtakž v kondici, marnit u televize jako on,“ vysvětluje.

Zjistila, že ji její muž dokonce sledoval, aby si ověřil, že opravdu šla na jógu. Známí jí řekli, že ho viděli u divadla, když se s nimi vracela domů. Prý uskočil za roh a pak zmizel, když se na něj podívali.

Synům přiznal, že Janu chtěl sledovat. „Není normální, aby se pořád někde toulala. Nejsem blázen, aby si na stará kolena nechal nasazovat parohy,“ řekl jim.

Celá ta situace se rodině jeví úsměvná a synové říkají Janě, že má být ráda. „Táta si tě hlídá, má tě pořád rád,“ tvrdí. Jenže ona je zoufalá. Pokaždé, když se někam chystá nebo přijde domů, čelí jeho narážkám, urážkám, ublíženým pohledům. „Nikdy by mě nenapadlo, že se manžel bude chovat tak dětinsky. Se mnou nikam chodit nechce. Když jdu s kamarádkou nebo s přáteli, zuří a podezírá mě. Žárlil vždycky, kdysi dávno jsem více tančila s šéfem na plese a pak mi dal doma facku. Bylo více scén. Ale brala jsem to, že jsme mladí, že žárlení je projev lásky. Ale teď, na prahu sedmdesátky? To je přece trapné,“ tvrdí Jana.

Karin Andersenová z Chicagské univerzity napsala na téma žárlivost řadu prací a několik knih. Uvádí v nich: „Z hlediska evoluční psychologie je žárlivost vysoce žádoucí. Slouží jako jistý strážce vztahu a navzájem posiluje partnery, aby svou rodinu drželi pohromadě.“

S tímto názorem však zpravidla nesouhlasí lidé, kteří s nějakým silným žárlivcem či žárlivkou žijí.

„Dříve mi lichotilo, že si mě manželka hlídala. Bral jsem to tak, že jsem pro ni významný, že beze mě nemůže být,“ vypráví šedesátiletý Martin. V poslední době ho ovšem žena hlídá tak, až se kvůli tomu začali hádat. „Začala se podceňovat, hodně přibrala, pořád kritizuje jiné ženy a má pocit, že každá, která je mladší, štíhlejší a nezadaná, má snahu odloudit vdaným ženám partnery. Začíná to být otravné. Nedávno jsem vzal z nádraží do auta dceru od sousedů a manželka mi kvůli tomu udělala scénu. Ta dcera sousedů má něco přes třicet a bere mě jen jako kamaráda svého táty, zná mě od svého dětství. Ovšem manželka učinila závěr, že se mě snaží sbalit, protože je samoživitelka a potřebuje sponzora,“ říká.

Lidé, kteří se doma setkávají s žárlivostí a svěří se s tím přátelům, často slyší věty typu: Buď ráda, že má o tebe stále zájem. To je projev lásky. To je pěkné po tolika letech manželství.

Jenže žárlivost má mnoho podob. Může být na místě, pokud má člověk pocit, že ho partner či partnerka skutečně podvádí. Může být ale také naprosto směšná a zbytečná, pokud někdo dovede ztropit scénu pokaždé, když se partner či partnerka dá s někým do řeči, na někoho se usměje.

„Žárlení je negativní emoční stav, který vzniká z obav ze ztráty lásky a pozornosti. Člověk, který žárlí, prožívá úzkost, obavy, že přijde o někoho, ke komu je emočně připoután,“ popsala žárlivost psycholožka Jana Šmolková.

Psychologové se shodují, že velmi často jde o lidi, kteří nejsou vnitřně silní a vyrovnaní. Nedokážou si připustit možnost, že každý vztah může jednou skončit, že se vazby mezi partnery vyvíjejí a proměňují. A ti, kteří jsou žárliví tak, až dokážou být agresivní, jsou mnohdy citově labilní a mají pocit, že pro partnera nejsou dost dobří. Ale za žádnou cenu by to nepřiznali.

Vztahů, které rozežírá žárlivost, je víc než se zdá. Zpravidla se totiž žárlivé scény odehrávají doma, beze svědků, v soukromí. Mimořádně žárliví jedinci sice dovedou udělat i pěknou hysterickou scénu na veřejnosti, ale většinou si ji lidé nechávají na doma.

Kdo s někým, kdo žárlivost nedovede zvládat v únosných mezí, žije řadu let, měl by se připravit na to, že s přibývajícími roky z jeho života nezmizí. Správný žárlivec totiž dovede svůj protějšek pěkně potýrat klidně i v sedmdesáti.

Vztah s žárlivcem přináší často trápení po celý život. Nezmizí ani ve stáří

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více