Když vnouče nekomunikuje. Ne, není to chyba prarodičů

Těšíte se, až přijedou vnoučata. Jenže najednou se chovají jinak než dříve. Nemazlí se, nesmějí se. Mlčí. Zdá se, jako by je návštěva vůbec nebavila a raději byli jinde.

Děti ve školním věku nebo mládež v pubertě dovedou pořádně zamotat rodinnými vztahy. Problém nastává, když v nich prarodiče stále vidí roztomilá děťátka a podle toho s nimi zacházejí. Stává se to v případech, kdy se s nimi nevídají často a průběžně. Pak taková návštěva po čase může překvapit.

„Adámka jsem neviděla půl roku. Když přijel, bylo to jako by ho někdo vyměnil,“ říká osmašedesátiletá Blanka z Ostravy, jejíž syn s rodinou žije v Praze. Občas jezdí ona tam, občas oni za ní. „Když byl Adámek malý, jezdil často, brala jsem ho na chatu do Beskyd, býval tam někdy celé prázdniny. Je mi jasné, že třináctiletý kluk už nebude sedět s babičkou na chatě, ale to jak se změnil, mi vyrazilo dech. Moje chyba byla, že jsem mu na nádraží řekla Adámku. Zatvářil se, jako bych mu naservírovala ropuchu. Když jsem ho chtěla obejmout, ucuknul. Přitom ještě loni na podzim jsme se objali při loučení normálně. Nejhorší je, že za tři dny, co byl u mě, prakticky nepromluvil. Místo odpovědí na otázky jen mručí, odsekává. Když jsem telefonovala synovi, že něco není v pořádku, smál se a říkal, že mám jen co do činění s puberťákem. Prý ať si zvyknu, že to už není ten malý rozesmátý Adámek,“ vypráví.

Podobnou zkušenost má i jednašedesátiletý Petr se svou sedmiletou vnučkou. „Kouká do tabletu, nemluví. Měří si mě podmračeným pohledem. Prostě se mnou nekomunikuje,“ tvrdí.

A do třetice zkušenost šedesátileté Dany: „Vnučka má šest let, má jí do školy, ale s nikým nemluví. Na cokoli se jí zeptám, řekne jen jo nebo ne. Snacha se urazila, když jsem jí řekla, že by s ní měla jít k dětskému psychologovi. Tvrdí, že se stydí přede mnou, před lidmi, na které není zvyklá. Mě to mrzí, protože bych s vnučkou chtěla mít hezký vztah, ale nevím, co mám dělat.“

Může jít o případy, kdy dospělí neumí s dětmi navázat kontakt, nerozumí jejich světu, protože s nimi nejsou v každodenním kontaktu. Nicméně psychologové a odborníci na dětské chování se shodují v tvrzení, že téměř každé dítě si někdy projde obdobím nemluvnosti. Některé na krátkou dobu, některé naopak na dlouho. Ale hlavně se nejedná o problém mezi vnuky a prarodiči, protože úplně stejně se mnohdy tyto nemluvné děti chovají i k rodičům, k dalším dospělým, ale i ke svým vrstevníkům. Některé je nemluvné v pěti letech, některé ve dvanácti, ale zpravidla nějaké takové období mlčenlivosti prožije každé. Někdy je za ním stydlivost, uzavřenost a nejistota, někdy naopak spíše vzpurnost a vzdor.

„Naučit děti, aby s námi komunikovaly, je stejně obtížné, jako jim vštípit, jak bezpečně přecházet křižovatku, jak se slušně a hezky chovat ke kamarádům, koho a jak pozdravit a podobně. A přitom všem ještě musíme používat jazyk, kterém u malé dítě rozumí. Jakmile se potomek ocitne v první třídě, stává se vzájemná komunikace nutností. Je třeba se dozvědět, co se ve škole odehrávalo, zkrátka být v obraze. Jak to ale zařídit, aby odpovědi na otázky nebyly pouze jednoslovné? Hraniční nitka mezi tím, kdy projevujeme až protivný zájem a tím, kdy nás něco skutečně zajímá, je velmi tenká a proto je třeba postupovat empaticky, opatrně a uvážlivě,“ říká Štěpánka Štrougalová, která vede dětské centru Juklík a sama je mámou čtyř dětí.

„Některé stále se opakující otázky děti právem otravují. Zkusme se vyhnout třeba těmto: Jaké to bylo? Jaké máš známky? Co jsi měl k obědu? Co je ve škole nového? Mnohem lépe na malé školáky působí konkrétně položené otázky, kdy se budou cítit důležitě, že můžou samy něco vypravovat. Například: Bylo dnes ve škole něco vtipného? Máš nějakou zajímavou příhodu? A pokud se dítě rozpovídá, buďte trpěliví a poslechněte si příběh až do konce, i když máte málo času a vypráví velmi rozvláčně. Odměnou vám bude důvěra dítěte, které zjistí, že vás jeho zážitky a postřehy opravdu zajímají,“ doporučuje.

Metod, jak rozmluvit dítě, existuje hodně. Za nešťastné jsou v nich zpravidla označovány situace, kdy dítě něco říká a dotyčný mu srazí sebevědomí například slovem – nepřeháněj.

Protože častým problémem je, že dospělí si sice stěžují, že s nimi děti nekomunikují, ale když jim něco začnou vyprávět, zdá se jim to pak nepodstatné, směšné, nemají čas je vyslechnout.

„Moje máma se diví, že s ní vnučka nemluví, ale když jí Anička něco začala vyprávět, ona se klidně zvedla a šla mezitím sklízet nádobí ze stolu a umývat ho. No já se Aničce nedivím, že při další návštěvě byla trochu uražená a neměla chuť s babičkou mluvit. Jenže když jsem to mámě řekla, odpověděla, že my teď s dětmi moc naděláme, že Anička je prostě nezvykle zamlklá. Dokonce použila slovní spojení – nelíbí se jí u nás, nejsme jí dost dobří, protože jsi ji rozmazlila,“ říká čtyřicetiletá Tereza.

Mlčící vnouče svým mlčením může něco vyjadřovat. Třeba je to jeho momentální postoj k celému světu, ale třeba jde jen o postoj právě k prarodičům, ke kterým z nějakého důvodu nemá blízký vztah. Každopádně jde často o situaci, která přejde tak rychle, jako se objevila. A z Adámků a z Aniček se opět stanou milé komunikující bytosti.

Když vnouče nekomunikuje. Ne, není to chyba prarodičů

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více