Óda na šalše a jíchy

Jsem postižená. Ulítávám nejen na pikantnich historických příbězích a záhadách, ale často i na exotickém vaření. Mnohdy až tak extravagantním, že bývám postrachem.

Kuchyňský adrenalin je u nás častý. Ale u přátel jsem se proslavila - říkají, že se u nás nikdy chuťově nenudí. Jó, jak dí klasik, když se nepochválím sama, nikdo to za mě neudělá...

Rozhodla jsem se jít proti proudu. Přestaňte se zdravou stravou, nechte keto diet a zbavte se i profláknutých krabiček. A saláty? Taky nuda.

Dejte si ŠALŠI! Nabízím jeden z posledních objevů své šílené kuchařské mysli. Když jsme byli na našich historických územích vždycky virtuozové na omáčky, kam se tyhle tradice poděly? Od středověku se tu vědělo, že bez šalše není hodokvasu. A kuchař, který neměl na šalše buňky, byl rázem odepsaný. Pokud ho nespokojený pán nenechal zamordovat hned, většinou se musel onen nešika spasit útěkem na jiné panství. A šalše se hbitě doučit.

Proč zrovna omáčky? Ve středověku se jedlo hlavně pečené nebo vařené maso. Koření bylo vzácné, tudíž drahé. Proto frčely speciální sósy, kterým se také říkalo jíchy. Teď mluvím hlavně o strávnících z horních deseti tisíc. Hradní čeládka, ta si pečeně moc neužila. Z masa dostávala jenom hovězí dršťky, osrdí nebo hlavy. A v podhradí byla gurmánská realita ještě tristnější. Jedly se hlavně polévky, kroupy, hrách, zelí, kaše, chléb a placky všeho druhu. Brambory byly stále v nedohlednu...

Jícha nebo šalše? V podstatě totéž. Záleží na barvě a ingrediencích. Na panských dvorech a šlechtických sídlech se podávala hlavně pečeně všeho druhu, ryby či zvěřina. A drůbež. A taky asi všechno, co lítalo nebo běhalo kolem. Jako například donedávna považovaný za vyhynulého (snědeného v průběhu staletí?) drop velký. Nebo labutě. V historickém románu Ranhojič Noaha Gordona je vcelku sofistikovaný návod. Kdyby vás náhodou přepadly chutě, tak bacha - labutí maso je suché, chce to hodně špeku!

Nemusíme pro svědectví až tak hluboko do historie. Kníže Schwarzenberg v jednom rozhovoru vyprávěl o nedostatku masa v jejich domácnosti za 2. světové války. Maminka tehdy zapátrala v knihovně a našla kuchařku ze 17. století. Poté se začali ze zámecké zahrady nenápadně ztrácet pávi...

Ale zpět do středověku a potažmo i novověku. Běžné byly i vývary z vran (po přečtení Babičky toužím ochutnat už od dětství) nebo nadívaní slavíci či skřivani. O kvíčalách ani nemluvím. Onehdy jsem v parku takového obézního drozda zahlédla a už jsem ho viděla na středověkém minipekáči ...

Jak tak koukám, nějak moc jsem se rozpovídala, jak je, ostatně, mým zvykem. Ach jo... K receptům se tedy dostaneme až příště. Máte se na co těšit!