Dopis akademickému malíři Vladimíru Komárkovi

Drahý Mistře,
chtěla bych Vám napsat, že ačkoliv byly Vaše klidné duchovní obrazy protipólem všeho, co jsem obdivovala jako pubertální, nesmiřitelný jedinec, přesto jsem propadla Vašemu kouzlu a měla Vás ráda. Pamatuji si Vás jako laskavého člověka se svérázným smyslem pro humor.

Tvrdil jste, že „život se skládá z větších či menších nepříjemností, hustě na sebe navazujících.“ No, není to geniální? Vaše hlášky by se měly tesat do kamene. V poslední době, zejména když mě navštíví moje velká rodina, uvažuji o tom, zda bych si neměla také, stejně jako Vy, vedle vchodu do domu umístit tabulku s výstižným nápisem: „Jen krátká návštěva potěší.“ Vaši knihu, Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu, opatruji od roku 1980 jako oko v hlavě a mám i její rozšířené vydání z roku 2001. Jsem hrdá, že jsem Vás mohla poznat osobně, a proto mi dovolte, abych o Vás napsala něco víc i pro ty, kteří takové štěstí jako já neměli. Abych Vás mohla pořádně představit, budu Vás i hojně citovat. To snad ani jinak nejde.

„Pojednání“ jako brožura s věnováním, 1980 a její knižní vydání, 2001

Akademický malíř, grafik, pedagog, spisovatel, bavič a především, v tom nejlepším slova smyslu, lidový člověk, to byl Vladimír Komárek (1928 – 2002). Za svého života měl 130 samostatných výstav nejen u nás, ale i v dalších státech Evropy mimo Albánie. Je zastoupen ve většině našich galerií. Na svém kontě má též řadu ilustrovaných knih, bibliografií a exlibris. Pojďme se společně vydat po jeho stopách.

„Vážení čtenářové. Přijměte ode mne srdečný pozdrav a stálou vzpomínku. Co stále děláte? Já píšu paměti…Je důležité, aby lidi věděli, co jsme zažili, když jsme žili. Musí po nás něco zůstat. Kvůli tomu stavěli v Egyptě pyramidy. A protože nám se nechce nosit kamení na hromadu, tak píšeme paměti…“ a tak už přátelé alespoň víte, proč píšu i já. Jsem prostě líná.

Vladimír Komárek se narodil v Pojizeří, poblíž Semil. Jeho otec František byl legionář, který po návratu z první světové války vstoupil k četnictvu. Krátce po narození syna byl převelen na Slovensko, kam se přestěhoval i s rodinou. V roce 1939 ale na Slovensku začaly pod vlivem fašismu židovské pogromy a nacionalistické nepokoje a rodina se musela přestěhovat zpátky do Čech - na Semilsko do Nedvězí. Vše, co měli, vezli na voze strýčka Vincka. Jen tatínek jel vlakem, kterým převážel včely a starou ložnici. Přestěhováním Vladimír přišel o své kamarády na Slovensku a v Čechách žádné neměl. Stal se z něho samotář, ale prý mu to vyhovovalo. Po ukončení měšťanky v roce 1943 z něj tatínek chtěl mít strojního zámečníka, ale to mu neprošlo, proto syna poslal, aby se vyučil zahradníkem. I tato snaha po několika měsících ztroskotala. Vladimír chtěl malovat. Své plány však musel odložit, protože ke konci války neunikl totálnímu nasazení.

„…Ale abych začal o sobě. Já se dal na umění proto, že jsem se na nic jinýho nehodil. Táta mi to velice rozmlouval…Na to, aby se člověk v umění mohl proslavit, na to musí bejt především dlouho živej, aby si za tím mohl chodit. Spoléhat na druhý je nejisté. Každej by chtěl bejt van Gogh, ale ucho, aby si za něj uříz někdo jinej. A sochař Lauda říkal, že ve dvaceti může bejt umělcem každej trouba, ale vydržet bejt umělcem v šedesáti! Člověk taky nemůže chtít, aby se ty jeho věci líbily všem lidem. Žádnej malíř nemůže malovat pro všechny. Pro všechny může malovat akorát komunál…“

Portrét Vladimíra Komárka, foto Václav Novák, 1995

Cestu k umělecké dráze Komárkovi otevřela sklářská škola v Železném Brodě, kterou opustil velice brzy, protože byl v roce 1946 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Asi po dvou letech pak nastoupil na UMPRUM do ateliéru profesora Štipla, který doufal, že z Komárka přece jenom skláře vychová. Vladimírovou absolventskou prací v roce 1954 byl tavený skleněný reliéf, ale sklářem se stát stejně nechtěl. Láska k malování ho totiž nikdy neopustila. Během studia se proto výtvarně vzdělával potají, a maloval „za školou“, „…já o sobě říkám, že jsem nejdéle študovanej samouk…“

„V roce 1954 škola skončila a já šel domů. V Praze jsem se necítil. Přitom odstěhovat se z Prahy, znamenalo uměleckou sebevraždu. Dělal jsem promítače, šoféra a ředitele Domu osvěty. Čím jsem byl, byl jsem nerad. Na volnou nohu jsem šel jako šedesátiletý. A teď jsem důchodce, podnikatel, výroba ručně malovaných obrazů…“

05-vladimir-komarek-4.5.2000-foto-archiv-a.velkove-1.jpg 06-vladimir-komarek-venovani-4.5.2000-foto-a.velkova-1.jpg

Na krátké návštěvě u Mistra v ateliéru v Nedvězí a trochu nadnesené věnování, 4. května 2000, foto rodinný archiv Aleny Velkové

Po škole, v letech 1955-57, musel Vladimír nastoupit na vojnu, během níž se oženil se svou ženou Růženou, se kterou měl dva syny.

07-vladimir-komarek-zamek-hlubos-vernisaz-31.5.2003-zena-ruzena-s-rodinou-foto-velkova-1.jpg 08-vladimir-komarek-zamek-hlubos-vernisaz-31.5.2003-foto-velkova-1.jpg

Komárkova žena Růžena s rodinou a mým tatínkem - vernisáž výstavy, kterou jsme uspořádali v galerii na zámku Hluboš k prvnímu výročí Vladimírova úmrtí (31. května 2003 - 30. července 2003). Vedle je zápis do pamětní knihy. Foto Alena Velková

Vladimír Komárek se stal i členem spolku Hollar, protože neodmyslitelnou součástí jeho tvorby byla také grafika - dřevoryty a zejména technika suché jehly.

09-vladimir-komarek-grafika-drevoryt-foto-a.velkova.jpg 10-vladimir-komarek-sucha-jehla-prefoceno-z-jeho-knihy-slusne-i-neslusne-2004.jpg

Dřevoryt - foto Alena Velková, Suchá jehla – přefoceno z knihy Vladimír Komárek - Slušně i neslušně

Pro obrazy Vladimíra Komárka jsou charakteristické biblické motivy, ale maloval i krajiny a zátiší, v nichž se často objevovaly např. židle a stoly. Žebříky využíval jako symboly cesty do nebe a ptáci představovali spojení mezi nebem a zemí. Jeho postavy nemají konkrétní rysy. Jsou zvýrazněny převážně očima, aby byla zdůrazněna duše. Barvy používal spíše jemné, jako je světle zelená, růžová, bílá, šedá, někdy najdeme i tvrdší tmavě zelenou, hnědou či fialovou. Něžné obrazy tak ostře kontrastovaly s jeho statnou postavou. Jednou jsem slyšela, jak vyprávěl, že mu bylo vytýkáno, že všechno maluje na osu. Takže se pokoušel kompozici změnit, ale obraz přemalovával tak dlouho, až byl nakonec zase vycentrovaný na střed.

„…Vždycky jsem se snažil, aby moje obrazy byly čitelné a srozumitelné. Chci malovat kousek krásy v současném kultu ošklivosti. Krásy, za kterou se většina umělců dneska stydí. Nechci malovat střeva současného krvelačného světa. Nechci šokovat, abych na sebe upozornil. Maluju pro bezbranné lidi s citlivou duší…“

Vladimír Komárek 1990 a 1986, foto Alena Velková

V roce 1996 se Vladimír, společně se svým přítelem malířem Josefem Jírou, podílel na vytvoření oltáře pro kapli sv. Vavřince na Malé Skále. (Kapli je možno navštívit po telefonické dohodě). „Maluju oltáře útěchy. Touhu po smíření. Vono totiž není co objevovat. Jen chvíli postát, než přijde konec.“

13-20200701-vladimir-komarek-mala-skala-oltar-v-kapli-foto-velkova.jpg 14-20200701-mala-skala-oltar-josef-jira-foto-velkova.jpg

Kaple sv. Vavřince: Vladimír Komárek (otevřený oltář), Josef Jíra (zavřený oltář), foto Alena Velková, 1. července 2020

Vrchol Komárkovy tvorby představuje čtrnáct zastavení Křížové cesty, kterou poskytl, těsně před svou smrtí v roce 2002, do kostela sv. Petra a Pavla v Konecchlumí na Jičínsku.

15-pohlednice-konecchlumi-kostel-vladimir-komarek-krizova-cesta-7.6.2004.jpg

Pohlednice zakoupená v kostele sv. Petra a Pavla v Konecchlumí, červenec 2020, archiv Aleny Velkové

„Obrazy jsou sami sobě rámem. Je to zajímavé, a navíc kopírují klenbu kostela a tvar oltáře," vyprávěla průvodkyně, která nám, po předchozí domluvě, kostel otevřela. Také se zmínila o tom, že nejprve byla vesnice rozdělena na dva tábory: na zastánce a na odpůrce Křížové cesty. Postupem času jsou už na toto dílo hrdí všichni. Protože Konecchlumí, které by jinak nikdo neznal, navštěvují turisté nejen z celé republiky, ale i z ciziny.

16-vladimir-komarek-konecchlumi-krizova-cesta-louceni-s-matkou-a-jeruzalemske-zeny-foto-v.wildova.jpg

Křížová cesta zastavení IV – Loučení s matkou a zastavení V – Jeruzalemské ženy, foto Vladislava Wildová

Konecchlumí, boční oltář, Zvěstování, foto Vladislava Wildová

„…Biblické motivy maluju často. Rozesmál jsem se, když mi jeden chrudimský návštěvník položil otázku, jestli to dělám proto, abych to měl na věčnosti vyžehlený. Bože, kam by mohla sahat česká snaha o zkorumpování – i na nebesa? Tak jsem si představil, jak mi u nebeský brány svatý Petr řekne: Tak voni jsou ten Komárek, co maloval tu Křížovou cestu? Pro nich mám támhleten čerstvě vycpanej mrak a mají to s extra koupelnou i se záchodem.“

Mistře, doufám, že Vám to tam nahoře vyšlo.

Vaše Alena

Úvodní foto:

Na návštěvě u Komárků v Nedvězí, 13. května 1992, foto rodinný archiv Aleny Velkové

Fotografie:

Alena Velková a rodinný archiv

Václav Novák

Vladislava Wildová (moje fotografie z návštěvy Konecchlumí jsem ztratila)

Vladimír Komárek, Slušně i neslušně, nakladatelství Erika s.r.o., 2004

Zdroje:

Vladimír Komárek, Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu, Tiskárna JDS Praha, dotisk 2001

Vladimír Komárek, Slušně i neslušně, nakladatelství Erika s.r.o., 2004