Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé zkušenosti. Dokonce jsem se ocitla v hledáčku policie tajné, a byla několikrát předvolaná k výslechu.
Aniž bych věděla, že volím tu nejlepší obranu, odmítala jsem podepsat byť jen papír, že jsem se dostavila a všem jsem o mých výsleších vyprávěla. To je ovšem jiný příběh, než ten, který zde hodlám vyprávět.
Stalo se to na konci divokých devadesátkek, kdy můj syn Jakub objevil kouzlo skejtu, a bez něj prakticky nebyl po řadu let spatřen.
Jednoho květnového nedělního dopoledne jsme si vyšli na procházku po nábřeží; já, můj bývalý manžel, náš syn Jakub a jeho skejt. Kuba byl šikovný skejťák a předváděl nám, co všechno umí, a my se loudali za ním. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme viděli, jak skejt obloukem zdolává zábradlí kolem nábřeží a mizí v kalných vodách jarní Vltavy. Zrychlili jsme a za chvilku stáli vedle Kuby, opírajícího se o zábradlí. Skejt kupodivu neplaval, nebylo po něm památky…
Šli jsme od místa neštěstí smutní a Kuba zoufalý. Doma si jen zul boty, šel do pokoje a vlezl si do postele. Přikryl se peřinou a odmítl vylézt. Starší dcera Terezka se nejdřív divila, co se stalo, ale když jsme jí to vyprávěli, vlezla si ke Kubovi, objala ho a spolu tak hodlali strávit zbytek neděle.
Skejt byl pro desetiletého Kubu tehdy vším, byl prostě součástí jeho osobnosti. Navíc mi manžel u kafe prozradil, že ten skejt stál šest tisíc, což byla pro náš rodinný rozpočet vysoká částka. Bylo mi Kuby moc líto a přemýšlela jsem, jak situaci vyřešit. Jasně, koupit nový skejt, což bychom stejně udělali, i kdybychom měli do výplaty jíst jen topinky. Mě ale napadlo něco jiného. Vzpomněla jsem si, co jsem před pár dny četla v novinách. Článek o poříční policii! Našla jsem noviny i článek, a vida! Byla tam i adresa, kde má poříční policie v Praze svoje stanoviště.
Nedělní oběd jsme vynechali a vyrazili hledat poříční policii. Jeli jsme autem, protože tehdejší služebna byla dost daleko od centra, kde jsme bydleli.
Manžel byl skeptický, byla neděle, jednalo se jen o skejt a ne o zlatý náramek, jako v článku, ale já jsem se upnula na myšlenku, že policie je konečně od toho, aby pomáhala.
Poříční policie měla kancelář v malé stavební buňce. Zaklepali jsme, opatrně vešli a zdvořile pozdravili. Hned za dveřmi byly misky, jedna s vodou, druhá s kousky masa. Budou hodní, pomyslela jsem si, mají tady zvířátko.
Za stolem ve stísněném a velmi skromně zařízeném prostoru seděli dva muži v civilu. Jeden z nich vyskočil, honem popadl misky a schoval je.
„Proč ty misky schováváte? Nám nevadí,“ řekla jsem.
„My se lekli, že jde šéf, my tady vevnitř nesmíme mít našeho Mikeše,“ vysvětlil mi policista a ukázal na druhého muže, na jehož klíně spal krásný mourovatý kocourek.
Vysvětili jsme, proč jsme přišli, a oba muži se zaradovali.
„Super, najdeme ti skejta, neboj,“ řekl Kubovi ten mladší.
Cestou na nábřeží jsme se dozvěděli, že jsou vděční za každý výjezd k něčemu jinému, než k utonulému. Mladší muž měl na sobě potápěčský oblek.
„Ten oblek mám už dvacet let, je ze Švédska a je mnohem kvalitnější, než ty, co normálně fasujeme, jen už dvacet let nesmím přibrat ani deko, jím akorát saláty a jabka,“ smál se.
Nábřeží Vltavy je dlouhé, předlouhé. Byli jsme přesvědčeni, že určíme přesné místo, kde skejt zmizel. Potápěč hledal, leč marně. Ačkoliv bylo jaro, na nábřeží byla zima a voda jako žiletky. Dvě hodiny, tři hodiny, a nic.
Byli jsme nešťastní nejen my, ale i policisté.
„Víte, co,“ navrhl nám ten starší, když se mladší policista soukal z obleku, „my ten dnešní výjezd nezapíšeme. Tady máte telefon na našeho vedoucího, zítra je pondělí, to bude v práci. Zavoláte mu a nahlásíte případ. My sem znovu vyjedeme a budeme hledat oficiálně. Sejdeme se tady. Ale nesmíte zanic dát najevo, že se známe!“
Moc jsme se omlouvali a děkovali, ale všichni jsme byli dost skeptičtí, že se skejt vůbec kdy najde.
„Najde!“ pravil rázně potápěč, „vždycky jsem všechno našel. Ale vy máte úkol! Celou noc budete přemýšlet, kde skutečně se skejt utopil!“
V noci jsem si promítala film, jak jdeme po nábřeží, jak sledujeme Kubu…až mi to najednou k ránu došlo!! No jo! Viděla jsem přesně, kde se to stalo!
Nemohla jsem se dočkat, až budeme moct zavolat veliteli poříční stráže.
Sešli jsme se na nábřeží v poněkud rozšířené sestavě, protože pan velitel s sebou vzal i redaktora Večerní Prahy. Náš milý potápěč na nás potají mrkl a potopil se na mnou určeném místě, vzdáleném asi padesát metrů od toho původního. Potopil se, za tři minuty byl venku a nad hlavou třímal skejta!
Když se potápěč převlékal, strčila jsem do kufru auta balík s kafem, uherákem a bonboniérou. Za nic si to nechtěla milá poříční policie vzít, ale já jsem trvala na svém.
Druhý den jsem sedla a napsala na ředitelství policie děkovný a pochvalný dopis. Další den vyšel ve Večerní Praze článek o úspěšném výlovu, který končil slovy:
„…šťastná žena si nesla domů svoje prkénko.“ To se trochu dotklo Jakuba. Skejt přece není prkénko!! A je jeho!!!
Za týden mi přišlo do vlastních rukou rekomando od policie. Přinesla mi ho pošťačka a podezíravě si mě prohlížela. Když jsem psaní otevřela, ukázala jsem ho i jí. Bylo to poděkování policejního ředitele za moje děkovné psaní!
„Uf, to jsem se lekla,“ oddychla si paní pošťačka, „ jsem tu teprve chvíli, tak jsem se bála, že jste nějaká podezřelá osoba, když dostáváte takovou poštu.“
Je to už dávno…doufám, že má poříční policie důstojnější zázemí než tehdy, a že může mít vevnitř i svého Mikeše.
Dnes na skejtu jezdí moji vnuci, protože je to naučil strejda Jakub.
Pošlete odkaz na tento článek
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v malebném údolí - to jsou Repechy u Protivanova. A já se s ní seznámila už v…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do školy. Moje sedmiletá hlava očekávala přísun nějakého sečného předmětu a…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří, blázniví, ztřeštění a plni ideálů. Rok a půl společných výletů, návštěv výstav…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem náhody, ale jejich schopností, že je potkáte v pravý čas. Dnes jsem si…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později zjistila, vymýšlel si je a stejně tak i měnil lidem jména. Jenomže než…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem pobrukujete „Když jsem já byl tenkrát kluk…“ Já též. I když se občas vyskytl…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici, přespávala jsem u mamky. Trávily jsme společné večery, při kterých mamka vyprávěla…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých turistů v Praze. Za války spolu brázdili na kole a tandemu tehdejší…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do rodného kraje své maminky a tatínka, tedy naší babičky a dědečka. Babička se…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám – a přesto pro mne má sílu, neboť tohle je místo, kde stával náš dům.
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní jsou lidé narození v rovinách, jiní jsou horalé a jiný je ten, komu od…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v Muzeu MHD nebo je potkáváme jako atrakci pro turisty v historickém centru…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak mi aspoň vybral jiné efektní jméno, když mu ten jeho Kamil nevyšel. Proč…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok jezdili na prázdniny do Krkonoš, konkrétně do Herlíkovic, to je takový menší…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to zrovna nebylo, ale hezky barevně vyvedená kartička zve na oslavu narozenin.…
Ten dům stojí v Husově ulici, kousek pod náměstím a dnes vypadá trochu omšele. Stárne, stejně jako já, která se zde před mnoha lety…
Blízkých lidí, kteří v různých fázích času můj život pozitivně provázeli a ovlivňovali, bylo hodně. Někdo z nich pro mne znamenal víc,…
Když pozoruji své vnuky, ty do 13 let, tak si říkám, co všechno dokáže pochytit dětské ucho. A vzpomínám na své dětství v 50. a na začátku…
Hned v úvodu se přiznávám: žádné specifické nemám. Hezké a šťastné chvíle ano. A těch bylo a je spousta. Všechny se mi pak samovolně…
Můj tatínek miloval fotbal. Napjatě sledoval všechny přenosy v televizi, vášnivě fandil před obrazovkou a dost často si vyrazil přímo na…
Po letech vzpomínám na slova mého dědy, který tehdy slavil devadesátku v domově důchodců: „Pokud trefíš domů a dojdeš na záchod, tak se té…
Nejdřív to vypadalo, že můj život bude jedna dlouhá řada nesplněných přání. Pak jsem zjistila, že to bude jinak. Jako malá jsem si přála…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve vysokém věku. Jenže moji příbuzní z toho mají legraci. Nepodporují mě v mým…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na kterou jsem nebyla připravena. Sestra Míša odjela do Anglie, začaly…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát, protože nikdo z rodiny, široko daleko zpátky, se takového věku nedožil. Moje…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý perfektní. Obdivuje, jak se často scházíme, stále něco slavíme, jsme prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne. Modrá obloha bez mráčku předpovídala krásný letní den. Ještě chvíli ležet se…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před odchodem do práce nestihl, mohly jsme se sestrou a maminkou spolehlivě…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy Kníničské přehradě. Kozí Horka byla ke koupání a rekreaci u vody přímo ideální,…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první dovolená. Dva týdny.
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z kraje padesátých let. Byl to ten rok, jak v rádiu hlásili, že k nám začaly…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář Mládeže. Aby byla skutečně pro mladé, měli stanoven limit do 30 let věku.…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na pomoc lidem postiženým povodněmi, rozzlobily se. Syn řekl, že bych neměl…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o covidu, tak aniž bych chtěla jakkoli zlehčovat situaci, vynořila se mi z…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou vše dědili. Těmito slovy zdůvodnil manžel nápad, že majetek přepíšeme na…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku francouzského spisovatele Marcela Prousta. Následující jeho otázku jsem si už kdysi…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy se totiž předhánějí, která je zorganizuje lépe. K dokonalosti jim sloužím…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem vstoupila koncem studia na gymnáziu. Otázka, co dál, byla nabíledni. Nebyla…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí, snad bájným Ikarem počínaje, až teprve bratři Mongolfierové zabodovali…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky Repechy, a to v roce 1959.
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito. Tuto noc Ruda opět skoro nespal, Jan podle jeho naprosté ztrhanosti…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí malého městečka drogerii. Otec chodil vypomáhat zemědělcům, matka byla v…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit, že nic neumí, a že jsou v háji. Matka chodila po špičkách a nosila kafe a…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější chapi se v čekárně u zubaře stávají vyděšenými osobami a přemýšlejí, jestli by si…
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná proto, že na tom, co se stalo, už nic nezměním. Žiji plně v přítomnosti a…
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně starostí. S čím, komu udělat radost, jaký stromek si letos koupím, také…
Na Vánoce roku 2002 k nám do Kravař dorazilo, tak jako do ostatních míst naší republiky, Betlémské světlo. Přivezla jsem si ho do vánočně…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a potřebuje si dojet zítra ráno k doktorce do Úštěka. A akorát když přijeli,…
Vánoce jsou u nás období neshod a nepohody. Můj muž vyžaduje cukroví, řízek, salát, ale pak svátky stejně prospí na gauči u televize. Já…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním organizátorem vánočních svátků. Nesháníte na poslední chvíli ten největší…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou kariéru rozjetou na plný koule, já tu svoji teprve budovala.
Moje snacha všechno ví nejlépe a je mistryní v interpretaci toho, co četla na internetu. Léta jsem mlčela, protože jsem nechtěla být…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi spíš naše parta lyžařská. Taneční byly v sobotu a to my vyjížděli na Kubovku…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
-
Fotbalová tipovačka
-
Kvíz i60 - 18. týden
Stárnutí. Všichni se mu snažíme čelit, ale nikdo mu nezabrání. Víte, co se děje s tělem během…
- Foto dne