Karlova spanilá jízda

„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl to čas, který jsem mohl využít pro získávání praktických životních zkušeností. Už po prvních dvou týdnech školy v první třídě, jsem prohlašoval, že mě nebaví škola, ale život,“ čte z notesu Karel.

Pak se zamyslí, usměje se a říká, „Tak to je úvodní motto mého deníku z gymnazijní doby.“

„No tedy Karle, vidím, že jsi byl nadaný filozof a možná, že i básník. Proč jsi své nadání nerozvíjel?“ směje se Radek.

„Nějaký básnik a nebo filozof? Tak, to není nic pro mě. Já jsem vždycky věděl, že musím dělat něco, co pořádně vynáší, co mi zajistí bohatý život a svobodu,“ směje se Karel.

Mezitím už listuje ve svém deníku a při tom kroutí s úsměvem hlavou, čímž naznačuje, že se nestačí divit, co tam vše čte, „Tak tady, čtvrtek, šestého června. Dnes jsem zase letěl od tabule s koulí, co mi udělil ten blb Čamrda. Já nevím, k čemu mi ta celá fyzika bude, takové nesmysly mi v životě k ničemu nebudou a teď mě to drtí a já proti tomu nemohu nic dělat,“ dočte Karel s úsměvem a dodává „tenkrát to byl pro mě děs, ale teď se tomu rád zasměji.“

Karel obrátí list. „Sobota osmého června. Dnes jsme si vyjeli s klukama na Ostrý vrch. Byla to paráda, jen celý náš výlet zkazilo to, že na tom kopci byla zavřená hospoda. Nakonec jsme všechny piva dohnali dole u Kocoura. Po druhém pivu na mě přišel zase ten splín, ta zatracená fyzika, tři koule za sebou a vysvědčení tak blízko. Když jsem to klukům řekl, tak se mi smáli a Radek prohlásil, že ať si z toho nic nedělám, že on je má také, sice jen dvě, ale že to určitě oba nějak zvládneme.

Jiří, když se dosmál, tak nám řekl, že ať přijdeme zítra zase tady ke Kocourovi a že nám tu fyziku vysvětlí. Pak můžeme zajít za Čamrdou pro opravu. To se začal zase chechtat Ruda a celý rozesmátý vykřikoval, že to se nám asi těžko povede. Protože fyzika je hodně složitá a u Čamrdy nemáme šanci. On sice fyzice dobře rozumí, ale i jemu asi dá Čamrda trojku.“

„Jo, jo, to si vzpomínáme,“ přitakají horlivě Jiří a Radek.

„To byla akce,“ říká Radek „Máš to tam dále?“ a vyzývá Karla aby pokračoval.

Karel otočí list a začne se smát „Neděle devátého června. Byl jsem s Radkem a Jiřím u Kocoura. Po dvou pivech začalo doučování. Jiří tvrdil, že se dá předpokládat, co asi po nás bude Čamrda chtít. A tak se nám to snažil vysvětlit. Po pátém pivu mi bylo všechno jasné a podivoval jsem se, jak je ta fyzika jednoduchá. Jenom jsem litoval, že nemohu jít za Čamrdou hned. Radek byl ale stále zachmuřený, a že on si není zase tak jistý.“

Karel otočí list „Středa dvanáctého června. Tak dneska mi dal Čamrda čtvrtou kouli.

Nechápu jak se Radkovi povedla ta oprava za dvě. On mi pak řekl, že Čamrda po něm chtěl jen to, co mu řekl v té hospodě Jiří. Jinak z té fyziky neví vůbec nic.“

Všichni se smějí tak, že nemohou k tomu nic říct, a proto Karel čte dále, „Sobota patnáctého června. Byli jsme s klukama na přehradě. Byli jsme všichni v pohodě, protože jsme věděli, že už známky jsou vrženy, a že už se nemá cenu o nic snažit. Jaksi bylo, jaksi bude, hlavně ať je veselo. Nastala ta lehkost bytí, že už je zbytečné zatěžovat mysl něčím takovým zbytečným, jako je škola. Ta lehkost byla podpořena tím, že mi otec slíbil přímluvu u Čamrdy. Jen jsem mu musel slíbit, že se tu fyziku doučím... Jak je krásné, co slib všechno zmůže.“

Dočte Karel jen potichu, jako by jen sám pro sebe a hned lituje, že to vlastně přečetl.

Hned na to otočí list „neděle šestnáctého června. Byli jsme s klukama na přehradě. Pohoda, ta krásná lehká pohoda, bylo horko a tu pohodu jsme umocňovali pivem u plážového bufetu. A byla by trvalá pohoda, kdyby Radek odněkud nedotáhl k našemu stolu čtyři šťabajzny. Pak už jsme se nemohli domluvit, protože ty čtyři vkuse štěbetaly a hrozně se hihňaly.“

Karel listoval dále v deníku, když uviděl jednu stránku, tak čte, „pátek dvacátého osmého června. Po obřadním proslovu třídního Čamrdy, následoval akt předávání cen za celoroční dílo. Jelikož nikdo z přebírajících ceny neměl žádnou děkovnou řeč, kterou by tento akt zlehčil, či zesměšnil, proběhlo vše hladce a my jsme mohli celkem rychle otevřít ventil své radosti při chvatném opuštění školy.

Venku na schodech jsme se pak s klukama sešli a rozjásanými tvářemi jsme plánovali jak to oslavíme. Všichni jsme měli rozjařené úsměvy, až na jednoho a to byl Ruda. Ten jediný ještě stále nevěřícně hleděl do toho listu, který před chvilkou obdržel a po chvíli naštvaně říká, ten Čamrda to je ale debil, on mi dal z té fyziky čtyřku!

Radek se smál na celé kolo, tak to jsi měl přijít k doučování k Jiřímu jako my. My totiž s Karlem máme trojky. Načeš Ruda chvíli nic neříkal a pak se beze slova otočil a odešel pryč. My tři jsme se domluvili, že hned zítra vyrazíme na čundr.“

Karel otočí list „Sobota, dvacátého devátého června. Tak, jak jsme se domluvili, sešli jsme se ráno na nádraží. První jsme byli na nádraží jen já a Jiří. Za chvíli se objeví Ruda. Byli jsme rádi, že ho vidíme, ale čekali jsme spíše Radka. Ptali jsme se Rudy odkud se dozvěděl, že jedeme na čundr. Ruda se jen tajuplně usmíval a řekl, že má své informační kanály. Vlak přijel a tak jsme do něj nastoupili jen my tři. Stáli jsme ve vagonu u okna a vyhlíželi, zde ještě neuvidíme Radka.

Výpravčí přišel na nástupiště a v tom jsem uviděl Radka jak běží po nástupišti, batoh mu klimbal na zádech a kytaru v ruce. Okamžitě jsem vyběhnul ke dveřím, otevřel je a křičím na výpravčího, ještě jeden důležitý pasažér, na toho musíme počkat.

Pak jsme byli moc rádi, že zase všichni čtyři jedeme vstříc báječným dobrodružstvím a nicnedělání.“ Dočte Karel ze svého deníku a s úsměvem pokyvuje hlavou.

Radek se upřímně a zasněně usmívá, „na to velmi rád vzpomínám, to byl snad ten nejlepší náš štrek.“

Jiří přitaká „je to tak, pak přišel maturitní ročník a po maturitě jsme se už tak nějak rozešli, každý měl nějaký svůj cíl.“

Karel dopije pivo „Tak společnosti je čas vyrazit. Naše bývalé sličné spolužačky už netrpělivě vyhlíží své třídní idoly, nesmíme je nechat čekat.“

Pak zvedne ruku aby přivolal číšníka „hej, vrchni platíme a prosím vás přineste nám ještě před tím čtyři whisky.“

Jiří se udiveně podívá na Karla, „já jsem myslel, že pojedeme tvým autem, ty máš snad řidiče?“

Karel se zvesela směje „Jo, řidiče mám, ale ne tady, rád se také jednou projedu.“

Jiří chvíli váhá a než stačí něco říct, tak Ruda nervozně prohodí, „doufám, že tam nebude ten blb Čamrda. To bych se asi neudržel a něco mu, po nějakém tom panákovi, od plic řekl.“

Radek se s úsměvem otočí k Rudovi „Prosím tě, nech toho. Co bylo, tak bylo, teď už je to snad jedno. Nejvíc bys stejně na to doplatil sám, zkazil by jsi veselé setkání ostatním, ale hlavně sám sobě.“

Ruda se smutně zamyslí, „já vím tobě se to říká, ale já jsem té fyzice rozuměl nejlépe a dostal jsem čtyřku,“ a kroutí hlavou, že to nemůže pochopit a při tom se dívá do skleníčky s whiskou, „že vždycky ty sračky spadnou na mě,“ a hodí na ex do sebe obsah skleničky.

Karel zaplatil za celou společnost a všichni se zvedají k odchodu. Jiřímu to ale stále nedá.

„Ty Karle, ty chceš opravdu jet, když jsi pil?“

Karel se směje „No, ty jsi pil také, a udržovat pitný režim se přece musí ….., no né?“

Jiří kroutí hlavou „Ty nemáš strach, že ti vezmou papíry?“

Karel je stále v dobrém rozmaru „Ale Jiří, kdo se bojí nesmí na silnici, nebo se snad bojíš se mnou jet..., cha,cha.“

Jiří jen smutně přikývne „Máš asi pravdu Karle, to co se děje na našich silnicích je vlastně obraz naší společnosti. Silnější vyhrává a ty, jak jsem pochopil, jsi silný dost.“

Karel se směje a bere Jiřího za rameno, „já vím Jiří, ty jsi byl vždy chytrý a vše jsi správně pochopil.“

Všichni vyšli ven z restaurace a nastupují do Karlova přepychového off roadu.

Ruda, který se hbitě usadil na sedadlo vedle Karla, se rozhlíží po interiéru auta a uznale pokyvuje hlavou „No, řeknu ti Karle, je to paráda takový bourák, ten ti závidím, taky bych chtěl mít jednou takový.“

Karlovi zjevně dělá Rudův obdiv dobře, „to víš Rudo, nic není zadarmo, ale proč ne. Když se budeš více snažit, tak snad jednou budeš mít také takové fáro. Chce to jen mít cíl a v sobě nezdolnou touhu, která tě k tomu cíli, bez ohledu na kohokoliv a cokoliv, dostane. Musíš mít sílu a vůli být silný a za každou cenu vyhrávat.“

Radek, který sedí za Karlem se ironicky rozesměje „To víš Rudo žijeme ve společnosti, která je založená na zdravé konkurenční soutěži, která dovede k vítězství jen ty nejschopnější.“

To se už rozesměje na celé kolo Jiří „Jo, tak to je přesně ten kapitalismus s lidskou tváří, cha,cha...“

Karel se začne také smát, „jo, tak s tou zdravou konkurenční soutěži, můžeš zvítězit tak akorát nad sedmihlavým drakem.“

Pak se Karel odmlčí a z vážnou tváři říká „Co vy o životě víte. Cestu k bohatství a tím pádem ke svobodě si musí každý vybojovat sám. Je to boj o všechno. Je to cesta, kde musíš jít za každou cenu pořád dopředu a nesmíš se ohlížet na nic a na nikoho, rozumíš vůbec na nic a vůbec na nikoho.“

Ruda se po celou dobu, co Karel mluvil vrtěl na sedadle a hned pak říká „Karle, tak to jsi perfektně vystihnul, to je hned vidět, že ty víš o životě hodně. Škoda, že jsme se nepotkávali častěji, určitě bych se od tebe hodně naučil a to by mi určitě pomohlo dostat se také nahoru.“

Karel se napřímí „No Rudo, to jsou těžce nabyté poznatky. To jsou velmi cenné informace a ty ti jenom tak někdo neřekne. Já vám to říkám jenom pro to, že jsme vždy byli a jsme dobří kamarádi.“

Ruda pokyvuje uznale hlavou a tváří se jako by zrovna vyhrál milion.

Karel chvíli přemýšlí a pak ještě dodává „Já jsem vždycky věděl, že musím dělat něco, co pořádně vynáší, co mi zajistí bohatý život a svobodu.“

Jiří se napřímí a nakloní se dopředu ke Karlovi, „Jen jestli ten tvůj bohatý život je skutečně bohatý a tvá svoboda je ta opravdová svoboda.“

Cha, cha, směje se zase Karel „Tak to jsem přesně Jiří čekal, potrefený básník se projevil. Já vím, ta tvoje duchovní svoboda je, jak ty tvrdíš, úplně v jiném prostoru. Nějaký imaginární prostor, tak to mě vůbec nebere. A ani to tvé bohatství, které si nemohu nahmatat, ani uvidět, uslyšet a už vůbec ne sníst, cha, cha. Tak to už vůbec nemusím.“

Ruda se otočí dozadu k Jiřímu a se škodolibým úsměvem pronese, „Jo, jo, Karel má pravdu, on ví nejlépe, co je to bohatství a svoboda. A ty vaše argumenty proti tomu, jsou jen projevem závisti, že nejste schopni také dosáhnout toho, co Karel.“

„Jo, jo, je to přesně tak, jak Rudo říkáš,“ odvětí Karel.

Pak je ve voze nějaký čas ticho.

Radek z ničeho nic říká „Víte někdo, kdo tam vlastně všechno bude. A nebo řekl někdo, že nepřijde?“

Karel pokývnul na souhlas „Jo, mluvil jsem s Petrem a ten mi řekl, že kromě Míše, Kamila a Bena, by měli dorazit všichni.“

Radek se zatváří mrzutě „A jejda, to tam bude i Ela, ta přece nikdy nechodila. S tou nevím jestli se chci potkat, to byla jediná holka, o kterou jsem se snažil a ona mi nedala.“

V tom se ozve v autě huronský smích. Nejvíce se směje Karel a když mu to bránice dovolí, tak říká, „no vidíš Radku, to jsem ti tenkrát zase strašně záviděl já. Já jsem dělal všechno, co jsem mohl, ale s holkami mi to šlo hrozně špatně. To nyní, když na nějakou ukážu, tak než se stačím otočit, ona je svlečená, cha, cha...“

Pak se Karel přestane smát a s vážnou tváří řekne „ale to není vůbec ono, už mě to prcání nebaví.“

Ruda se s úšklebkem podívá na Karla, „tak to máš blbý, mně by to určitě bavilo pořád.“

Karel se na Rudu ani nepodíval a s lehkým úsměvem kroutí hlavou „Co vy o životě víte, nic, vůbec nic.“

Potom zase bylo chvíli ticho, do kterého pustil Karel radio.

Hudbu z radia narušil Jiří, „a to přijdou i Pavel a Igor nebo Lenka a nebo Honza, ti nikdy na sraz nechodili.“

Karel jen pokrčí rameny „nevím to zcela přesně, mluvil jsem s Petrem po telefonu a tak mi možná nějaké detaily unikly,“ řekne Karel a pak ještě dodává, „stejně s těmi, co nemají vysokou školu, si nemám co říct. Nemíním poslouchat jejich primitivní názory a jejich snahu ukázat, že jsou chytřejší než jsem já.“

Jiří překvapeně hekne, „to nemyslíš vážně a navíc Honza je přece vysokoškolák.“

Karel se s ironickým úšklebkem podívá do zadu na Jiřího, „prosím tě teologická fakulta, co je to za školu. Honza, farář, co on ví o životě.“

Jiří překvapeně zírá na Karla „Já jsem si myslel, že jste s Honzou kamarádi. Vždyť jste spolu chodili do kostela jako ministranti.“

Karel se prudce a popuzeně otočí k Jirkovi „Tak to si musíš pamatovat zrovna takové věci, vždyť to jsme byli ještě malí kluci. Doufám, že to nevyžvaníš na tom srazu.“

Jirka přikývne „Samozřejmě, že o tom nebudu mluvit, když nechceš.“

Karel ještě teď nevěřícně kroutí hlavou „Taková doba a on si to pamatuje. Ale tak to asi chodí, že lidé si pamatují úplně nic neříkající hloupé detaily, ale důležité věci rychle zapomínají.“

Jiří se jen trochu pousměje „No, zase tak hloupý detail to není. Určitě ti to alespoň trochu ovlivnilo tvé myšlení. Já si myslím, že v Bibli je hodně pravdy o tom, jak by se lidé měli vůči sobě chovat.“

Karel plácne rukou do volantu, „Tak to mluvíš přesně jako má máma. Ona také říkala, že chce ze mě vychovat slušného člověka. Abych prý poznal duchovní stránku života. Abych pochopil morální zásady, které mi prý umožní prožít spokojený a bohatý život svůj a také soužití s ostatními lidmi. To ona mě přesvědčila abych se seznamoval s učením Bible a kamarádil se s dětmi, které byly stejně vedeny,“ dořekne Karel s ironickým úsměvem a kroutí při tom hlavou.

Radek je zamyšlený a potom, co slyšel Karla, tak poznamená „A co na tom bylo špatně?“

Karel se nadzvedne a jelikož nemá šanci za sebou Radka vidět, tak docela hlasitě řekne „No, co, co? Ale to je zbytečné, co vy víte o životě, nic vůbec nic. Kdyby nebylo otce kdoví, jak bych dopadnul. To on mámu brzdil, on mi řekl ať mámu neposlouchám a ať nechodím do kostela. On mě naučil všemu tomu, co jsem pak v životě potřeboval. On mě přesvědčil abych se vykašlal na nějaké morální předsudky, které mi budou bránit v tom abych se úspěšně prodral nahoru, kde budu bohatý a tím pádem pak i svobodný. On mi říkal, že víra v Boha, nějaký duchovní život, nějaké zásady slušnosti, to jsou jen projevy slabosti, kterými se alibisticky omlouvají ti, co nejsou schopni vyhrabat se nahoru,“ dokončí nadšeně Karel svou řeč a je přesvědčený, jak to všem nandal.

Radek se svalí na sedadlo a zaboří hlavu do opěrky.

Jiřímu vyběhnul úsměv, oči obrátí v sloup a rychle sklopí hlavu aby to Karel neviděl.

Pak delší dobu atmosféru v autě ředila hudba z reproduktorů špičkové audio soupravy.

Najednou Radek vykřikne „Karle ty vole, on málem do tebe napálil, on měl přednost, vždyť jel zprava a ty nejsi na hlavní cestě.“

Karel jako by si toho ani nevšimnul, mávne rukou „zleva, zprava, kdo se má v tom vyznat. Však on viděl jaké jede proti němu auto, tak včas zabrzdil, jinak by měl smůlu.“

Ruda se rozesmál, jako by slyšel nějaký dobrý vtip „No jasně, jak někdo vidí takový bourák tak musí mít respekt, no né? Cha,cha,“

Karel si pobrukoval písničku kterou zrovna bylo slyšet z reproduktorů a do taktu poklepával rukou po volantu. Ruda zase do taktu pokývoval hlavou.

Karel se najednou usměje a říká „Já jsem vám chtěl přečíst ještě jednu příhodu z toho mého notesu. Ta se mi fakt moc líbí. To bylo v té době, kdy jsme to všichni čtyři neskutečně výživně váleli.“

Karel jednou rukou otevřel zásuvku na palubní desce a vytahuje z ní ten svůj deník, který pak podává Rudovi, „podrž to, já v tom zkusím zalistovat.“

Jednou rukou listuje a sem tam se poočku podívá, zda jede rovně. Jiří na zadním sedadle dost znervozněl „Ty Karle nechceš raději zastavit, tady po chodníku kolem cesty chodí lidé.“

Karel se stále dívá do deníku, „ale Jiří, já se srážky s blbcem nebojím, jako někteří, cha,cha, a mému autu to také neublíží,“ mrkne jedním okem ven a pak zase do deníku.

„Tady to je, to je ono, Rudo čti.“

Ruda bere Karlův deník a čte. Čtvrtek – dneska nás to ve škole nebaví, ani fory o přestávce dnes nejsou nijak výživné. Radek řekl, že jde pryč a zda půjdeme s ním. Ruda odvětil, že to je tak na průser a on to tady raděj vydrží. Jiří namítal, že si chce nechat v příští hodině něco vysvětlit. Tak jsem šel jen já a Radek. Sotva jsme vyšli ze třídy, tak nás chytil Čamrda, který šel na hodinu do naší třídy. Hned se nás ptal kdeže to jdeme, když začíná hodina. Mně zatlo a nebyl jsem schopen slova, ovšem Radek lehce nahodil „My jsme nemocní.“

Čamrda se jen ušklíbne a namítá „A co vás tak hrozného oba najednou postihlo, že nemůžete být na vyučování.“

Radek vážně pokýval hlavou „Já mám děsnou rýmu a Karel to chytnul od mě také.“

Na to se Čamrda rozesmál „Ale pánové rýma to není žádná nemoc. Podívejte se, já mám rýmu také a jdu učit. Jen běžte zpět do třídy.“

Radek však nezaváhal a řekl „Jenomže my máme tu rýmu větší,“ čímž dosáhl toho, že Čamrda zkoprněl a nebyl schopen hned reagovat. Tak my jsme toho využili, otočili se a zmizeli mu bleskem z očí...“

Cha, cha,cha, směje se nahlas celá osádka ve voze.

Karel do toho huláká „A tady vidíte, že škola je opravdu jen pro to, aby bylo možno vzpomínat na ty veselé příhody ze studií a ne na to, aby vás něco pro život naučila. K čemu je to, že má Jiří červený diplom, když teď sice má práci, která ho baví, ale vydělá si jen tak, jak se říká, na to chudé živobytí.“

Jiří se pousměje „No, zase tak chudé to není, samozřejmě na Karla nemám, ale mi to stačí.“

Karel se přestane smát a pak vážně pronese „V dnešní době, kdy máme všichni svobodu a tím pádem možnost dosáhnou úspěchu a bohatství, je nezodpovědné vůči společnosti zůstávat v šedi průměrnosti. Je zbabělost spokojovat se nízkou životní úrovni a nesnažit se sebe a tím pádem i celou společnost, dostat na vyšší úroveň.“

Jiří se smutně pousměje „Samozřejmě myslíš tu materiální úroveň, na kterou ses ty tvrdě probojoval a tím se dostal mezi přesvobodnou materiální elitu. Ale podívej se okolo sebe, jaké jsou mezi těmi tvými soukmenovci vztahy, jaké oni uznávají duchovní hodnoty. Já bych nemohl v takové společnosti existovat, cítil bych se, že jsem stejný gauner jako oni.“

Tím Karla dokonale rozesmál „ No to víš Jiří, nikde není nic ideální. Je fakt, že jsou mezi námi i takoví tvrdší hoši, kteří pro silnější ránu nemají daleko. Ale já to nejsem a myslím si, že v takové společnosti zase není tak těžké být menší gauner, než ti ostatní a tak si můžu o sobě říct, že jsem mezi něma slušný člověk,“ dořekne Karel a zase rukou plácá po volantu v rytmu reprodukované hudby.

Po chvíli se sebevědomě usměje a dodává „A ještě ti musím Jiří připomenout, že ti společnost umožnila studovat a tak ty by jsi měl udělat vše pro to, aby jsi ji to vrátil.“

Jiří jen smutně pokývne hlavou a pak s úsměvem říká „Já vím, ty společnosti nic vracet nemusíš, protože ty jsi dostal vysokoškolský titul od tatínka k narozeninám.“

Radek se začne smát a Ruda také. Ovšem když se Ruda podíval na Karla, tak hned smích utnul.

Karel přestal plácat do rytmu a zamračí se „To je zbytečné něco tady říkat, házet drahá semena do prachu cesty a na neúrodnou půdu, to je zbytečné. Co vy víte o životě.“

Nějaký čas ticho ve voze přerušovala hudba z reproduktorů.

Najednou Radek, který se díval z okna zakřičí „Ty Karle, Karle, ty jsi ho neviděl, vždyť on byl na hlavní cestě a ty jsi mu nedal přednost.“

Karel jen mrzutě kroutí hlavou „On dobře viděl jaké mu tam vjíždí auto, jsme větší a silnější. Měl dost času na brždění a on věděl, že by si nabil dršťku, tak co, nic se nemohlo stát.“

Radek se s Jiřím na sebe zaraženě podívali a Ruda pronese „No tedy, Karle ty jsi ale frajer, je vidět na první pohled, že na to máš.“

Radek to chvíli rozdychává a pak říká „Já nevím Karle jestli to dobře chápu, ale pro dopravu na cestách jsou dány nějaké předpisy aby se dalo po těch cestách bezpečně jezdit. Tak by asi bylo dobré je dodržovat, nemyslíš?“

Načež se Karel zlomyslně rozesměje „Radku, já jsem si myslel, že tu školu bereš také jen tak bokem, ale vidím, že jsi to s tím studiem přehnal a ta škola tě zkazila. Skutečný život ten nechápeš. Předpisy a zákony tu nejsou úplně pro všechny. Předpisy a zákony jsou tu pro to aby omezovaly ty, co by mohli omezovat mou svobodu.“

Radek pokývuje hlavou, jako že teď tomu už rozumí, „teď už začínám chápat, ty zákony a předpisy jsou vlastně jen pro ty, co je neumí obejít.“

Jiří se také pousměje, „Zákony a předpisy v podstatě nejsou k ničemu, pokud jim lidé nebudou věřit. Když jim nevěří, tak se je snaží všichni nějak obejít. Kdo víc na to může dát, tak má obcházení snadnější.“

Karel plácne oběma rukama do volantu a rozesměje se „No výborně, oni už začínají chápat. Vidím, že musíte chodit ke mně častěji, aby jste konečně něco z toho opravdového života pochopili.“

Zrovna projíždějí městem, když Jiří z ničeho nic říká „Ty Karle, já si tady potřebuji ještě něco vyřídit a máme docela dost času, tak mi prosím tě zastav. Teď pojedeme kolem nádraží, já vystoupím něco si zřídím a dojedu vlakem.“

Karel se otočí k Jiřímu, jako by chtěl něco říct, pak jen pokrčí rameny a zastavuje.

Vyjeli z města ven a v autě nikdo nic neříkal.

Radek sedí a kouká se z okna auta na ubíhající krajinu. Projíždí lesem do kopce a pak se před nimi otevřela plošina s loukami a malými remízky stromů. Krajina byla mírně zvlněna a cestu, po které jeli, měli v dohledu daleko před sebou a zdálo se, že na ní není žádný provoz v protisměru.

Teď Karel dojel kamion, jemně přibrzdí, protože silnici dělila plná čára. Trochu si najede do leva a nevidí žádné auto, proto prudce zrychlí aby kamion předjel i když tu je pořád plná čára. V tom se ale na obzoru silnice, která v tom místě překonávala malou terénní vlnku, objevilo osobní auto. Karel začne okamžitě brzdit a chce se zařadit zpět za kamion. Už se zdá, že mu to vyjde, když se však ozve rána a Karlovou auto jde okamžitě do smyku. Pak už Radek nestačí sledovat, co se to vlastně děje. Jen cítí, že se vše nějak divně naklání, točí a pak už jen rána a je klid. Naštěstí byl přivázaný a tak jen zjišťuje, že auto je položené na boku v příkopě a on stále připoutaný k sedadlu. To už Karel odepnul pás a otvírá dveře, ze kterých se šplhá ven. Když je venku, tak se otočí „Rudo, jak jsi na tom, můžeš vylézt ven, pojď sem za mnou,“ a podává mu ruku.

Pak ještě nakoukne přes sedadlo, „Radku můžeš vylézt ven a nebo ti mám pomoct,“

Radek si odepíná pas, „Jo, mi nic není, vylezu sám,“

To už Karel tahá Rudu ven.

Karel ohlíží svoje auto a Radek s Rudou běží k druhému autu, které je v příkopě na druhé straně silnice. Kamion, ten už byl pryč, asi ani nezastavil.

Oba vidí, že auto má totálně zdemolovaný předek a když se podívají dovnitř, tak vidí zaklíněného řidiče mezi sedadlem a palubní deskou s hlavou položenou na palubní desce a zjevně je bez vědomí.

Radek se pokouší otevřít dveře auta, ale nejde to, tak obchází auto a přemýšlí, jak by mohl řidiči pomoci. Mezitím Ruda i Karel telefonují.

Radek se snaží odstranit rozbité přední sklo, když na něj Ruda volá. „Radku nech toho, sami ho z toho auta nedostaneme a rychlá už jede i s hasiči.“

Karel jde za Radkem a bere ho kolem ramen, „ty Radku, prosím tě, za chvíli přijede policie a budou vyšetřovat nehodu. Musíme všichni říct, jak to bylo, že to auto vjelo do protisměru proti mě a zachytilo o můj vůz a oba jsme dostali smyk.“

Radek se zaraženě podívá na Karla, „ale to bylo přece jinak. Já přece musím říct pravdu.“

Karel poplácá Radka po rameně, „pravda je přece taková jakou řekneme my. Je to naše pravda, která mi pomůže. No a ty jsi přece můj kamarád a pomůžeš mi, tak jako vždy jsme si pomáhali. Nebo ne?“

Radek se zamyšleně dívá na Karla, odstoupí od něj, „ ty Karle nezlob se, ale já musím říct vše tak, jak to opravdu bylo.“

Karel se smutně usměje zakroutí hlavou a jde za Rudou.

Mezitím už velkou rychlostí se sirénou a blikačkami, přijela rychlá pomoc. A hned za ní hasiči. V okamžení nastane kolem havarovaného auta pořádný mumraj. Jeden ze zachranářů přišel za Radkem, „je někdo z toho druhého auta zraněný?“

Radek zakroutí hlavou „Ne, není.“

Pak se najednou objeví auto, velmi podobné tomu, co má Karel a vystupují z něj dva muži. Na první pohled z nich čiší sebevědomí a majetnost. Ani je moc nezajímalo, co se tady vůbec děje, jako by byli na takové situace zvyklí. Vystoupili a hned kynou na Karla. Ten k nim přijde a spolu něco horlivě probírají. To už také dorazila policie. Policisté hned jak vystoupili, tak začnou prohlížet a fotit oba havarované vozy. Pak přijdou za Karlem, který stojí s těmi dvěma muži, jeden z nich někde telefonuje.

Policisté rozmlouvají s Karlem a i s těmi dvěma muži a ten, který telefonoval, předává telefon jednomu policistovi.

Pak Karel s policisty nastupuje do policejního auta.

Radek vše nervozně sleduje a v hlavě se mu prohání myšlenky. Karel je kamarád, který mu mnohokrát pomohl, je to přece kamarád a on mu musí přece také pomoct, není to zbabělost, teď se od něj odvrátit? Ale co ten v tom autě, když pomůžu Karlovi, tak shodím jeho. Vždyť vůbec nevím, kdo to je, co to je za člověka, a přežije to vůbec. To by pak ta moje pravda byla úplně zbytečná a vůbec nikomu bych nepomohl. Člověk by měl pomáhat druhým a komu jinému než svým blízkým, Karel je přece jeho blízký, no ať je jaký je, ale je to dlouholetý kamarád.

Radek stojí celý strnulý, když vidí jak z auta vystupuje policista a ukáže na Rudu aby šel do auta s ním.

Tak teď vyslýchají Rudu, kdybych já tak věděl, co jim Ruda řekne...

Radkovi se udělalo mdlo, protože tuší, že se otevřou dveře policejního auta a zavolají ho k výslechu, co on jim má říct?

Pak se otevřou dveře policejního auta a Radkovi se udělá nevolno. Ovšem k jeho překvapení z auta vstupují Karel a Ruda a jdou k autu těch dvou mužů. Nastupují do něj a hned odjíždějí.

Za chvíli se rozjede i policejní auto a Radek za nimi jen nechápavě civí.

Radka ze sklíčenosti do reality převede až hlomoz vrtulníku, který zrovna přistává. On ještě pak vidí, jak do něj nakládají nosítka s raněným řidičem.

Radek se na to nepřítomně dívá, pak se trochu vzpamatuje, otočí se a kráčí po silnici směrem k městu.

FOTO: Václav Filipec