Těla

Čtyři kamarádi studenti spolu jdou na krytý bazén, aby se to konečně ukázalo...

Bazén představoval ostrůvek teplé vody uprostřed moře zmrzlé země. Od chvíle, kdy se před ním to úterní odpoledne objevila s ručníkem, si to pamatoval jen útržkovitě, protože přetížení jeho smyslů a jiných orgánů by bylo moc i pro kleštěnce pádišáhova harému. Johanka k tomu ovšem měla taky co říct, byla oblá a svůdná, jenže tohle pro ni stejně jako pro duchem nepřítomného Láďu nebylo to pravé domovské prostředí, moc zima, moc mokro, moc námahy. Při pohledu na obě dívky se v Janovi hned zuřivě ozval jeho věčný sexuální deficit. Pokud šlo o Julii, omezil se jen na to, že teď už je jak korunovační klenoty i s Karlštejnem. Do trénovaného těla se jí gumičky zařezávaly jen minimálně, zato ramínka byla zarytá až po klíční kosti, ještě si všiml oblých kolen bez hrbolků, velmi přesných obloučků na nehtech a jizvy po očkování na rameně. Hned si uvědomil, že přitahovala mnohem více mužské pozornosti, než jí bylo příjemné, a tak se snažil, když se na něho dívala, chovat maximálně ohleduplně a necivět, ovšem ve zbylém čase za nic neručil. Zato Láďa měl tělo lívancové hladkosti i výkonnosti, zajišťující jen nezbytnou mobilitu. Když vylezli poprvé z vody a Jan se zrovna utíral, takže svaly měly práci, obořil se na něho kamarád, že je ostudou kulturní a umělecké obce.

„Copak takhle vypadá duchovní člověk, styď se, to jsi před školou dělal s kopáčema?“

„Stydím se a dělal,“ odpověděl Jan.

„Nech toho, mně se to líbí,“ zaprotestovala Johanka, a zálibně sklouzla po jeho ramenou a hrudi rychle jihnoucím pohledem, „no řekni, Juli.“ Ovšem z té by na tohle téma nedostali nic ani na hranici. Kluci byli nadšení z krásy svých dívek, a i když je nenapadlo, že by mohlo být něco zajímavého také na nich, děvčata nepropásla žádnou příležitost, aby je rovněž prozkoumala v celku i v maličkostech. Vlastně, hlavně v maličkostech, ale tenhle velikostní pojem nebyl úplně na místě.

„A kdo se nebojí se mnou závodit?“ obrátila se Julie na Jana a už se hnali bazénem, až dělali přílivovou vlnu.

„Vyhrála jsem.“

„To teda ne, já tam měl děti, musel jsem plavat slalom.“

„Neumíš prohrávat,“ šplíchla mu nečekaně vodu rovnou do očí. On jí to oplatil, vzápětí ho zasáhla sprcha jak z vodního děla a následovala bitva. Tak pojď si na mě sáhnout… Bylo jasné, že teď nebo nikdy, že on ji musí vzít útokem a ona musí ukázat, jak málo se bude bránit. Když si trochu vytřel oči, to ti nedaruju, zabral kraulem a než se mírně vyděšená, prchající Julie vzpamatovala, vzal ji zezadu pod rameny, jak pírko vymrštil z vody a odhodil daleko před sebe, až se voda doširoka rozstříkla. Přitom naplno ucítil v obou dlaních její prsa. Nebylo to úplně ono, protože těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která…, ale na bleskové překrvení to stačilo bohatě. Chvíli ji neviděl, neutopila se? Jenže trénovaná akvabela vyjela těsně před ním z vody, vzepřela se mu na ramenou a tlačila ho pomstychtivě pod hladinu. A jak klesala, oběma ňadry mu pomalu přejela dolů po tváři. Jan se nakonec spíše dobrovolně ponořil, ale stihnul ji obejmout a stáhnout pod hladinu s sebou. Přitiskla se k němu, propletli se nohama a ona hned na těle ucítila, jak nezměrné je jeho odhodlání. Napůl v mrákotách klesali vodním tichem, jako by se už nikdy neměli pustit a vynořit. Občas se museli nadechnout a dál předstírali, že se vzájemně topí, ale jenom se k sobě tiskli jako lidé při milování. Jenže ona chtěla mít nakonec poslední slovo, tohle je její živel, a tak na něj na hladině znovu posměšně stříkla. Se šťastným úsměvem ho potom vyzvala, aby už šel z vody, ale on, že ne, nemůže, promiň. Tvářila se nechápavě a s hranou naivitou malé školačky s copánky se zeptala, jestli může nějak pomoci a vyskákala po schůdcích dřív, než ji Jan dohnal. A pak sám plaval dlouho a dlouho, až nakonec vylezl modrý a zmrzlý. Po čase všichni znovu naskákali do vody, soutěžili ve výdrži dechu, topili se, plavali štafetu, lovili ze dna malé víčko, až se jim zdálo, že hodina trvala jen let kapky z horní řasy na spodní. K běláskovi a pavímu očku, které tvořily Janovu skromnou sbírku ženských doteků, rázem přibyly nové akvizice orchidejí z celé Amazonie.

„Líbilo se mi to, ale musíš ještě zapracovat na výdrži a sebeovládání,“ smála se Julie a jen oni dva věděli, na co narážela. Doslova.

„Tak uznávám, že jsem prodělal několik bleskových infarktů a místy jsem měl krevní tlak jak naftový vrt.“

Čas vypršel, Láďa s Johankou už měli omrzliny, chtělo by to pořádné kafe a cigáro, tak padáme. Sbohem nejkrásnější místo mého života, řekl si v duchu Jan, a to ani nevěděl, co si řekla Julie a proč se při odchodu tak vzrušeně otočila.

Už jak se převlékala, každý její pohyb byl nějak jiný, nový, nemravný a krásný. Když si rukou srovnávala prádlo, zapnula háčky podprsenky, urovnala ňadra, zvedla je vzhůru a potáhla nahoru ramínka, všude ho cítila… No tak, už dost, snad jsi nechtěla říct, že i uvnitř, mírně se oklepala, asi chladem. Tak ještě tričko, obepínalo ji jako obvaz; s tmavými skvrnami na místě bradavek se bezstarostně smířila, nadskočila, aby se džíny pořádně zakously jak ledoborec do vln a ještě zip. Usmála se na sebe, i když si ještě nestačila zvyknout, že jí může být i takhle.

Kluci měli venku na hlavách ježky, ale holky hřeben nenosily, jen takové nástroje na hřebelcování, tím se kluk neučeše. Julie byla za gejšu, hůlky ovšem originál z Japonska, to táta a Jan pořád nevěděl, které z těch filharmonických foukátek je krucinál fagot.

„Večer nezamhouřím oka! A to jsi slibovala, jak se nám bude po koupání dobře spát.“

Koketně se ho zeptala, jestli si ji bude představovat a on že nesmí, to by dopadlo. I na ni ovšem doléhaly silné prožitky, které se s ubíhajícím časem zvětšovaly a měnily z obyčejné pravdy v neobyčejný sen. Bylo to tak krásně nebezpečné, jak bych mohla někdy zapomenout na to jeho štíhlé pevné tělo. Když ji objímal, až jí bylo na omdlení, a chtěla, aby nepřestal a tisknul ji ještě více, těmi pažemi, jimž neměla žádnou šanci vzdorovat. Julie se pro sebe pousmála, jde vedle ní a netuší, co by si teď přála ze všeho nejvíce. Ne, už nechce být vůbec slušná dívka, chce svobodu a zase cítit, jak ji vyhazuje do vzduchu a ona letí a …

„Doufám, Hanzi, že jsi měl antikoncepci,“ naklonil se k němu Láďa.

„Já to slyšela, jen jsem Honzíka doučovala potápění.“

„Tak místy to vypadalo, že trénujete zvedačky na Labutí jezero a místy, že trénujete nějaký jiný balet.“

„Díky za nevšední postřehy, Lámo,“ skočil mu Jan raději do řeči. Ovšem k Julii se nemohl dlouho přiblížit, byli jako sirka a škrtátko. Cítíš to taky? Podíval se na ni, přikývla a pssst!! Dala si prst na ústa. Ale tohle se mlčením překonat nedá, měli toho v hlavách kontinent, museli si povídat a alespoň trochu upouštět ten tlak, když už nemohli dělat to jediné, co opravdu chtěli. Ty víš, proč to nejde? Protože já to netuším a je nejvyšší čas to změnit.

Stalo se, jak Jan předpovídal, nemohla spát a pořád jen cítila, jak ji svírají jeho ruce. A on taky nic moc, zíral do stropu, polomrtvý zásahem vysokého napětím ve slabinách.

Je takové kouzlo pod hladinou
Když těla náhle v jedno splynou
Klesají spojená do ticha
A nikdo blahem nedýchá.

Ani si nevšimnul, kdy v ateliéru Julie dopsala znepokojivé dvojverší:

Vlídné jsou skály, i když se tváří temně,
vás já se nebojím, spíše té bouře ve mně.

Román Jen záblesk je dostupný také na janpodesva.weebly.com