Zabijačka

„Tak, hotovo a teď ti musím barvitě vyprávět, možná…,“ chvíli zapřemýšlel, „jak úžasnou jsme mívali zabijačku, ideální příběh pro čas míru a lásky, ne? Připravená?“

„Myslím, že jo.“

Tak na zabijačku se děcka rozhodně nesměla dívat, bo to by ti mohlo zustať v srcu a co potym, kerak už to tam raz budě. Protože když se na dvorku rozkročil obrovitý řezník Dalibor Bryňa, zvířectvo se stavělo do fronty na porážku samo, jako by tušilo, že každý odpor je marný, tak silně smrděl svými oběťmi.“ A Julie se už smála a pak najednou vzala na chvíli jeho ruku do obou dlaní a pohladila ji. Ovšem lidový vypravěč se tím rozhodně nenechal uplatit.

„Bryňa byl tak tlustý, že ho nebylo možné z dálky rozeznat od jeho pověšených klientů. Pracoval velmi efektivně, nasypal kalafunu, polejtě teho bravka vřelu vodu a včil zedřitě štětiny na skuru. Pak nožem přejížděl mazácky po vocilce, fik a zase brousil. Za chvíli se do vany s žuchnutím vyvalily vnitřnosti, chlapi zatajili dech lovců a ženské vypískly, nezapominajtě mi furt mišat tu krev, bo jak se srazi budě prdelanka na guvno. Na závěr pilou odřezal hlavu a ukroutil páteř. To byl pro děti zážitek, který je vskutku zformoval pro zbytek života. Když bylo po exekuci, museli začít všichni pomáhat. Masa bylo hruza ež z mamuta. Teta Kašková poskytla velký stůl, ovšem dostat ho přes troje dveře bylo složitější než spustit na vodu křižník. Z konzumu jsem ještě rychle přivezl špilky, vlčák Lesan olizoval podlahu, mrtvé maso se prolínalo s živým, všichni měli na tvářích krvavé šmouhy, o děti se nikdo nestaral, valtě se myť a do lužka! A furt se pomyvaly hrnce a pekače, všude se krájelo maso do tlačenky nebo se ládovala jelita a jitrnice, na kamnech se vařil ovar a prdelačka, bo se fest michalo a zasejc se nic něpopsulo, tuž, neval kyty.“ Julie už byla dávno bez svetru, prsa se jí smíchem divoce zvedala a knoflíčky na blůzce držel na místě už jen její strážný anděl.

„Promiň, ty to neslyšíš, ale jak začneš tou vaší hatmatilkou, jsem úplně vyřízená.“

„Ale je to přece úplná pitomost, nebudeme se raději bavit o současnosti?“ Ale Julie nechtěla ani slyšet.

„Takže všichni byli úplně omámení z toho blahobytu, přebytku a hojnosti, takových dobrot, přibývaly pětilitrové láhve s naloženými kotletami, něšporujtě teho sadla a lejtě ež po kraj, aby se enem nězkazilo, šak uviditě potem ten šmak. Ženské byly po lokty zabořené do krvavého masa, chlapi toho hned zneužívali a svírali je zezadu, až sténaly blahem a oni si je nabírali do dlaní jak pekaři chlebové těsto. Všude bylo cítit krev a pot, žíly na krku nabíhaly z námahy i vzrušení a nejvíc z něčeho, čemu jsem moc nerozuměl, ale určitě se to týkalo toho, jak se na sebe všichni dívali, mladé i zralé ženy si rozepínaly v horku knoflíčky puntíkovaných blůzek stále níže a mezi ňadry jim byl vidět potůček potu, olizovaly se a tvářily jak vlčice nad kořistí.“

„Ty jsi netvor, jestli budeš pokračovat, tak za nic neručím.“ Jan se jí klidně podíval do očí, a ještě klidněji na prsa, měla panenky jak mlýnská kola a čekala… Zachránila je servírka, která jim donesla další sklenice vína a na Jana se usmála.

A Jan dál přikládal pod vikingské kotle.

„Tak ty ženy, co už tam stojíš mezi nimi, berou do rukou tlustá jelita, stírají z nich pomalu zbytky, mužům je všechno jasné a šílí. Dávno už jsme vás svlékli i z kůže, víme najisto, že vás dnes uštveme, zatímco vy se nemůžete dočkat.“

Julie měla otevřená ústa, představovala si ty vlčice i sebe ve spárech vlků, Jan ale potřeboval zchladnout, protože se na ni díval stejně jako tenkrát ti chlapi na ty svoje a věděl, že kdyby byli sami, skočil by po ní a už by nepřestal.

„Tak to už je všechno.“

„To není pravda,“ vydechla omámeně, „prosím, pokračuj, teď nemůžeš přestat!“ Zdálo se mu, že je nějaká jiná, uvolněnější, otevřenější, jestli ona není trochu opilá?

„Tak aby lidé unesli tolik vzácného štěstí, nepřestala místností kolovat mezi chlapy, aj robam se přitrefilo, láhev slivovice, která byla prázdná dřív, než vyndali špunt. Dy je třa cosik vypit na zdravi teho nebožtíka, hulákal tenkrát na půl vsi nametený Bryňa. Babička už zase hnala děti spat, ale rodiče byli tentokrát povolnější a přimlouvali se, tuž babi, něchajtě ich, aby tež měly jakusik krasnu spominku na dětstvo, šak vitě, že těžke dětstvo, najlepši připravi na pozdějši utrapy, bo rozmazlenci nic něvydrža. Chlopi řvali, roby pištěly, babička se křižovala, ale tež se dala potajmučky pulku, aby enem pambuček neviděl. Ještě večer se roznesla po sousedech výslužka, to je marne, ale příště to bude, zasej opačně, tuž, co by. Všichni byli úplně na šrot a furt se něčemu řehtali, ale vůbec nevěděli čemu, o půlnoci padli a vypadali, že nic z těch plánů nebude, ale bylo a chlapi ty svoje roby nepoznávali a noc čarovala, že na to alespoň do příští zabijačky nikdo nezapomněl. Kuchyň vypadala jak polní lazaret a vyčistit ji bylo možné snad jen napalmem.“

Julie se něžně usmívala a on tiše dopověděl: „nikdo nemohl tušit, že vidíme tátu naposledy zdravého a šťastného, a ještě si pamatuju jeho ruce, jak mě nesl polospícího do postele.“

„Proboha, co se stalo, řekla Juli vyděšeně, umřel?“

„To ne, žije, ale je to těžké. O tom zase někdy jindy.“

„Haló, pane, pojďte si hrát, haló, to jsem já, Julie Broučková,“ vzala jeho ruku do obou dlaní a hladila ji. Jan se pomalu vyhrabával z té poslední vzpomínky.

„A co bylo potom?“

„Už nic, pak jsme to všechno sežrali.“

Ukázka z románu Jen záblesk, který je dostupný také na janpodesva.weebly.com.