Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a ornamenty na římsách stál na klidném předměstí Českých Budějovic. Navzdory předjaří válečného roku 1945 v něm vládla mírumilovná atmosféra.
Jeho obyvatelé tu žili v družné pospolitosti už léta, děti si společně hrávaly u nedalekého potoka, ženy se jim snažily vytvořit láskyplný domov a měly v úctě své otce a muže. Ti se pozdě odpoledne vracívali z práce a pod hruškou na dvoře společně řešili problémy světové i domácí politiky.
Jinak tomu nemělo být ani onoho chladného březnového dne. Paní Janouchová z prvního patra se hned po ránu potkala u společného vodovodu s paní domácí.
„Dobré ráno, paní Janouchová. Vy už vaříte? To jste ale čiperka,“ volala zvesela paní domácí vracející se z prádelny.
„Ale to víte, budu péct tu nešťastnou husu,“ odvětila s konvicí v ruce ustaraná paní Janouchová.
„Pročpak nešťastnou, vždyť jste se tak těšila, až půjde na pekáč. Tolik jste si s ní dala práce,“ vzhlédla překvapeně paní domácí.
„Přišlo vám mi to včera tak nějak líto. Tak oddaně na mě, chudinka, koukala, než jí ten můj podřízl. Nejdřív se rozbrečela naše Božena a při kuchání už jsme brečely obě. Kdepak, ani kousek bych pozřít nedokázala. A co si myslíte? Náš táta se jenom smál a říkal, že ji tedy klidně sní sám, alespoň že mu neubude. Máme prý na něj počkat, dneska má ranní šichtu.“ vysvětlovala paní Janouchová o svém manželovi, veselém nádražákovi v nejlepších letech.
Paní domácí se chápavě zasmála. „Já udělám dneska jen koprovou, mám v neckách namočené prádlo, tak aby to bylo rychle. A abych nezapomněla, stavte se večer, paní Janouchová, obrátila jsem vám ten jarní kabát, tak si ho zkusíte.“
„No to jste moc hodná. Mám pro vás připravené zbylé lístky pro těžce pracující. My máme dost a vaše dvojčata rostou jako z vody,“ nabídla paní Janouchová a už spěchala do schodů s těžkou konví.
Dopoledne uteklo jako voda. Domem se z prádelny ve sklepě nesl zpěv paní domácí a shora se linula vůně dopékající se husy. Děti už byly doma ze školy a trousily se po dvoře, v kuchyni dojídal oběd pan domácí, který koprovku k smrti nerad. Náhle vzduch rozřízl ječivý kolísavý tón sirény.
„Nálet? Teď, v poledne?“ rozčilují se svorně všichni v domě, ale poslušně scházejí do sklepa, vždyť je to jen na chvíli. Nebezpečí bude zakrátko zase odvoláno, tak jako vždycky. Místo očekávaného konce poplachu se ale začíná hrozivě otřásat země.
„Bombardují továrnu ve Vrátě, vyrábí tam přece panzerfausty,“ odhaduje znalecky pan Žaloudek ze zadního bytu, který je topičem na mašině a už řadu týdnů předpovídá pád velkoněmecké říše.
„Do léta je po všem, pane domácí, dejte na mě, s Němcem je konec,“ dodává ještě bojovně.
„Kdepak, to jde od nádraží,“ říká tiše pan domácí.
„Od nádraží? A náš táta už měl být dávno doma. Aby se mu tak něco stalo,“ zbledne paní Janouchová a podívá se na dospívající Boženku, která se krčí v rohu spolu s dětmi domácích a Žaloudkovic pětiletou Zdeničkou.
„Nestrašte, paní Janouchová, určitě už je na cestě domů a schoval se do krytu někde ve městě,“ uklidňuje jí rozhodným hlasem paní domácí.
Na potvrzení jejích slov se ozývá tón sirény, znamenající konec nebezpečí.
Všichni vychází opatrně ze sklepa na dvůr. Všude víří oblaka prachu a štiplavého kouře. Již není pochyb, nad městem směrem od asi kilometr vzdáleného nádraží stoupá k nebi sloup temného dýmu.
„Tati, my se tam jdeme podívat. Můžeme?“ hýří nadšením ani ne patnáctiletý Jirka domácích.
„Nikam teď nechoďte, děti, tlaková vlna rozbila okna na půdě. Pomozte mamince s úklidem,“ odvětil pan domácí, který má u svých potomků autoritu i bez zvyšování hlasu.
Jen malé Zdeničce se podařilo proklouznout ve zmatku na ulici. Ví, že sama nesmí dál než k lávce přes potok. A ani nemá žádný výlet v úmyslu. Ti pobíhající lidé stále ukazující k městu ji trochu děsí.
„Zdeničko, jste všichni v pořádku?“ ptá se jí náhle zaprášený vysoký muž v nádražácké uniformě, který vypadá jako hodný pan Janouch, co s nimi bydlí na patře.
„Jsme, schovali jsme se přece do sklepa.“ odpovídá hrdě.
„Tak to jsem rád,“ říká pan Janouch a pohladí ji s úlevou po vlasech.
„Poslouchej, Zdeničko.“ dřepl si k ní, aby mu dobře rozuměla.
„Nemám už čas jít domů, víš? Musím se vrátit rychle do práce. Vezmi si tady mojí čepici a dej ji paní Janouchové. Vyřiď jí, že přijdu hned, jak to jen půjde. Rozuměla jsi mi?"
„Dobře, všechno to tetě povím,“ poskočila Zdenička a rozběhla se s důležitým posláním k domovním dveřím.
Paní Janouchová stála v otevřeném okně bytu a nemohla odtrhnout oči od zářící oblohy nad městem. V tom u ní stála zadýchaná Zdenička, zvyklá k Janouchům i ke všem ostatním v domě chodit jako domů.
„Teto, teto, tady vám posílají čepici pana Janoucha, podívejte. Nic jiného po něm nezbylo,“ pronesla dramaticky Zdenička.
Paní Janouchová se zakymácela a zalapala po dechu, vytrhla jí zaprášenou a natrženou čepici z ruky. Řítila se po schodech dolů k domácím.
„Zůstal tam, zabilo ho to, už se mi nevrátí,“ stačila říct a svezla se na podlahu u plotny.
"Zůstaň s ní, Mařenko," řekl pan domácí své ženě poté, co uložili pomalu se probírající paní Janouchovou na kanape v kuchyni.
"Zajedu radši do Rožnova pro Vlastu a Václava, měli by tu teď být s ní. A zkusím se pozeptat na nádraží. Nějak se mi to nezdá," vyjádřil pochyby pan domácí. Sedl na kolo a odjel do nedalekého Rožnova pro Janouchovic nejstarší, již provdanou, dceru.
"Tu máte, paní Janouchová, napijte se vody a klidně ležte," snaží se paní domácí o uklidňující tón.
"Kde je naše Boženka?" ptá se plačící paní Janouchová.
"Všechny děti jsou nahoře u Žaloudků, aby nepřekážely. Naše Máňa jim čte Káju Maříka. Nebojte se, Boženka je tam s nimi."
"Ani jsem se s tátou ráno nerozloučila. Pořád si mě dobíral skrz tu husu a já se na něj zlobila, paní domácí. Teď už ho chudáka nikdy neuvidím."
Již se pomalu stmívalo, když se vrátil domů pan domácí v doprovodu Vlasty a jejího manžela Václava. V domě panovalo nebývalé ticho. Všichni dospělí se sešli u domácích v přízemí.
"Tak k nádraží mě nepustili vůbec, jsou tam prý ještě nevybuchlé bomby. Všude jsou zátarasy. Z budovy zbyla jen polovina a seřaďovací nádraží to vzalo celé. Nebylo by to snad tak hrozné, kdyby tam nestály dva plně naložené muniční vlaky," líčí smutné novinky pan domácí.
"Tchán bývá často v tom strážním domku skoro až v Mladém. Tam jste asi nedošel, že ne?" ptá se mladý Václav a pevně sevřel Vlastinu ruku.
"Kdepak. Je tam všude hrozný zmatek. Snažil jsem se najít někoho, kdo by o panu Janouchovi věděl, ale nikdo nic neví a poslali mě pryč," dodává bezradně pan domácí a starostlivě hledí na paní Janouchovou.
Zašpiněný a utahaný pan Janouch se mezitím pomalu vracel domů. Nikým nezpozorován přešel úzkou lávku přes potok, zahnul okolo obecního domu do ulice a vešel do domu. Vystoupal do prvního patra a než zašel do bytu, stačil si všimnout dětských hlasů z vedlejšího bytu. Svlékl zaprášený kabát, omyl se spěšně ve studené vodě a s úlevou dosedl na kanape.
"Kde jste všichni? Táta je doma. A co to tady tak voní?" zahlaholil na celý byt. Odpověď žádná. Pootevřel tedy vychladlou troubu a vyndal pekáč s nedotčenou vypečenou husou.
"Jen počkejte. Nic vám nenechám," popadl pekáč a tiše, aby ho od Žaloudků neslyšeli, sešel k domácím za dveře. Jednou rukou opatrně zaklepal.
"Dobrý večer, pane domácí. Doufám, že jste ještě nevečeřel," zahlaholil dříve než překročil práh bytu.
Místo přívětivé odpovědi se ozvaly dvě rány zároveň. To paní domácí upustila konvici s meltou, kterou nesla na stůl, a paní Janouchová převrátila s výkřikem židli, na které dosud zkroušeně seděla.
"Tatínku, vy žijete!" zmohl se jako první Václav.
"Proboha, táto, kde jsi byl?" dodala již racionálně Vlasta.
"Jé, děti, vy jste přišly na návštěvu. Maminka vás pozvala na husu, že je to tak," radoval se pan Janouch a předal pekáč do rukou pana domácího.
Objal pevně svou, stále ještě vylekanou, ženu.
"A co ty, maminko, ještě se na mě zlobíš? Vždyť já to ráno tak nemyslel," řekl jí smířlivě.
Paní Janouchová jen přikývla a s výmluvným pohledem určeným jen paní domácí si hluboce oddychla a rozhodila ruce.
"Tak to bychom měli," zamnula si ruce paní domácí a zasunula pekáč s husou do trouby.
"Kde jsou děti? Večeře je už na stole, všichni sem," zavelel ke stolu pan domácí.
Ten večer se v oknech tohoto idylického domu svítilo dlouho do noci. Husí stehno s chutí snědla i paní Janouchová. Na své si přišla i malá Zdenička obírající kostičky na klíně dobráckého pana Janoucha, kam se uchýlila po té, co dostala vyhubováno úplně od všech.
Pošlete odkaz na tento článek
„Snažte se vypátrat a zpracovat co nejvíce zajímavých poznatků o vašich předcích. Nejlepší práce pošleme do celostátní soutěže,“ vyzvala…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici, přespávala jsem u mamky. Trávily jsme společné večery, při kterých mamka vyprávěla…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých turistů v Praze. Za války spolu brázdili na kole a tandemu tehdejší…
V naší rodině, tam, kde jsem vyrůstal, se tradovalo několik příhod. Dvě vám napíšu. Neslyšeli jste nikdy o vagónu čokolády z Itálie? Ani o…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám – a přesto pro mne má sílu, neboť tohle je místo, kde stával náš dům.
Naše babička měla jednu celoživotní kamarádku Hanku. Vlastně dvě. Ještě její sestru Blážu. Hanka a Bláža bydlely spolu s dalšími čtyřmi…
Každé léto trávíme na chalupě u babičky a dědy. V horkých letních dnech často sedáváme ve stínu pod velikým, letitým ořechem a povídáme si…
Maminka se narodila v roce 1916 a bylo o 16 let mladší než tatínek. Bydlela v malém městečku v polochudé rodině, dnes známém z natáčení…
Letos zima přišla brzy, mrzne už od začátku listopadu a sv. Martin přijel na obzvlášť bílém koni. Na Tři krále sněžilo naposledy. Teď je…
Horké páteční odpoledne zrovna nelákalo na procházku příměstskými ulicemi, nicméně v místním krámečku zanedlouho zavírali, tudíž nebylo…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v Muzeu MHD nebo je potkáváme jako atrakci pro turisty v historickém centru…
Je konec prosince 1944. Sníh pokrývá zem jako těžká přikrývka a mráz se drží ve vzduchu jako nevyřčené slovo mezi dvěma lidmi. Za oknem…
Kdo navštěvuje portál i60 delší dobu, ví, že se na něm pořád něco děje. Již brzy vyrazíme na setkání příznivců Íčka do jihomoravské Lednice…
Tatínek se narodil v roce 1900. Dobře se mu počítají narozky, letos by měl 125 let. Jako mlaďák nastoupil do CK armády, ale moc toho za…
Byl krásný jarní den, celá, celičká příroda se začínala probouzet ze zimního spánku, rozkvétaly první jarní kytičky, už začínala kvést…
Narodila jsem se v posledních měsících války, v tehdy zvaném Protektorátu Čech a Moravy, v malém městečku na Kolínsku. Moji rodiče už…
Celé jaro zdobí zahrádky i veřejné výsadby nádherné květy tulipánů.
Je nás určitě víc, pro které je jaro tím nejkrásnějším ročním odobím. Byly doby, kdy jsem měla ráda i zimu. Tehdy jsem ještě sjížděla na…
Nejen kytky a práce na zahrádce, ale i toulky po naší hezké moravské přírodě jsou mojí velkou jarní inspirací. Začátkem května, kdy si to…
Co bych vzkázala příštím generacím? Bylo by krásné, kdyby jedna generace mohla jednoduše té další předat své zkušenosti, rady nebo alespoň…
Stalo se to jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou mini nebylo hitem. Ženy, které chtěly jít s módou, začaly nosit prodloužené sukně ve…
Nelahozeveská náves nebyla jen obyčejnou venkovskou návsí. Bylo to frekventované, společenské centrum vesnice, se dvěma lavičkami pod…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych byla objektivní. Možná jsou mezi námi tací, co ho nikdy nevlastnili a ani nevyrobili,…
Asi všichni pamatujeme, že první květen se v bývalém Československu neobešel bez masových průvodů. Dnes si ho jen jako Svátek práce…
Leží pŕede mnou velká černobílá fotografie, která vznikla před více než sto lety. Je to nejstarší a také největší snímek z mého papírového…
Táta se do naší mámy bezhlavě zamiloval ve svých necelých 48 letech. Hnědooká blondýna mu obrátila staromládenecký život naruby. To se…
Znáte ten pocit, kdy máte velkou chuť vypnout, oprostit se od každodenních starostí a pohladit se po duši? Já v takovouto chvíli pootočím…
Dívám se na fotografii prababičky a pradědečka z matčiny strany. Prababička Marie se narodila roku 1876 a pradědeček Jan roku 1873.…
Co byste si přáli, aby po vás jednou na světě, až už tu nebudete, zůstalo? Lidem, kteří vám byli nejbližší? Popřípadě dalším generacím,…
Letos v červnu to je právě padesát let, kdy jsme v roce 1974 opustily naší Střední průmyslovou školu oděvní a rozlétly se do všech koutů…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky…
Koronavirová pohroma nebyla první ani poslední. Co je lidstvo lidstvem, každou chvíli se něco nachomejtne; tu mor, tu chřipka, tu virus. To…
Ostravské Lauby prošly obnovou, dnes je to zcela nový objekt. Z těch původních něco pamatuji i já. Teď po rekonstrukci se mi vybavují…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla…
Jako dítě jsem prázdniny trávila nejraději s babičkou a dědečkem v malé vesničce u Příbrami. O těch jsem už ale napsala článek Prázdniny na…
Kolem mé starší sestry se motala příliš velká spousta kluků. Tedy tak to aspoň mně, třináctileté mladší sestře, kolem níž se nemotal kluk…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na kterou jsem nebyla připravena. Sestra Míša odjela do Anglie, začaly…
Ano, vzpomínám, je to pro mě velmi těžké, ale i mě to přivádí do krásných mladých let. Už jsem se na portále zmiňovala o cestě, která nám…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne. Modrá obloha bez mráčku předpovídala krásný letní den. Ještě chvíli ležet se…
Za okny motoráčku se míhá barevný pás lesů a hájů. Nedočkavě vystupujeme na malém venkovském nádraží, kde nás očekává babička s dědečkem. V…
Pokud jsme bydleli v domku se zahradou, nechyběl pes u boudy a kocour v domě. Málo si už pamatuji na drobného, černého, ale velmi…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před odchodem do práce nestihl, mohly jsme se sestrou a maminkou spolehlivě…
U dědy Antonína a babičky Marie jsem trávila všechny letní prázdniny. A věřte, či nevěřte, i tenkrát bývala pořádná horka. Na to byli ovšem…
Touhou. Vzpomínkami. Dětstvím. První láskou. Lesními jahodami. A taky první tajně vykouřenou cigaretou.
V době před více než padesáti lety probíhaly moje letní prázdniny většinou velmi podobně, a tak se mi časem spojily do jedné velké a krásné…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy Kníničské přehradě. Kozí Horka byla ke koupání a rekreaci u vody přímo ideální,…
Prázdniny, jak moc jsme se na ně vždy těšili. V posledním červnovém týdnu ztratila škola svůj přísný řád. Přestala strašit zkoušením a…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti…
Ne, ne, nechci psát o dramatických událostech léta 68. Ráda bych pouze doplnila kaleidoskop doby o střípky, které uvízly v paměti jedné…
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně, jako jsou jimi dětská srdce naplněná až k prasknutí? Možná, že ano. Určitě…
Svým tempem plynula sedmdesátá léta 20. století. V té době jsme spolužačky, i já, již dávno odrostly školním lavicím. Myšlenky na „Dva roky…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první dovolená. Dva týdny.
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z kraje padesátých let. Byl to ten rok, jak v rádiu hlásili, že k nám začaly…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář Mládeže. Aby byla skutečně pro mladé, měli stanoven limit do 30 let věku.…
Konečně prázdniny! Má občanku a v září půjde do tanečních! Hurá! Naplněna očekáváním čehosi úžasného s nerozlučnou kámoškou Janou hodiny…
Psal se rok 1968, byly jsme se sestrou v té době u Aninky na chalupě, blížil se konec prázdnin. Všechno se seběhlo toho rána tak rychle,…
Když jedna etapa skončí, další začíná. Každý se občas sem tam ohlédne a přemýšlí, co mohl udělat jinak, proč tomu či onomu řekl to, čeho…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku francouzského spisovatele Marcela Prousta. Následující jeho otázku jsem si už kdysi…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem vstoupila koncem studia na gymnáziu. Otázka, co dál, byla nabíledni. Nebyla…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v malebném údolí - to jsou Repechy u Protivanova. A já se s ní seznámila už v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí, snad bájným Ikarem počínaje, až teprve bratři Mongolfierové zabodovali…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky Repechy, a to v roce 1959.
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito. Tuto noc Ruda opět skoro nespal, Jan podle jeho naprosté ztrhanosti…
Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale, že ne. Snad jen trochu. Už jsem v některých předcházejících glosách…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí malého městečka drogerii. Otec chodil vypomáhat zemědělcům, matka byla v…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit, že nic neumí, a že jsou v háji. Matka chodila po špičkách a nosila kafe a…
Zima se blíží, vybavují se vzpomínky na teplé moře a prosluněné pláže. Taková hodně dlouhá pláž byla od hotelu oddělena cestou. O 5 km dále…
Jíst se musí, to dá rozum. Bez jídla bychom to nedali, a to by byla škoda. Jde jen o to, co jíme, kde jíme a jak jíme.
Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích v podvečer z okna, tak jsem ke svému milému překvapení uviděla padat…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do školy. Moje sedmiletá hlava očekávala přísun nějakého sečného předmětu a…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější chapi se v čekárně u zubaře stávají vyděšenými osobami a přemýšlejí, jestli by si…
Už od mládí jsem byla samotářská, neměla jsem ráda nic divokého, ale přesto jsem si užívala života jako každý normální mladý člověk. Hříchy…
Je hrozně smutné, když už není nikdo, kdo by vám mohl vyprávět o tom, co vás zajímá, když už se prostě nemáte koho zeptat na podrobnosti…
Byla to další cesta na sever, také spartanská, ale se skupinou a autobusem. Stany, karimatky a spacáky, přespávání v přírodě na divoko.…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří, blázniví, ztřeštění a plni ideálů. Rok a půl společných výletů, návštěv výstav…
Píše se rok 1966, začíná advent, ale o jeho začátku adventu se v té době nemluví. Výklady obchodů na našem malém náměstí jsou krásně…
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na ně prostě vykašlu. Jenže něco jiného je říkat si, a něco úplně jiného je…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a potřebuje si dojet zítra ráno k doktorce do Úštěka. A akorát když přijeli,…
Jako první obrázek ukazuji naši třídu ve škole v Protivanově v roce 1956 - chodila jsem do 5. třídy. V zimě se zde topilo ve vysokých…
Už v době, kdy jsem se jako malý houslista pokoušel o Paganiniho Ďábelský trylek a učitel nabyl dojmu, že se jedná o začátek Beethoveny…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním organizátorem vánočních svátků. Nesháníte na poslední chvíli ten největší…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou kariéru rozjetou na plný koule, já tu svoji teprve budovala.
Nedostali? Tak to jste zřejmě byli vzorní žáci či studenti! Já s největší pravděpodobností moc vzorná nebyla. Měla jsem vybrečenou kočku,…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem náhody, ale jejich schopností, že je potkáte v pravý čas. Dnes jsem si…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později zjistila, vymýšlel si je a stejně tak i měnil lidem jména. Jenomže než…
V nedávných dnech hladinu poklidného povánočního života rozbouřila informace o rasistických výrocích místostarostky z Ostravy Přívozu. V…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem pobrukujete „Když jsem já byl tenkrát kluk…“ Já též. I když se občas vyskytl…
Psaný dopis, to je intimní záležitost. Vyťukaná zpráva na klávesnici je anonymní. Dopis voní, elektronické sdělení není cítit. Také podle…
„Maruško, jdu s Janičkou pro pivo,“ volal jsi z předsíně k večeru na maminku. „Proč s Janičkou? Je nejmladší a je to holka, vem si Pavla,…
Píše se rok 2025, od sametové revoluce utekla už více než třicítka dlouhých let a já si zavzpomínala na dobu v úsvitu nových dějin plnou…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi spíš naše parta lyžařská. Taneční byly v sobotu a to my vyjížděli na Kubovku…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého bydliště v plném proudu těžba uranu. Okolnosti tomu chtěly, že jsem tenkrát…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1802
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
-
Kvíz i60 - 10. týden
Dne 1. března 1955 byla vyhlášena nejstarší chráněná krajinná oblast v České republice – CHKO Český…
- Foto dne
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1802
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %