Mé bádání o mravencích

Jednoho dne se mi na kuchyňské lince začali objevovat mravenci. Ne ti rezaví kuchynští faraoni, ale úplně obyčejní mravenci černí. Dokud to byli jednotlivci, dala jsem jim lekci plavání a poslala k Baltu. Možná až doplavou, pošlou mi pohlednici.

Jednou ráno už jich pochodovaly po mé lince desítky. Zvolala jsem: "Tak dost, pánové, toto je můj byt, vy jste vetřelci, táhněte na zahradu, kam patříte!" Ale mravenci se dál přemisťovali zleva doprava a obráceně. První poznatek: mravenci jsou hluší.

Začala jsem sledovat jejich trasování. Cesta z kuchyňské desky vedla po boku skříňky dolů na podlahu. Mám lino "a la" dřevěná podlaha, pendlovali po těch "prknech" neúnavně z bodu A do bodu B a zpět. Jejich promenáda pokračovala pod lednicí a pod další skříňku. Zde mé pátrání končilo, nebudu kvůli nim demontovat kuchyň a nedozvím se, kudy do mého teritoria vcházejí. Napsala jsem na kus papíru MRAVENCŮM ZÁKAZ VSTUPU! a položila na jejich dálnici. Nerespektovali a klidně se procházeli po písmenech. Poznatek druhý: mravenci neumí česky. Strejda Gúgl mi nápis přeložil do angličtiny. Nic, občas se sice u písmenek některý zastavil a jakoby předával informaci dalšímu mravenci, ale zákaz absolutně ignorovali a lezli dál. Třetí poznatek: mravenci neumí anglicky.

Další den už se můj byt stával mraveništěm. Už nebylo jediné místo, kudy by nelezli, už nebyla jediná položená věc, ze které by nevylézali. Byli v sáčku s rohlíky, byli v hrnku s čajem, lezli po židli, po stole, po skříni, po utěrce, po mikrovlnce, po zdi, po batohu, po mně!!!

Pomoc! Gúgle, poraď, jak ekologicky na potvory! Odborný článek radil, prý nemají rádi křídu. Několikrát jsem jejich trasu přeškrtla bílou křídou. Mravenci ale nedali na odborníky a přelézali bílé škrtance. Další rada zněla, že nemají rádi sůl. Posypala jsem jejich autostrádu kilem soli. Nešetřila jsem a sůl rozmetávala i víc pod lednici a skříňky. Stovky mravenců se klidně procházely po "zasněžených" pláních, jedinou změnou bylo, že jsem je na bílém podkladu víc viděla a dohánělo mne to k šílenství. Bydlela jsem v obrovském mraveništi. Další ekologickou radou byl ocet, který jim má smrdět a hlavně smaže jejich pachovou stopu a oni zabloudí. Solnou stezku jsem důkladně polila litrem octu. Na lince a na zemi vznikla žlutá kruchta. Bludní Holanďané sice bloudili, ale stále se jaksi neměli k odchodu z mého území a neúnavně si značili novou pachovou stopu, v čemž jim vehementně pomáhaly čerstvé příchozí posily. Poznatek čtvrtý: mravenci nečtou odborné články.

Ekologie, neekologie, ať mi ekologové klidně nadávají, koupila jsem neekologický sprej na lezoucí hmyz. Celým jedovatým obsahem jsem vystříkala svůj minibyteček. Několik jedinců se po zásahu zmítalo ve smrtících křečích, ostatní mravenci zběsile pobíhali sem tam. Začala jsem se dusit, zřejmě sprej ve mně uviděl lezoucí hmyz a hodlal zničit toho největšího mravence. Urychleně jsem zamkla a odjela k mladým, protože noc v zajedovaném prostředí bych nemusela přežít. S velkými obavami jsem druhý den otevírala byt. Několik málo mrtvolek leželo na zaschlé kruchtě, ale promenádníci konečně byli pryč! Větrám a špachtlí odstraňuji kruchtu a přemýšlím, ke komu asi lezou dneska.

Do budoucna snad nebudu muset napsat pátý poznatek: mravenci se vrací na místo činu. Každopádně, nový sprej už mám připravený.