Hana Švejnohová: Co bych ve svém životě udělala jinak? Bylo by toho asi dost

Na Den otců chtěla napsat svému zesnulému tatínkovi vzkaz do nebe. Nakonec se z původního dopisu stala druhá kniha, ve které herečka, moderátorka a spisovatelka Hana Švejnohová píše nejen o svých rodičích, ale i vztazích v rodině a ve společnosti.

Co vás vedlo k napsání knihy "Kdes byl, tati?"
V červnu 2023 by se býval můj tatínek dožil stovky a téhož roku v únoru zároveň uplynulo čtyřicet let od jeho předčasné smrti. Měla jsem v úmyslu napsat mu ve spojení se Dnem otců (slaví se právě dnes - poznámka redakce) jen takový symbolický děkovný dopis s nejistým osudem. Ale pak se něco zvrtlo a já jsem měla najednou tolik času, že je z dopisu další knížka.

Tím zvrtnutím asi myslíte těžký úraz, který jste si přivodila při jízdě na kole...
Ano, na elektrokole. Měla jsem půl roku dlahu a šrouby v noze, tři operace, rekonvalescence trvala dva roky, takže byla spousta času na psaní.

Kniha zdaleka není jen o tatínkovi, ale také o vztazích v rodině, o lásce, přátelství, zklamáních i odpuštění… Jak moc vycházíte z vlastních prožitků, je to více rodinná autobiografie, anebo více fikce?
Tentokrát je to autentická výpověď, žádná fikce. Snažím se v ní oživit vzpomínky, které úzce souvisí s oběma rodiči a nevyhýbám se ani bolavým zážitkům, a to doslova… Není to explicitně rodinná autobiografie, zamýšlím se i nad některými společenskými tématy, která jste zmínil a která se mě bezprostředně dotýkají. Včetně nemoci a smrti. Také zkouším velmi laicky vysvětlit tatínkovi, co všechno se za těch čtyřicet let jeho absence tady dole změnilo, občas i s lehkým humorem.

Hodně se v knize vracíte do vašeho dětství. Bylo idylické? Na co nejraději vzpomínáte?
Měla jsem krásné dětství a táta mě v něm velmi silně ovlivňoval. Proto jsem měla potřebu mu poděkovat za vzpomínky, ke kterým se tak ráda vracím. Ale očima seniorky nevidím s odstupem času některé souvislosti zas až tak růžově, a proto dochází na mnoha místech i ke konfrontaci s minulostí.

Byla jste hodné dítko?
Ano, byla. Zlobit jsem začala až na prahu dospělosti…

Po základní škole jste šla na konzervatoř, kde jste vystudovala hudebně-dramatický obor. Na studiích asi muselo být veselo, že ano?
To ano. I když tatínek z mého výběru studia nebyl nijak nadšený, ostatně, který otec by si přál, aby jeho dcera byla hérečka, že? Chtěl mít ze mě právničku, ale to bych mu splnit nedokázala. Byla jsem mu vděčná, že se s mojí profesí smířil a velmi mě podporoval. I proto se v mé zpovědi objevují často výčitky svědomí.

Působila jste v divadlech v Jihlavě, ve Zlíně, v Brně. Které angažmá či přímo role byly pro vás nejzajímavější?
Každé z nich mi něco dalo, něco vzalo. Horácké divadlo v Jihlavě si nese svoje prvenství se vším všudy. Sedmdesátá léta v tehdejším Gottwaldově mě obdařila komplikovanou hereckou pozicí „paní ředitelové“, ale taky krásnými rolemi a především narozením syna. A dnes už neexistující Satirické divadlo Večerní Brno bude pro mě navždy spojeno s báječnou partou lidí a bezstarostným životem na jevišti i v soukromí.

Zahrála jste si i v několika filmech či televizních inscenacích. Přesto – výrazná role, která by vás více „proslavila“, nepřišla. Mrzí vás to?
Neřekla bych, že mě to mrzí. Jako herečka jsem asi nebyla příliš ambiciózní, a taky jsem svá nejlepší léta obětovala velké lásce… Jestli to bylo dobře nebo špatně, to je otázka. Vymlouvat se na to nechci, ale faktem je, že po kariéře filmové hvězdy jsem nikdy netoužila. Zato fotek svých divadelních rolí mám plná alba i krabice.

2.o-par-let-pozdeji...jpg
Hana Švejnohová objektivem umělecké fotografky Zlatuše v devadesátých letech

Později jste však našla svou parketu jako moderátorka Dámského klubu na Frekvenci 1, v Českém rozhlase jste měla svůj pořad Nezatloukat. To byla určitě práce, která vás bavila…
Ano, to byla přesně moje parketa! Krátký pobyt na televizní obrazovce v roli programové hlasatelky mi přinesl práci v rozhlase, ve které jsem se našla. Byla to práce mých snů, aniž bych to předtím tušila. V ní jsem mohla propojit všechny své záliby a živý kontakt s lidmi, kteří v životě opravdu něco dokázali. Bavily mě rešerše, herecká průprava se taky hodila, a hlavně mě tato práce výrazně posunula k psaní…

Sledujete současné rozhlasové či televizní moderátory? Máte nějakého svého oblíbeného?
Sleduji a taky po zásluze oceňuji. Hlavně přípravu a pohotovost. Na jedné straně mám trochu pocit, že dnes moderuje kdekdo, ale vyprofilovalo se pár opravdu šikovných jedinců, na které se ráda dívám nebo je poslouchám. Ondřej Sokol, Libor Bouček, Tereza Kostková, noblesní Jitka Novotná… Samozřejmě, že nedostižný je Marek Eben. Všichni už stárneme, ale přesto mým srdečním moderátorským guru stále zůstává Karel Šíp. Byla jsem šťastná, když v roce 2011 přijal bez okolků mé pozvání do pořadu Nezatloukat.

Vraťme se ale ještě k vašim knihám. Ta nejnovější je hodně o tatínkovi, ale předchozí kniha Mrcha jemně uzená byla také o vztazích v rodině. Je to tak?
Mezilidské vztahy jsou téma věčné a taky vděčné. Z našeho života je nemůžeme vyčlenit a nejsem sama, kdo se jimi zabývá. I když pro moji rodinu a přátele je moje vztahová mánie při psaní občas kamenem úrazu. Ale to už naznačuji další téma z knížky Kdes byl, tati? Ostatně, v její anotaci přiznávám, že navazuje volně na moji prvotinu. A čím jiným, než právě rodinnými vztahy a vazbami.

Otevíráte ve svých knihách nějakou svou 13. komnatu?
Rozhodně. A nejvíc ji otvírám teď v té poslední. Ale doufám, že naposledy. Pokud se rozhodnu napsat třetí knížku, pak už to bude jen fikce doplněná modifikovanými příběhy z mého okolí.

Sama jste prošla několika vztahy, nyní máte třetího muže. Prožíváte nyní šťastné období?
Ohooo, to je otázka na dřeň. Jedna či dvě věty na upřímnou odpověď nestačí, proto na ni odpovídám prakticky celou svojí poslední knížkou…

Co je nutné udělat pro to, aby byl člověk šťastný. Jde to vůbec?
Téma lidského štěstí už bylo zpracováno tolika způsoby, tolika moudrými myšlenkami a výroky slavných… Ve své nové knize jsem si v jisté souvislosti zrovna na toto téma vypůjčila citát od francouzského spisovatele Honoré de Balsaca: „Je možné milovat a nebýt při tom šťasten, je možné být šťasten a nemilovat, ale milovat a být při tom šťasten, to by byl zázrak.“ A zázraky se občas dějí, nebo ne?

Napsala jste dvě knihy, píšete fejetony, máte své hudebně-literární pořady. Předpokládám, že psaní je pro vás i formou relaxace, je to tak?
Přesně tak. Psaní je pro mě zábava i terapie. Krásná práce s jedinou nevýhodou, že je časově náročná a musí se vysedět u počítače. A tudíž při delším literárním projektu trpí můj pohybový aparát a někdy i manžel…

v kempu v Rakousku.jpg
V kempu v Rakousku. FOTO: Z osobního archivu H. Švejnohové

S manželem jste si pořídili obytný vůz, se kterým brázdíte Česko. Objevila jste nějaký kout naší vlasti, kde jste ještě nebyla, nebo kde se vám něco hodně zalíbilo?
Obytňák neboli bydlík je úžasná kompenzace. Vždycky, když si rozložím mapu a vymýšlím naše vlastivědné trasy, je mi jasné, že všechny zajímavé kouty naší zemičky neobjedeme ani do konce života. O některých z nich už jsem psala zde na íčku, a až projedeme další tři plánované cesty, opět se o ně podělím. Počítač vozím s sebou…

Kdybyste se mohla vrátit zpět do dětství, je něco, co byste udělala jinak? Chtěla byste být zase herečkou, spisovatelkou, nebo třeba úplně něco jiného?
Já jsem vlastně ráda, že už toho mám víc za sebou než před sebou. Dětství jsem měla moc hezké, ale vrátit bych se do něj nechtěla. A jestli bych něco udělala jinak? Po všech získaných zkušenostech by toho bylo dost. Svoje špatné kroky už znám, tak proč bych je měla opakovat? Ale troufám si to takhle říct jen proto, že čas vrátit nelze. A život je to, co máme a je třeba si toho vážit. Jen by mě zkrátka zajímalo, jaký by byl můj život, kdyby nebyl takový, jaký je. A přesně o tom je i moje druhá knížka ze stáje nakladatelství Motto.

V červenci chystáte křest ve velkém stylu, dokonce trojkřest. Jak jste se dala dohromady s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou a další začínající spisovatelkou Monikou J. Čapkovou?
To byla neuvěřitelná náhoda. Paní doktorku jsem měla před lety ve vysílání a zůstaly jsme v občasném kontaktu. Najednou mi od ní přišlo oznámení, že v červenci vydává svoji druhou knihu s názvem „50 let básnění“. Já jsem obratem odepsala, že moje druhá knížka vychází jen o měsíc dřív, a třetí druhorodička psychologického románu „Tajemný soused“ Monika J. Čapková se přidala na společné schůzce artového nakladatelství Neklidná růže, které vydává obě zmíněné dámy. Slovo dalo slovo a vzájemný trojkřest byl na světě. Tři ženy různých profesí, v různé etapě života, ale se stejnou potřebou bilance a s odvahou proměnit osobní zkušenost ve slovo, jak to Monika pěkně vyjádřila. Takže pokud nebudete zrovna někde u moře, stavte se 7. července v pražské galerii Pop Art Studio v Michalské!

Hana Švejnohová se svou novou knihou.

Hana Švejnohová: Co bych ve svém životě udělala jinak? Bylo by toho asi dost

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více